Friedrich Klausing

Friedrich Hermann Klausing
Rektor Německé univerzita v Praze
Ve funkci:
listopad 1944 – 19440806a6. srpna 1944
Předchůdce Alfred Buntru
Nástupce Kurt Albrecht
Děkan Právnické fakulty Frankfurtské univerzity
Ve funkci:
1933 – 1937
Stranická příslušnost
Členství Německá lidová strana (1920–1932)
NSDAP (od 1933)
Vojenská služba
Složka Sturmabteilung
Hodnost Obersturmführer
Bitvy/války Bitva o Francii (1940)
Narození 19. srpna 1887
Mönchengladbach
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Úmrtí 6. srpna 1944 (ve věku 56 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Alma mater Univerzita v Marburgu
Profese právník a vysokoškolský učitel
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Friedrich Hermann Klausing (19. srpna 1887, Mönchengladbach – 6. srpna 1944, Praha) byl německý právník, voják, vysokoškolský pedagog a předposlední rektor Německé univerzity v Praze.

Životopis

Univerzita Marburg, alma mater Friedricha Klausinga

Mládí a studia

Friedrich Klausing byl synem ředitele školy Friedricha Klausinga (1857–1908) a Idy (1865–1935), rozené Trappmannové. Po ukončení školní docházky studoval politologii, právo, historii a filozofii na univerzitách v Marburgu, Mnichově a Berlíně. Během studií se stal členem Verein Deutscher Studenten v Marburgu. Roku 1913 získal na univerzitě v Marburgu doktorát práv s disertační prací na téma O obchodních zvyklostech v platebním styku směnkami a šeky u Ernsta Heymanna a v témže roce se habilitoval prací Placení směnkou a šekem.[1] V roce 1914 se Klausing stal docentem práv.[2]

V roce 1914 se Klausing stal lektorem na vysoké obchodní škole v Mnichově a v letech 1914 až 1918 se zúčastnil první světové války jako poručík v záloze a velitel roty. Po skončení války byl v roce 1920 profesorem na vysoké obchodní škole v Mnichově. Od roku 1921 vyučoval na Frankfurtské univerzitě, v roce 1932 přešel na Univerzitu Marburg a v roce 1933 se vrátil na katedru německých právních dějin, občanského a obchodního práva ve Frankfurtu.[3]

Člen NSDAP a čistky

Klausing byl v letech 1920 až 1932 členem Německé lidové strany a po převzetí moci národními socialisty dne 1. května 1933 se stal členem NSDAP. Již v roce 1930 vstoupil do Bojové ligy za německou kulturu. Od roku 1931 byl členem Stahlhelm, a v roce 1933 při zániku této organizace přešel do jednotek Sturmabteilung (SA).[4] V SA dosáhl hodnosti Obersturmführera. Byl poradcem pro obrannou politiku SA v Hesensku. Klausing se již na jaře 1933 podílel na politických čistkách na frankfurtské univerzitě a v dalších institucích, které byly zbaveny „Židů a levičáků“. Zvláště tvrdě bojoval proti židovskému sociálnímu demokratovi a dělnickému právníkovi Hugo Sinzheimerovi. Za své zásluhy o očistu univerzity byl Klausing 28. listopadu 1933 rektorem univerzity Ernstem Krieckem jmenován děkanem právnické fakulty a tuto funkci zastával až do roku 1937.[5] Jako odborník na bankovní a úvěrové právo Klausing mimo jiné zastupoval Třetí říši na mezinárodních konferencích a zajistil, aby se zasedání Mezinárodní akademie pro srovnávací právo v roce 1934 mohli z německé strany účastnit pouze nežidé.[6]

Klausing byl také členem Akademie pro německé právo, která měla programové myšlenky nacistů zapracovat do nového lidového zákoníku. Po vypuknutí druhé světové války se Klausing přihlásil jako dobrovolník do Wehrmachtu a jako kapitán v záloze se zúčastnil západního tažení. Po francouzském tažení v roce 1940 byl Klausing jmenován do funkce vedoucího katedry občanského, obchodního a pracovního práva na Německé univerzitě v Praze.[7]

V Praze

Budova Karolina, kde sídlila Německá univerzita v Praze

Klausing se s manželkou přestěhoval do Prahy. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, což znamenalo faktickou anexi, se měla německá Karlova univerzita, jediná zbývající univerzita v Praze, proměnit ve „výzkumné a plánovací centrum nacistické okupační politiky v Čechách a na Moravě“. Předpokladem k tomu byla „dejudaizace“ univerzity, při níž bylo propuštěno 10 % studentů a 33 % pedagogického sboru. Samozřejmostí bylo, že příslušníkům okupačních vojsk byly zdarma poskytnuty zabavené byty, avšak Klausing shledal nabízené byty z hlediska standardu nedostatečnými. V listopadu 1940 zaslal říšskému ministerstvu vědy dopis, v němž se pozastavil nad velkorysou vilou jedné bohaté „židovské“ rodiny.

Říšský protektor Neurath mu pak přidělil „Waignerovu vilu“ na Bubenečské ulici. Předchozí majitelé, židovský bankéř a podnikatel Emil Waigner a jeho žena Marie, byli 9. srpna 1940 vyvlastněni a vyhozeni ze svého domu. Oba byli deportováni do koncentračních táborů a v roce 1942 byli zavražděni. V této době, dlouho po nastěhování, nebyli Klausing a jeho žena spokojeni se stavem vily. Ještě v srpnu 1942 se dohadovali s úřady o rozdělení nákladů na rekonstrukci.[6]

V listopadu 1943 byl Klausing jmenován rektorem univerzity.[8] Jeho jediným významným soupeřem byl Hans Joachim Beyer, mluvčí nadace Reinharda Heydricha, která ovlivňovala dění na univerzitě. Za Klausingova rektorátu se uvažovalo o rozšíření rasových studií.[9]

Konec života

Klausingův syn Friedrich Karl Klausing se jako důstojník wehrmachtu a adjutant Clause Schenka von Stauffenberga zúčastnil atentátu na Adolfa Hitlera 20. července 1944.[10] Po neúspěšném atentátu se 21. července 1944 ráno sám přihlásil na gestapu. Když 26. července při výslechu na gestapu vyšlo najevo podezření, že se jeho syn na zločinu podílel, podal Klausing dopisem státnímu ministrovi Karlu Hermannovi Frankovi rezignaci na funkci rektora univerzity, dokud se neprokáže synova nevina. Frank přijal jeho rezignaci.

Dne 5. srpna byly v pražském denním tisku zveřejněny osobní údaje spiklenců. Na bezprostředně dohodnuté schůzce s K. H. Frankem Klausing získal jeho souhlas s plánem vstoupit do Wehrmachtu nebo Waffen-SS, aby odčinil zločin svého syna. Ve stejné době vyzval Klausinga vrchní velitel SA v Liberci Franz May, aby spáchal sebevraždu a „vyjasnil si tak svůj vztah k SA“. To bylo Klausingovi sděleno 5. srpna v 16:00 hodin.

Klausing se zastřelil ve své pražské vile v noci z 5. na 6. srpna 1944. V dopise na rozloučenou, který po sobě Klausing zanechal, není nic, co by naznačovalo pochopení pro synův čin. Napsal „kdybys jen našel kulku - zemři jako člověk“. Svému synovi Ottovi mimo jiné napsal, že doufá, že mu bude dovoleno zemřít za vlast. Svůj dopis na rozloučenou, který měl být předán státnímu ministru Frankovi, Klausing zakončil chvalozpěvem na Německo, vojáky, SA a Adolfa Hitlera.

Den po rektorově sebevraždě se konala mimořádná schůze akademického senátu, na které bylo rozhodnuto, že se zástupci univerzity nezúčastní pohřbu a nebudou poslány projevy soustrasti. Ve funkci jej nahradil psycholog Kurt Albrecht.[11][12]

Jeho syn Friedrich Karl Klausing byl po procesu před lidovým soudem 8. srpna 1944 oběšen ve věznici Plötzensee. Poté, co se vdova odstěhovala, převzal dům po krátké době Hanns Martin Schleyer se svou rodinou.

Rodina

Klausing byl ženatý s Marií-Sibylle (* 1889), rozenou Lehmannovou. Manželé měli tři syny: Benna (* 1915), který byl od počátku roku 1942 nezvěstný na východní frontě, Friedricha Karla (* 1920) a Otta (* 1926) a dceru Mathildu (* 1919).

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Friedrich Klausing na německé Wikipedii.

  1. ↑ LANGE Louis, Kyffhäuser-Verband der Vereine Deutscher Studenten. Anschriftenbuch 1931. Berlin 1931, S. 111.
  2. ↑ Hessische Biografie : Erweiterte Suche : LAGIS Hessen. www.lagis-hessen.de [online]. [cit. 2022-09-03]. Dostupné online. 
  3. ↑ BÄHR Johannes, Wirtschaftssteuerung durch Recht im Nationalsozialismus : Studien zur Entwicklung des Wirtschaftsrechts im Interventionsstaat des „Dritten Reichs“. Frankfurt nad Mohanem 2006, S. 471.
  4. ↑ Universitäten in nationaler Konkurrenz : zur Geschichte der Prager Universitäten im 19. und 20. Jahrhundert : Vorträge zweier Tagungen der Historischen Kommission für die böhmischen Länder (vormals: der Sudetenländer), 1996 und 1997. München: R. Oldenbourg 224 pages s. Dostupné online. ISBN 3-486-56392-0, ISBN 978-3-486-56392-4. OCLC 54044033 
  5. ↑ RÜTHERS, Bernd. Verräter, Zufallshelden oder Gewissen der Nation? : Facetten des Widerstandes in Deutschland. Tübingen: Mohr Siebeck x, 239 pages s. Dostupné online. ISBN 978-3-16-149751-3, ISBN 3-16-149751-1. OCLC 277195102 
  6. ↑ a b SPÄTER, Erich. Villa Waigner : Hanns Martin Schleyer und die deutsche Vernichtungselite in Prag 1939-45. 2. Aufl. vyd. Hamburg: KVV Konkret 100 pages s. Dostupné online. ISBN 978-3-930786-57-2, ISBN 3-930786-57-5. OCLC 558438367 
  7. ↑ KLEE, Ernst. Das Personenlexikon zum Dritten Reich wer war was vor und nach 1945. Genehmigte Lizenzausgabe. vyd. Hamburg: [s.n.] 732 Seiten s. Dostupné online. ISBN 978-3-86820-311-0, ISBN 3-86820-311-7. OCLC 927843522 S. 313. 
  8. ↑ Seznam rektorů Německé univerzity v Praze 1918 - 1945. Univerzita Karlova [online]. [cit. 2022-09-03]. Dostupné online. 
  9. ↑ MÍŠKOVÁ, Alena. Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945 : (vedení univerzity a obměna profesorského sboru). Vyd. 1. vyd. Praha: Karolinum 279 pages s. Dostupné online. ISBN 80-246-0129-X, ISBN 978-80-246-0129-8. OCLC 51187215 
  10. ↑ Gedenkstätte Deutscher Widerstand - Biografie. www.gdw-berlin.de [online]. [cit. 2022-09-03]. Dostupné online. 
  11. ↑ ŽÁČKOVÁ, Lucie. Disertace filozofické fakulty Německé univerzity v Praze v letech 1938/39 - 1945 (obor historie). Praha, 2006. Diplomová. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav hospodářských a sociálních dějin. Vedoucí práce Prof. PhDr. Jiří Štaif, Csc. Dostupné online
  12. ↑ Acta Universitatis Carolinae - Bibliography of the History of the Czech Lands. biblio.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2022-09-03]. Dostupné online. 

Zdroj