František Xaver Věžník

František Xaver Věžník
Nejvyšší zemský hofmistr Českého království
Ve funkci: 23. leden 1783 – 14. září 1789
Panovník	Josef II.
Předchůdce	František Antonín Nostic-Rieneck
Nástupce	Jan Václav Špork
Prezident rady nad apelacemi
Ve funkci: 1762 – 1783
Panovník	Marie Terezie, Josef II.
Předchůdce	Karel Fridrich Hatzfeld
Nástupce	Jan Václav Špork
Císařský tajný rada
Císařský komorník
Hejtman Starého Města Pražského
Panovník	Marie Terezie
Rada nad apelacemi
Ve funkci: 1738 – ?
Panovník	Karel VI.
Ředitel pražské univerzitní knihovny
Ve funkci: 1778 – 1789
Panovník	Marie Terezie, Josef II.
Dědičný místolovčí Českého království
Ve funkci: ? – 14. září 1789
Panovník	Marie Terezie, Josef II.
Narození	1711
Úmrtí	14. září 1789
Choť	Marie Josefa z Trauttmansdorffu
Rodiče	Bernard František z Věžník Eliška Švihovská z Rýzmberka
Děti	Emanuel Josef
Příbuzní	Anna Věžníková (vnučka)
Zaměstnání	politik, úředník
Profese	šlechtic
Náboženství	římskokatolické
Ocenění	Královský uherský řád sv. Štěpána
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

František Xaver hrabě Věžník z Věžník (1711 – 14. září 1789) byl český politik a právník ze starobylého šlechtického rodu Věžníků. Řadu let zastával nejvyšší úřady ve správě Českého království a patřil ke strůjcům tereziánských a josefínských reforem. Vlastnil statky v různých částech Čech a palác Věžníků v Praze. Jeho synem Emanuelem rod Věžníků vymřel (1806).

Kariéra

Pocházel z početné rodiny hraběte Bernarda Františka Věžníka (1651–1714), narodil se jako předposlední z osmi synů, jeho matkou byla Bernardova druhá manželka Barbora Eliška Švihovská z Rýzmberka. Studoval práva a čtyři roky strávil na kavalírské cestě, od roku 1738 byl radou apelačního soudu, krátce nato se stal radou královské reprezentace a na počátku vlády Marie Terezie byl hejtmanem Starého Města Pražského. V této funkci se odmítl podvolit francouzské okupaci Prahy a placení předepsaných kontribucí pro francouzskou armádu. Proto byla na jeho palác uvalena exekuce a proti své vůli musel ubytovat 500 francouzských vojáků^[1].

Oddanost habsburské monarchii za války o rakouské dědictví mu přinesla dlouholetou přízeň Marie Terezie a v dalších státních úřadech se podílel na tereziánských reformách, do smrti si pak udržel důvěru i Josefa II.^[2] Byl jmenován c. k. komořím, tajným radou a stal se zemským sudím. V letech 1762–1783 byl prezidentem apelačního soudu a nakonec v letech 1783–1789 nejvyšším hofmistrem Českého království^[3].

Mezitím v letech 1763–1766 vedl za českou stranu jednání s Bavorskem o urovnání sporu o zemské hranice na Šumavě. Později vedl zemskou studijní komisi, která vznikla v rámci školních reforem za Marie Terezie, a v letech 1778–1789 byl ředitelem pražské univerzitní knihovny. Za zásluhy získal uherský Řád sv. Štěpána a mimoto zastával čestný post dědičného místolovčího Českého království, který byl Věžníkům udělen v roce 1655.

Majetkové poměry a rodina

Plnoletosti dosáhl v roce 1733 a tehdy z dědictví po rodičích převzal statek Velké Všelisy na Mladoboleslavsku a panství Bukovany s osmi vesnicemi jižně od Příbrami. V Bukovanech byl rodovým sídlem zámek, který za Františka Xavera prošel zásadním rozšířením o jedno křídlo a zámeckou kapli. V roce 1747 se oženil s hraběnkou Marií Josefou Trauttmansdorffovou (1719–1772), která byla v době sňatku již dvojnásobnou vdovou. Po její smrti zdědil František Xaver panství Obříství s 12 vesnicemi u Mělníka^[4]. Poddaní z Obříství se v roce 1775 zapojili do nevolnického povstání a ačkoliv František Xaver tehdy patřil k vlivným a nejvyšším představitelům státní správy, byl v roce 1777 za utlačování poddaných odsouzen k peněžité pokutě. Kromě statků na venkově vlastnil palác v Praze, který byl s ohledem na výkon vysokých zemských úřadů jeho hlavním sídlem.

Jeho jediný syn Emanuel Josef (1748-1806) rodový majetek zadlužil, počátkem 19. století všechny statky prodal a zemřel jako poslední mužský potomek rodu Věžníků.

Reference

Zdroj