František Karel z Kounic

František Karel z Kounic
František Karel z Kounic
František Karel z Kounic
Biskup v Lublani
Ve funkci:
1711 – 1717
Předchůdce František Ferdinand Khünburg
Nástupce Wilhelm Leslie
Císařský vyslanec ve Vatikánu
Ve funkci:
1705 – 1706
Panovník Josef I.
Předchůdce Leopold Josef z Lambergu
Nástupce Vincenzo Grimani
Narození 2. listopadu 1676
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 1717 (ve věku 40–41 let)
Řím
Papežský státPapežský stát Papežský stát
Rodiče Dominik Ondřej z Kounic (1654–1705) a Marie Eleonora ze Šternberka (1656–1706)
Příbuzní bratr: Maxmilián Oldřich z Kounic-Rietbergu (1679–1746)
švagrová: Marie Ernestina Františka z Rietbergu (1687–1758)
sestra: Marie Eleonora z Kounic, provd. z Trauttmansdorf-Weinsbergu (1681–1723)
sestra: Maria Dominika Antonie z Kounic, provd. Ursinová z Orsini-Rosenbergu (1689–1756)
synovec: Václav Antonín z Kounic-Rietbergu (1711–1794)
synovec: Karel Josef z Kounic-Rietbergu (1715–1737)
děd: Lev Vilém z Kounic (1614–1655)
babička: Marie Eleonora z Dietrichsteinu (1623–1687)
Profese katolický kněz a katolický biskup
Náboženství katolická církev
Commons Franz Karl von Kaunitz-Rietberg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Karel Josef hrabě z Kounic (německy Franz Karl Josef Graf von Kaunitz; 9. prosince 1676, Praha – 27. prosince 1717, Řím) byl moravský šlechtic, duchovní a diplomat ve službách Habsburků. Dlouhodobě pobýval v Římě, kde byl v letech 1705–1706 císařským vyslancem. Stal se kanovníkem v několika diecézích, později byl biskupem v Lublani (1711–1717).

Životopis

Pocházel ze starého šlechtického rodu Kouniců, patřil k moravské rodové větvi. Narodil se jako nejstarší syn říšského místokancléře Dominika Ondřeje I. z Kounic (1654–1705) a jeho manželky Marie Eleonory rozené ze Šternberka. Spolu s mladším bratrem Maxmiliánem Oldřichem absolvoval po roce 1696 kavalírskou cestu, navštívili německé země, Nizozemí a Belgii.[1] V září 1697 se bratři rozdělili, František Karel zůstal v Římě, kde vystudoval teologii a práva. Promoval a stal se Dr. Jur. Utr. civilního a kanonického práva. Díky otcově vlivu se stal kanovníkem několika diecézí, v Pasově, Olomouci a Salcburku. V Římě byl mimo jiné přísedícím apelačního soudu Rota Romana. V Římě patřil k významným osobnostem veřejného života a proslul jako odpůrce zahraniční politiky papeže Klementa XI. Po otcově úmrtí v roce 1705 uzavřel s bratrem Maxmiliánem Oldřichem dohodu o majetkovém vyrovnání. Jako duchovní se vzdal nároků na rodové dědictví za odstupné 100 000 zlatých a apanáž ve výši 6 000 zlatých ročně.[2] Od července 1705 do července 1706 byl císařským vyslancem v Papežském státě. Diplomatické zájmy habsburské monarchie ve Vatikánu hájil i později za svého nepřítomného nástupce kardinála Grimaniho.[3] S podporou císaře Josefa I. byl v roce 1711 jmenován biskupem v Lublani, nadále ale často pobýval v Římě, kde také zemřel. Proslul též jako sběratel a mecenáš umění, díky tomu se ale značně zadlužoval, jeho pohledávky vyrovnával mladší bratr Maxmilián Oldřich až do roku 1740.

Jeho mladší bratr Maxmilián Oldřich (1679–1746) byl též diplomatem a později dlouholetým zemským hejtmanem na Moravě. Oženil se s dědičkou Marií Ernestinou z Rietbergu, čím se rod Kouniců stal vlastníkem německého hrabství Rietberg a zařadil se tak mezi říšskou šlechtu. Synovec Václav Antonín (1711–1794) byl dlouholetým rakouským státním kancléřem.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Franz Karl von Kaunitz-Rietberg na německé Wikipedii.

  1. ↑ KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013; s. 373 ISBN 978-80-7415-071-5
  2. ↑ Ottův slovník naučný, díl 14.; Praha, 1899 (reprint 1998); s. 1000 ISBN 80-7203-117-1
  3. ↑ KUBEŠ, Jiří a kolektiv: v zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 228–229, 244–245 ISBN 978-80-7422-574-1

Literatura

  • Wilhelm Kohl: Das Bistum Münster 4,2: Das Domstift St. Paulus zu Münster Germania Sacra NF 17,1–17,3, Verlag: Walter de Gruyter GmbH & Co. KG, Berlin/New York 1982, ISBN 978-3-11-008508-2.

Externí odkazy

Zdroj