František II. Batthyány

František II. z Batthyány
Narození 1577
Glashütten bei Schlaining
Úmrtí 13. září 1625 (ve věku 47–48 let) nebo 13. září 1629 (ve věku 51–52 let)
Povolání komorník
Choť Eva Popelová z Lobkovic (od 1607)[1]
Děti Adam Batthyány z Német-Ujváru
Alžběta Batthyányová
Rodiče Baltazar Batthyány a Dorotea Zrínská[2]
Příbuzní Eleonora Batthyányová, Pavel Batthyány z Német-Ujváru[2] a Kryštof Batthyány z Nemét-Ujváru[2] (vnoučata)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrabě František II. Batthyány (maďarsky Batthyány II. Ferenc, 1577, Glashütten bei Schlaining - 13. září 1625, Schlaining) byl uherský šlechtic z magnátského rodu Batthyányů. Zastával vysoké úřady v Uherském království. Vlastnil panství na území dnešního Burgenlandu a Maďarska a Slovinska a byl ochráncem protestantů.

Život

Eva Popelovna z Lobkovic, manželka Františka Batthyányho

František Batthyány byl jediným synem Baltazara III. a hraběnka Dorothey Zrinské.[3] Vyrůstal nejprve v Güssingu a později u dvora císaře Rudolfa II. v Praze.[4] V roce 1603 byl povýšen na svobodného pána.[5] Byl komorníkem císařů Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II., královským nejvyšším stájníkem (1608) a vrchním županem (1609) Šoproňské župy.[6]

František Batthyány byl polní hejtmanem v Dolních Uhrách.[5] V roce bojoval v rakousko-turecké válce proti Osmanům v roce 1593 u Ostřihomi, v roce 1595 u Stoličného Bělehradu a roku 1602 u Velké Kaniže. Za zásluhy v bojích byl v roce 1603 povýšen do hraběcího stavu.[6] V roce 1605 Osmané napadli Batthyányho území, zpustošili je a část obyvatelstva odvlekli do zajetí. Batthyány bránil svá území, za což od císaře Rudolfa II. získal panství Körmend.[6]

V roce 1607 se v Neuhausu oženil s českou šlechtičnou Evou Popelovou z Lobkovic (asi 1585–1640).[5] Tímto sňatkem získal mimo jiné panství Neuhaus, Uherský sv. Gotthard, Rakičán a Bičke. Manželé žili v Güssingu a měli tři syny a tři dcery. Nejstarší syn Baltazar (* 1607 nebo 1608) zemřel ve věku 14 let. Františekovým dědicem se stal syn Adam, který sehrál významnou roli v průběhu protireformace. Nejmladší syn Gabriel (* 1623) zemřel v kojeneckém věku. Dcera Marie Magdalena († 1664), nejprve provdaná za hraběte Ladislava Csákyho, Alžběta, provdaná za hraběte Jiřího z Erdődy, a Barbora, provdaná za mladšího hraběte z Forgácse.[7]

Když byl Ferdinand II. v roce 1618 korunován uherským králem, nesl Batthyány meč svatého Štěpána,[6] ovšem v roce 1620 se František Batthyány jako kalvín postavil proti císaři v boji na stranu uherského vzdorokrále, protestanta Gabriela Betlena. Cítil ohrožení náboženské svobody v zemi a do bojů dokonce nasadil turecký oddíl z Kaniže. Po podpisu mikulovského míru, se ostřihomský arcibiskup Petr Pázmány, který byl v přátelském vztahu s Batthyánym,[8] za Batthyányho přimluvil u císaře, který jej vzal na milost.František Batthyány byl po celý svůj život ochráncem protestantů. Zemřel dne 13. září 1625 ve Schlainingu.[6]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Franz II. Batthyány na německé Wikipedii.

  1. ↑ Dostupné online. [cit. 2021-02-27]
  2. ↑ a b c Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  3. ↑ Burgarchiv Güssing, Lade XXXIV, Fasc. 5, Nr. 1
  4. ↑ Gratian Leser: Güssing und seine Burgherren. In: Güssinger Zeitung. Nr. 23, 1922
  5. ↑ a b c Bibiana Kametler: Graf Adam I von Batthyany. Dissertation an der Universität Wien, Wien 1961, S. 14ff.
  6. ↑ a b c d e Familie Batthyány 17. Jahrhundert Archivováno 7. 4. 2011 na Wayback Machine. auf der Website der Familie Batthyány (abgerufen am 7. Oktober 2010)
  7. ↑ Burgarchiv Güssing, Lade XXVII, Fasc. 1, Nr. 15
  8. ↑ Galla Ferenc: Harminckilenc kiadatlan Pázmány levél. (dt. 39 unedidierte Briefe Pázmánys), Hrsg. Galla Ferenc, Vác 1936, in ungarischer Sprache, Brief Nr. 1 und Nr. 2

Literatura

  • András Koltai: Adam Batthyány und seine Bibliothek, Amt d. Burgenländ. Landesregierung, Abt. 7 – Kultur, Wiss. u. Archiv, Hauptreferat Landesarchiv u. Landesbibliothek, Eisenstadt 2002, ISBN 3-901517-33-2.
  • Bibiana Kametler: Graf Adam I von Batthyany. Dissertation. Wien 1961.
  • Peter Jandrisevits: Urkunden und Dokumente über das Burgenland und Umgebung, Hrsg. Burgenländisches Landesarchiv, Eisenstadt 1932–1936
  • Béla Iványi: Pázmány Péter, kiadatlan levélei, (dt. Pázmány Péter, unveröffentlichte Briefe), Körmend 1943. (maďarsky)

Externí odkazy

Zdroj