Forza Italia (2013)

Forza Italia
Logo
Zkratka FI
Datum založení 16. listopadu 2013
Předseda Antonio Tajani
Zakladatel Silvio Berlusconi
Sídlo Piazza San Lorenzo in Lucina 4, Řím
Předchůdce Lid svobody
Ideologie liberální konzervatismus[1]
křesťanská demokracie[1]
liberalismus[2]
populismus[3][4]
proevropanismus[5]
Politická pozice středopravice[6]
Evropská strana Evropská lidová strana[7]
Politická skupina EP Evropská lidová strana[8]
Koalice Středopravicová koalice
Stranické noviny Il Mattinale
Počet členů 106 000 (2015)[9]
Barvy
     modrá
Volební výsledek 8,1 % (Volby 2022)
Oficiální web forzaitalia.it
Zisk mandátů ve volbách
Poslanecká sněmovna
45/400
Senát republiky
17/200
Evropský parlament
10/76
Regionální parlamenty
70/897
Guvernéři regionů
4/21
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Forza Italia (překlad „Vzhůru Itálie“, „Vpřed Itálie“ nebo „Pojď Itálie“; FI) je italská středopravicová politická strana, jejíž ideologie zahrnuje prvky liberálního konzervatismu, křesťanské demokracie a liberalismu.

Od založení strany až do své smrti v červnu 2023 byl vůdcem a předsedou strany Silvio Berlusconi (bývalý trojnásobný premiér Itálie). V současnosti stranu dočasně vede její místopředseda a národní koordinátor Antonio Tajani (místopředseda vlády Giorgie Meloniové, ministr zahraničí a bývalý předseda Evropského parlamentu, 2017–2019). Mezi další přední členy patří Marta Fascina (poslankyně a někdejší partnerka Berlusconiho), stejně jako ministři Gilberto Pichetto Fratin, Anna Maria Bernini, Paolo Zangrillo a Elisabetta Casellati (přesedkyně Senátu, 2018-2022). Do svého odchodu ze strany roku 2019 byl druhým mužem FI guvernér Ligurie Giovanni Toti.

Strana Forza Italia, zformovaná z Lidu svobody (PdL) v roce 2013, je oživením zaniklé Forza Italia (FI), aktivní v letech 1994 až 2009, kdy byla sloučena s Národní aliancí (AN) a několika menšími stranami, čímž vznikl PdL. Současná Forza Italia je mnohem menší strana než původní PdL, který utrpěl tři ničivé rozkoly: oddělily se z něj strany Budoucnost a svoboda (2010), Bratři Itálie (2012) a Nová středopravice (2013). Ve všeobecných volbách v roce 2018 byla FI předstižena Ligou severu jako největší strana Středopravicové koalice a od roku 2019 zaostává v průzkumech veřejného mínění také za Bratry Itálie. Podpora FI v průzkumech dlouhodobě klesá a v současnosti činí asi osm procent.[8]

Od strany se v poslední době oddělila uskupení Cambiamo! (2019) a Coraggio Italia (2021).[10] Někdejší ministryně ve vládě Maria Draghiho Mara Carfagna a Mariastella Gelmini stranu opustily kvůli jejímu postoji vůči Draghimu a ruské invazi na Ukrajinu.[11][12]

FI je členem Evropské lidové strany (EPP).[7]

Současné vedení

Volební výsledky

Poslanecká sněmovna

Volby Hlasy Mandáty Pozice Postavení
Abs. % Abs. ±
2018 4 596 956 14.0
106/630
▲8 ▼4. Opozice[p 1]
2022 2 278 217 8.1
45/400
▼ ▼5. Vláda

Senát

Volby Hlasy Mandáty Pozice
Abs. % Abs. ±
2018 4 358 004 14.4
58/315
▼40 ▼3.
2022 2 279 802 8.3
18/200
▼ ▼5.

Evropský parlament

Volby Hlasy Mandáty Pozice
Abs. % Abs. ±
2014 4 614 364 16.8
13/73
▼16 ▼3.
2019 2 351 673 8.8
7/76
▼6 ▼4.

Regionální parlamenty

Region Rok Hlasy % Mandáty ±
Údolí Aosty 2020 V koalici s FdI
0/35
▬0
Piemont 2019 161 137 8.4
3/51
▼3
Lombardie 2023 208 420 7.2
6/80
▼8
Jižní Tyrolsko 2023 1 625 0.6
0/35
▬0
Tridentsko 2023 4 680 2.0
0/35
▼1
Benátsko 2020 73 244 3.6
2/51
▼1
Furlansko-Julské Benátsko 2023 26 329 6.7
3/49
▼2
Emilia-Romagna 2020 55 317 2.6
1/50
▼1
Ligurie 2020 33 040 5.3
1/31
▼2
Toskánsko 2020 V koalici s UDC
1/41
▼14
Marche 2020 36 716 5.9
2/31
▬0
Umbrie 2019 22 991 5.5
1/21
▼1
Lazio 2023 130 368 8.4
3/51
▼3
Abruzzo 2019 54 223 9.0
3/31
▼2
Molise 2023 16 924 12.0
4/21
▬0
Kampánie 2020 121 695 5.2
2/51
▼5
Apulie 2020 149 399 8.9
4/51
▼1
Basilicata 2019 26 457 9.1
3/21
▬0
Kalábrie 2021 131 882 17.3
8/31
▲3
Sicílie 2022 275 736 14.8
13/70
▼1
Sardinie 2019 56 450 8.0
6/60
▼5

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ V letech 2021 až 2022 byla Forza Italia zastoupená ve vládě Maria Draghiho.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Forza Italia (2013) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b NORDSIECK, Wolfram. Italy. Parties and Elections in Europe [online]. 2018 [cit. 2021-08-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ TAORMINA, Carlo. Silvio rialza la bandiera liberale e liberista. Il Tempo [online]. 2013-11-30 [cit. 2021-12-28]. Dostupné online. (italsky) 
  3. ↑ WOODS, Dwayne. The Many Faces of Populism in Italy: The Northern League and Berlusconism. The Many Faces of Populism: Current Perspectives. [s.l.]: Emerald Group, 2014. S. 28 a 41 až 44. (anglicky) 
  4. ↑ IGNAZI, Pietro. Chi sono i populisti? Lega e Forza Italia. M5s difende le regole. Il Fatto Quotidiano [online]. 2015-08-30 [cit. 2021-12-28]. [Piero Ignazi: “Chi sono i populisti? Lega e Forza Italia. M5s difende le regole” Dostupné online]. (italsky) 
  5. ↑ Italy. Europe Elects [online]. [cit. 2021-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ CONTI, Nicolò. The Routledge Handbook of Contemporary Italy: History, Politics, Society. [s.l.]: Routledge, 2015. Dostupné online. ISBN 978-1-317-48755-5. Kapitola No Longer Pro-European? Politicisation and contestation of Europe and Italy, s. 139. (anglicky) 
  7. ↑ a b Parties & Partners. European People's Party [online]. [cit. 2021-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b Politico Polls – Italian polls, trends and election news. Politico [online]. [cit. 2021-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ DI CARP, Paola. Forza Italia, i tormenti di un partito. Corriere della Sera [online]. 2015-05-17 [cit. 2021-12-28]. Dostupné online. (italsky) 
  10. ↑ ROBERTS, Hannah. Silvio Berlusconi’s party hit by mass defections as new group gains traction. Politico [online]. 2021-05-27 [cit. 2021-06-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Dopo Gelmini anche Brunetta lascia Forza Italia, Flavio Tosi: «Spero in un Draghi bis a traino centrodestra». Verona Serra [online]. 2022-07-21 [cit. 2022-07-21]. Dostupné online. (italsky) 
  12. ↑ Elezioni politiche 2022, ultime notizie. Corriere della Sera [online]. 2022-07-29 [cit. 2022-07-29]. Dostupné online. (italsky) 

Externí odkazy

Zdroj