Fjodor Michailovič Dostojevskij

Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1872)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1872)
Narození 30. říjnajul. / 11. listopadu 1821greg.
Moskva
Úmrtí 28. lednajul. / 9. února 1881greg. (ve věku 59 let)
Petrohrad
Příčina úmrtí epilepsie a emfyzém
Místo pohřbení Tichvinský hřbitov
Pseudonym Д.
Povolání překladatel, romanopisec, esejista, povídkář, novinář, filozof, životopisec, spisovatel, publicista a prozaik
Alma mater Vojenská ženijně-technická univerzita
Nikolajevské ženijní učiliště
Významná díla Zápisky z podzemí
Zločin a trest
Idiot
Běsi
Bratři Karamazovi
… více na Wikidatech
Manžel(ka) Marija Dmitrijevna Dostojevská (od 1857)
Anna Grigorjevna Dostojevská (od 1867)
Děti Ljubov Fjodorovna Dostojevská
Rodiče Michail Andrejevič Dostojevskij a Maria Fiodorovna Dostoïevskaïa
Příbuzní Michail Michajlovič Dostojevskij, Andrej Michajlovič Dostojevskij a Nikolaj Michajlovič Dostoevskij (sourozenci)
Vlivy Alexandr Sergejevič Puškin
Michail Jurjevič Lermontov
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Vladimir Sergejevič Solovjov
Vissarion Grigorjevič Bělinskij
… více na Wikidatech
Podpis Podpis
Web oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (rusky zvuk Фёдор Михайлович Достоевский; 30. říjnajul./ 11. listopadu 1821greg. Moskva – 28. lednajul./ 9. února 1881greg. Petrohrad) byl ruský spisovatel a filozof, jeden z nejvýznamnějších světových spisovatelů, vrcholný představitel ruského realismu a současně předchůdce moderní psychologické prózy. Počátky jeho tvorby jsou spojeny s tzv. naturální školou, postupně však její rámec přerostl. K nejznámějším jeho dílům patří romány Zločin a trest, Idiot a Bratři Karamazovi.

Život

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1879)

Fjodor Michajlovič Dostojevskij se narodil roku 1821 v Moskvě v rodině lékaře jako druhé z osmi dětí. V roce 1843 zakončil studia na vojenském technickém učilišti (obor konstrukce mostů) v Petrohradě,[1] ale poté se rozhodl pro literaturu. Patřil do skupiny utopického socialisty Michaila Vasiljeviče Petraševského (tzv. „Petraševci“), která vystupovala proti carovi Mikuláši I.[2] V roce 1849 byl Dostojevskij se všemi členy této organizace odsouzen vojenským soudem k trestu smrti.[3]

Těsně před popravou jim byl trest změněn nejprve na 4 roky v káznici a později na nucené práce na Sibiři. Zde strávil Dostojevskij deset let; první čtyři roky na nucených pracích a poté jako voják. Byl psychicky a fyzicky na dně a začal trpět epilepsií.[4] Stráž však považovala jeho záchvaty za předstírání. Avšak také získal na Sibiři schopnost soustředění a jelikož si sám prošel peklem, dokázal se vcítit do lidí s narušenou osobností.[5]

Po návratu ze Sibiře absolvoval Dostojevskij dva delší pobyty v západní Evropě. Zde pochopil, že morální úroveň zdejší společnosti je špatná.[6] Vyhovovalo mu ale, že se zde mohl věnovat své přehnané hráčské vášni. Neuznával racionalismus, bezohledné jednání podnikatelů, jejich sobectví a příliš velké sebevědomí. Bojoval za proměnu Ruska. Zásadní potřebu změny viděl ve vnitřní proměně jedince, v návratu k pokoře, v respektování ruských tradic.[7] Těmito názory si získal carovu přízeň a úctu. Stále ho však pronásledovala carská policie.

K sebevraždám a k despotismu docházelo podle Dostojevského zejména vinou ztráty náboženské opory a přehnaného individualismu. Přál si změnit společnost podle křesťanských ideálů, radikálního převratu se ale bál. Dostojevskij a jeho bratr Michail vydávali v letech 1861–1863 časopis Doba (Vremja) a rok poté časopis Epocha. V letech 1873–1874 byl redaktorem konzervativního časopisu Občan. Když Michail zemřel, Dostojevskij splácel jeho dluhy. Tím se dostal do existenčních problémů.

Ve svých dílech psychologicky rozebíral zločince, revolucionáře, prostitutky a lidi s duševními poruchami. Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl rozporuplnou osobností.[zdroj?!] Odmítal se sžít se soudobým Ruskem.[zdroj?!] Usiloval za každou cenu o nápravu společnosti, ale tím se bezmyšlenkovitě zříkal i vymožeností vyspělé Evropy. Přesto se stal zakladatelem psychologické prózy a ovlivnil filozofii dvacátého století.

Dostojevskij zemřel v roce 1881 na plicní krvácení spojené s rozedmou plic a epileptickým záchvatem.[8]

Je pohřben v Nekropoli mistrů umění na Tichvinském hřbitově v Alexandro-Něvské lávře v Petrohradu.

Filozofické názory

Středem pozornosti Dostojevského jako filozofa nebyly ani tak problem gnoseologické a ontologické, jako spíše otázky etické, náboženské, estetické a zčásti sociologické.[9] Dostojevského znepokojovala otázka, jaké jsou příčiny, jež plodí sociální nerovnost, a jaké jsou reálné podmínky, s jejichž pomocí by bylo možno odstranit sociální nespravedlnost a dosáhnout všeobecného blahobytu a bratrství. Dospěl k závěru, že společenské zlo se rodí nejen ze sociálních podmínek, ale především z „dvojaké povahy“ člověka, který v sobě od věků nese „temný“ a „světlý“ princip, sklon k „hříchu“ a sklon k „spravedlnosti“, smysl pro dobro i zlo.[10]Etika Dostojevského, který hlásal křesťanskou myšlenku zdokonalování osobnosti, směřovala proti teorii ruských revolučních demokratu o aktivní úloze sociálního prostředí a o nutnosti jeho přetvoření, mají-li se změnit názory lidí a jejích morálka. V této teorii spatřoval oklešťování svobody a významu osobnosti a redukování „tajuplné“ a „záhadné“ podstaty člověka na „klaviaturu piana“.[9]

Díla

  • Chudí lidé (Бедные люди; 1846) – román v dopisech. Touto prvotinou navázal na tradici gogolovského realismu, ale svůj zájem už zde soustřeďoval především do nitra postav. Snažil se vyložit jejich vnitřní svět, a také proces deformace, jemuž lidé podléhají v střetu s krutým okolím.
  • Bílé noci (1848) – lyrická povídka, vymyká se jeho další tvorbě. O dívce, která každý večer čeká na svého milého u břehu řeky. Nesmělý mladík jí začne dělat společnost a po čase se do ní zamiluje, ale dívka chce, aby zůstali přáteli. Přesto jí vyzná lásku, dívka se rozhoduje, zda přijmout jeho lásku, ale právě tehdy se vrátí její milý a ona jde bez váhání za ním.
  • Dvojník (1849) – novela, první z hlubinných analýz rozdvojené psychiky člověka.
  • Nětočka Nězvanovová / Strýčkův sen (1849) – Dostojevskij poprvé v ruské literatuře vylíčil osud bezprávného „mladého“ člověka jako sociální tragédii a objevil v něm hlubokou lidskost. Na tragiku vlastního života reagoval Dostojevskij i svým černým humorem. Z nejlepších jeho prací tohoto gogolovského období jsou satirické novely: Nětočka Nězvanovová / Strýčkův sen a Ves Štěpančikovo – charakterová studie ruského Tartuffa.
  • Uražení a ponížení (1861) – román se sentimentální tematikou. Zde Dostojevskij opět zdůrazňuje nutnost zastat se chudých a bezmocných proti krutosti mocných.
  • Zápisky z mrtvého domu (1861) – autobiografický román, svědectví o pobytu v omské káznici a o lidech, jež tam poznal. Zabýval se otázkou, proč se člověk stane zločincem a zda má vůbec následovat trest. Podle motivů tohoto románu později složil operu Z mrtvého domu Leoš Janáček.
  • Zápisky z podzemí (1864) – novela předjímající existencialismus, drásavý portrét člověka, jehož přesvědčením je nenechat sebou nikdy manipulovat, i kdyby to bylo ospravedlňováno „prospěchem“ a „pokrokem“.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1889)
  • Zločin a trest (1866) – hlavním hrdinou je chudý petrohradský student Rodion Romanovič Raskolnikov, který se cítí být výjimečný. Má svou vlastní teorii o tom, že život některých lidí je bezcenný a že tudíž není hříchem jim ho vzít. Jde k lichvářce a zabije ji, jenže za lichvářkou přijde její sestra, která vše viděla, a tak musí zabít i ji (sekerou). Po činu uteče, po čase se dostane do rodiny alkoholika Marmeladova. Zde pracuje (jako prostitutka) jeho dcera Soňa. Raskolnikov se do Soni zamiluje a svěří se jí se svým činem. Soňa ho přesvědčí, aby se šel přiznat, za svůj čin je odsouzen na 8 let na Sibiř, kde je mu Soňa oporou. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno.
  • Hráč (1867) – román, ve kterém použil autor své zkušenosti s hráčskou vášní.
  • Idiot (1868) – hlavní hrdina kníže Lev Nikolajevič Myškin, nedoléčený epileptik, se po dlouhé době léčení ve Švýcarsku vrací do Petrohradu, do ruské společnosti, v níž je zprvu kvůli své nemoci označován za „idiota“, ale svým chováním velmi rychle dovede předsudky ostatních změnit, a většinou dokonce zcela vyvrátit. Svou lidskostí, nesobeckou ušlechtilostí a zdánlivě až naivní dobrotivostí dokonce nad ostatní ruskou společností výrazně vyniká. Dílo bylo mnohokrát zfilmováno.
  • Běsi (též Běsové, 1871–72) – hlavní myšlenka tohoto díla je vyjevena v soudobém Rusku, které hlavnímu hrdinovi Štěpánu Trofimovičovi přijde nemocné, plné neduhů a morových ran, plné běsů a běsíků, co se v jeho milém Rusku nashromáždilo. Roku 1988 zfilmováno (Režie: Andrzej Wajda hrají: Isabelle Huppertová, Philippine Leroy-Beaulieu).
  • Deník spisovatele (1873) – rozsáhlý komentář doby a jejích problémů.
  • Výrostek (1875) – román, vykresluje morální rozpor chlapce, který poznává, že základem společenské skutečnosti jsou peníze a kariéra, touží vlastnit milion, aby si ho nikdo netroufl urážet.
  • Něžná (1876) – povídka o tragickém milostném vztahu dvou lidí z odlišných společenských vrstev.
  • Bratři Karamazovi (1879) – poprvé vydáno 1879–1880, Dostojevského vrcholné dílo, psychologický a filosofický román s kriminální zápletkou. Otec Fjodor Pavlovič Karamazov je zhýralec, který se o žádného svého syna nestaral (Dimitrij, Ivan, Aljoša, Smerdakov už vůbec) Starší syn Dimitrij je vášnivý stejně jako otec, Ivan je nadaný, racionálně uvažující ateista, nejmladší Aljoša žije zasvěceným životem v klášteře. Dimitrij se s otcem soudí o majetek, který mu má odkázat, i když vina je na obou stranách. Jednoho dne je však Fjodor zavražděn a z vraždy je obviněn Dimitrij. Kniha čtenářovi neodpovídá na otázku, kdo vraždu skutečně spáchal. Román má mnoho dalších důležitých dějových linií, např. lásky Dmitrije, který se rozhoduje mezi Kateřinou a Agrafenou, na niž má zálusk i jeho otec Fjodor.
  • Věčný manžel – krátký román.

Překládal Balzaca, jeho překlady však nejsou považovány za příliš kvalitní.

Odkazy

Reference

  1. ↑ DOSTOJEVSKIJ, Fjodor Michajlovič. Zločin a trest. Frýdek-Místek: Alpress, 2014. 504 s. ISBN 978-80-7466-541-7. Kapitola Doslov, s. 503–504. 
  2. ↑ DOLININ, A. S. Dostoevsky among the Members of the Petrashevsky Circle. Soviet Studies in Literature. 1987-07-01, roč. 23, čís. 3–4, s. 137–177. Dostupné online [cit. 2021-09-10]. ISSN 0038-5875. DOI 10.2753/RSL1061-1975230304137. 
  3. ↑ Fyodor Dostoevsky is sentenced to death. History.com [online]. [cit. 2021-09-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ MORGAN, H. Dostoevsky's epilepsy: a case report and comparison. Surgical Neurology. 1990-06, roč. 33, čís. 6, s. 413–416. PMID: 2161565. Dostupné online [cit. 2021-09-10]. ISSN 0090-3019. DOI 10.1016/0090-3019(90)90155-i. PMID 2161565. 
  5. ↑ ROBINSON, Harlow. How Siberia Concentrated His Mind. The New York Times. 1986-08-31. Dostupné online [cit. 2021-09-10]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  6. ↑ FRANK, Joseph. Dostoevsky: The Encounter with Europe. The Russian Review. 1963, roč. 22, čís. 3, s. 237–252. Dostupné online [cit. 2021-09-10]. ISSN 0036-0341. DOI 10.2307/126268. 
  7. ↑ KOHN, Hans. Dostoevsky's Nationalism. Journal of the History of Ideas. 1945, roč. 6, čís. 4, s. 385–414. Dostupné online [cit. 2021-09-10]. ISSN 0022-5037. DOI 10.2307/2707342. 
  8. ↑ Fjodor Dostojevskij – Životopis / Info – FDb.cz
  9. ↑ a b Michajlovová 1962, s. 39.
  10. ↑ Ščipanov 1976, s. 518.

Literatura

Dostojevského díla na internetu v češtině

Externí odkazy

Zdroj