Fanarioté

Fanarioti (řecky: Φαναριώτες, rumunsky: Fanarioţi, bulharsky:Фaнариоти) představovali vlivnou řeckou diasporu, včetně helenizovaných Rumunů a Albánců. Jejich centrem se stala tehdejší prominentní konstantinopolská čtvrť Fanar (česky: maják), kde měl své sídlo také ekumenický patriarcha.

Fanarioti se již od 17. století postupně prosazovali ve státní správě Osmanské říše, nejvíce ve Valašsku a Moldavsku, kde zastávali významné úřady. Spravovali částečně také i bulharská území.^[1] Většina z nich stála v opozici vůči řeckému povstání, které propuklo ve 20. letech 19. století. Důvodem tohoto postoje byl strach ze zhoršení postavení řeckého živlu v rámci Osmanské říše. Přesto se zejména mladší členové Fanariotů naopak k tomuto povstání aktivně připojili a v rámci tajného spolku Filiki Eteria se účastnili i jeho přípravy (např. Alexandros a Demetrius Ypsilanti).