Eugen Löbl

Eugen Löbl
náměstek ministra zahraničního obchodu ČSR
Ve funkci:
1945 – 1949
Narození 14. května 1907
Holíč
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 8. srpna 1987 (ve věku 80 let)
New York
USAUSA USA
Národnost Slováci
Děti Ivan Löbl
Alma mater Vídeňská univerzita
Profese ekonom, politik, pedagog
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Eugen Löbl (14. května 1907 Holíč – 8. srpna 1987 New York[1]) byl slovenský ekonom, politik a pedagog židovského původu.[1]

Život

Pocházel z rodiny obchodníka Alberta Löbla a Hedvigy rozené Kohnové.[2] Po maturitě na Vyšší průmyslové škole strojní v Bratislavě studoval na vídeňské Vysoké škole pro světový obchod. V letech 1925–1926 pracoval v konstrukční kanceláři, poté byl až do roku 1938 zaměstnancem pojišťovací společnosti. [3]

Od mládí byl levicově orientován, stal se členem skupiny intelektuálů okolo časopisu DAV. Do komunistické strany vstoupil v roce 1931.[3] Pod pseudonymem J. Les publikoval v tisku články o Sovětském svazu, který v září 1936 navštívil,[4] a brožuru Odpoveď André Gideovi, kriticky reagující na Návrat ze SSSR André Gida. Löblova kritika ale byla vedením strany i davisty považována za málo radikální.[5] Roku 1937 se stal tajemníkem Svazu přátel SSSR.[3]

V roce 1939 ho strana vyslala do Krakova a později do Londýna. Zde pracoval v nadaci na pomoc československým uprchlíkům Czech Refugee Trust Fund, od roku 1941 byl tajemníkem Svazu československo-britského přátelství.[3] Od roku 1943 byl poradcem ministra zahraničí čs. exilové vlády Jana Masaryka pro ekonomiku a záležitosti UNRRA. Účastnil se první konference UNRRA na konci listopadu 1943 v Atlantic City.[1] Pracoval také jako vedoucí úředník na exilovém ministerstvu hospodářské obnovy.[3]

Po návratu do Československa v roce 1945 se stal náměstkem ministra zahraničního obchodu. V roce 1949 byl zatčen a poté tři roky držen ve vyšetřovací vazbě. Jako jeden z obžalovaných v procesu se Slánským byl v listopadu 1952 odsouzen na doživotí za velezradu, vyzvědačství a sabotáž.[6] V roce 1955 prodělal infarkt, ve vězeňské nemocnici na Pankráci na žádost generální prokuratury sepsal zprávu o procesu a vyšetřovacích metodách při jeho přípravě. Z vězení byl propuštěn v roce 1960.[3]

Po propuštění nejprve pracoval jako skladník, v roce 1963 byl rehabilitován a 1. dubna následujícího roku se stal ředitelem krajské pobočky SBČS v Bratislavě. Byl spolupracovníkem Oty Šika při přípravě ekonomické reformy.[3] Od roku 1965 se snažil o vydání knihy o procesu se Slánským, ale vyjít mohla až v době pražského jara 1968. Kniha s názvem Svedectvo o procese s vedením protištátneho sprisahaneckého centra na čele s Rudolfom Slánskym byla velmi úspěšná, po nástupu normalizace v dalším roce byla zakázána.[3] K 1. květnu 1968 propůjčil prezident Ludvík Svoboda Eugenu Löblovi Řád práce za „dlouholetou a obětavou politickou a veřejnou činnost“.[7]

Srpnovou okupaci považoval Löbl za konec nadějí na ekonomickou reformu, a proto záhy po ní emigroval.[3] V Poučení z krizového vývoje z prosince 1970 byl zařazen mezi „přední reprezentanty“[pozn. 1] sil, které se „angažovaly z pozic sionismu“ a měly „značný vliv v boji proti socialismu v ČSSR“.[8]

V letech 1969 až 1976 přednášel ekonomii a politické vědy na několika univerzitách v USA. Působil ve Světovém kongresu Slováků (SKS) jako jeho místopředseda a hlavní ekonomický odborník. Úzce spolupracoval s předsedou SKS Štefanem Romanem, společně napsali populárně-vědeckou knihu Zodpovedná spoločnosť.[3]

Zemřel 8. srpna 1987 v New Yorku na zástavu srdce.[1]

Poznámky

  1. ↑ Společně např. s Františkem Krieglem, Jiřím Pelikánem, Arnoštem Lustigem, Eduardem Goldstückerem a A. J. Liehmem.

Reference

  1. ↑ a b c d Masarykov poradca si medzi prvými vychutnal čaro totalitnej mašinérie [online]. teraz.sk, 14. května 2017. Dostupné online. (slovensky) 
  2. ↑ LÖBL Eugen, osobnosť svetovej ekonomiky [online]. ozahori.sk. Dostupné online. (slovensky) [nedostupný zdroj]
  3. ↑ a b c d e f g h i j KAČKOVIČOVÁ, Mária. Galéria osobností : Eugen Löbl. Biatec. Čís. 1/2003, s. 21. Dostupné online. (slovensky) 
  4. ↑ JAMBRICH, Jozef. Cesty slovenských komunistických intelektuálov do ZSSR v období 1. Československej republiky. In: ŠMIGEĽ, Michal. Radikálny socializmus a komunizmus na Slovensku (1918 - 1989). Spoločnosť medzi demokraciou a totalitou. Banská Bystrica: Katedra histórie FHV UMB v Banskej Bystrici, Historický ústav SAV v Bratislave, 2007. Dostupné online. ISBN 978-80-8083-405-0. S. 66. (slovensky)
  5. ↑ PAVČÍK, Filip. Reakcie slovenskej kultúrnej obce na sovietsku kampaň proti tzv. formalizmu v umení medzi rokmi 1936 – 1938. Historický časopis. 2019, roč. 67, čís. 1, s. 114–116. Dostupné online [cit. 2019-04-12]. (slovensky) 
  6. ↑ Rozsudek nad vedením protistátního spikleneckého centra v čele s R. Slánským. Rudé právo. 28. listopadu 1952, s. 1. Dostupné online. 
  7. ↑ Čest a sláva vyznamenaným! Propůjčení řádů. Rudé právo. 30. dubna 1968, s. 1. Dostupné online. 
  8. ↑ Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Praha, Svoboda 1988, s. 19.

Literatura

  • Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1953. 547 s. Dostupné online. 
  • Trýzeň svedomia. Toronto: Nové vydavateľstvo, 1978, 236 s.
  • Roman, Štefan B. – Löbl, Eugen: Zodpovedná spoločnosť. Americká základina Svetového kongresu Slovákov, 1983, 263 s.
  • Svedectvo o procese. Bratislava: Vydavateľstvo politickej literatúry, 1968, 198 s.
  • Úvahy o duševnej práci a bohatstve národa. Bratislava: Vydavateľstvo slovenskej akadémie vied, 1967, 212 s.

Externí odkazy

Zdroj