Epitafios

Epitafios (řecky: Ἐπιτάφιος latinsky: epitaphios, rusky: Плащаница), [2.pád jedn. č. epitafia, 1.pád mn.č. epitafia] je křesťanská ikona, zpravidla závěsná nabo ležící textilie, a to výšivka s motivem Ukládání Krista do hrobu a nápisovým pásem po obvodu, která se užívá při velikonočních bohoslužbách nejčastěji ve východních církvích byzantského obřadu.

Řecký epitafios (1599), Benaki muzeum Atény
Gruzínský eptafios, Mccheta, 17. století
Ruský malovaný epitafios, Vasilij Vasněcov (1897)

Historie

Epitafios položený na oltářní menze
Nejstarší ruský epitafios, Sergijev Posad, 15. století

Nejstarší epitafia se dochovala z vrcholného středověku od 13. do 15. století. Do římskokatolických chrámů se epitafia z Východu dovážela jako poutní dary. Po jejich vzoru tam vznikaly výšivky také, v ženských klášterech střední a jižní Evropy.

Popis

Ikona má zpravidla tvar obdélníka orientovaného na šířku, přibližně o rozměrech od 60 x 40 cm do 120 x 80 cm. Tvoří ji tkanina s výšivkou, často z hedvábných nití, zlatého nebo stříbrného dracounu, podšívka bývá lněná nebo bavlněná. Ikona zpodobuje ustálený výjev Ukládání Krista do hrobu, s vodorovně orientovanou tumbou, pokrytou plátnem, se dvěma až osmi asistujícími postavami: Panny Marie, Jana Evangelisty, Josefa Arimatijského, Nikodéma, Marie Magdalény, také tří Marií u hrobu a různého počtu andělů. V pozadí je kříž, z něhož byl Kristus sňat, případně ještě měsíc a slunce, které při jeho ukřižování vysvitly současně.

Po obvodu ikony bývá nápisový pás s úryvkem z textu velkopáteční liturgie. Jindy je nápis umístěn do obrazového pole, nebo jsou k obrazu komiksovým způsobem připojeny další pašijové scény.

Využití

Epitafios má trojí využití:

  • Používá se během liturgických obřadů Velikonoc, a to o Velkém pátku a Bílé sobotě ve východních církvích byzantského obřadu (řecké, gruzínské a arménské ortodoxní, ruské, srbské, bulharské a rumunské pravoslavné). Během velkopáteční liturgie se v kostele přenáší ze severní brány ikonostasu k Božímu hrobu, na který se pokládá. Nebo se položí na oltářní menzu místo oltářní pokrývky. Může být také nošen v procesí mimo kostel.
  • Používá se před a při pohřební liturgii, kdy se klade na katafalk. Doprovází oplakávání zemřelého (ze slova plakat je odvozen ruský termín "plaščanica).[1]
  • Mimo uvedené účely může být v chrámě vystaven s ostatními ikonami. Odvozené formy existují také jako závěsná či nástěnná malba nebo mozaika.

Jiné termíny

Epitafios logos je samotný text velkopáteční liturgie bez obrazu.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Onasch, Liturgie und Kunst, s.107

Literatura

  • BRAUN, Joseph: Die liturgische Gewandung im Occident und Orient, nach Ursprung und Entwicklung. Freiburg im Breisgau 1907
  • BRAUN, Joseph: Das christliche Altar. Freiburg im Breisgau 1940
  • ONASCH. Konrad: Liturgie und Kunst der Ostkirche in Stichworten. VEB Leipzig 1981, s. 107-108

Externí odkazy

Zdroj