David Woodard

David Woodard
Woodard v 2020
Woodard v 2020
Rodné jméno David Woodard
Narození 6. dubna 1964
Santa Barbara,
Kalifornie, USA
Povolání spisovatel, dirigent
Stát USA
Kanada
Alma mater Kalifornská univerzita v Santa Barbaře
Eugene Lang College of Liberal Arts
San Marcos High School
Žánr postmoderna
Manžel(ka) Sonja Vectomov
Děti Melia Ethel Woodard
John Floyd Woodard
Podpis Podpis
Web oficiální stránka
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

David James Woodard (zvuk /ˈwʊdɑːrd/; * 6. dubna 1964 Santa Barbara, Kalifornie) je americký dirigent, spisovatel a potomek prominentní koloniální rodiny.[1]:s.250 V roce 1990 přišel s novým slovem prekviem (zkratka pro preemptivní requiem), kontaminací, který popisuje jeho buddhistický postoj skládání hudebních děl, která mají být předváděna v průběhu nebo těsně před úmrtím daného subjektu.[2][3]

Vzpomínkové bohoslužby v Los Angeles, kde mimo jiné Woodard uvedl svá hudební díla, zahrnuje v roce 2001 občanský obřad, který se konal na dnes již zaniklé lanové dráze Angels Flight, kde se ctila vzpomínka zesnulého Leona Praporta a jeho zraněné vdovy Loly, pro tuto příležitost byla celá Hill Street uzavřena.[4][5]:s.125 Dirigoval také divoké zádušní mše, mimo jiné pro pelikána kalifornského na bermě, části pláže, kde zvíře zemřelo.[6][pozn. 1][7]:s.152–153 Při přípravě hudebních partitur používá pestrobarevné inkousty.[8]:s.173

Timothy McVeigh se obrátil s prosbou na Woodarda. Žádal, aby v předvečer jeho popravy oddirigoval mši prequiem. Ačkoli Woodard připomněl, jakého „hrozného činu“ se McVeigh dopustil, chtěl mu poskytnout útěchu. Woodard souhlasil s tím, aby proběhla premiéra jeho cody ze skladby Ave Atque Vale s místním lokálním dechovým sborem v kostele Svaté Máří Magdaleny, poblíž federálního vězení v Terre Haute v Indianě, před posluchači, mezi kterými byli svědci následujícího rána.[9]:s.240–241 Arcibiskup Daniel M. Buechlein a později i kardinál Roger Mahony požádali papeže Jana Pavla II., aby Woodardovu hudbu požehnal.[10][11][12]:s.34–41

Woodard je známý pro jeho kopie přístrojů Dreamachine, které byly vystaveny v uměleckých muzeích po celém světě. V Německu je známý příspěvky pro literární časopis Der Freund, včetně spisů o mezidruhové karmě, rostlinného vědomí a paraguayské usedlosti Nueva Germania.[13] Spekuluje se, že anonymní hudební skupina z 80. let Plecid je dílem Woodarda.[14]

Vzdělání

Woodard získal své vzdělání na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, The New School a Kolumbijské univerzitě.

Nueva Germania

V roce 2003 byl Woodard zvolen jako radní města Juniper Hills (Los Angeles County) v Kalifornii. V rámci této funkce navrhl sesterský vztah s kolonií Nueva Germania. Aby mohl postoupit svůj plán, Woodard cestoval do vegetariánské utopie a setkal se s jejím vedením obce.[15] Po prvni návštěvě, když spatřil populaci v „morálním a intelektuálním úpadku“,[16]:s.39 se rozhodl nepokračovat v sesterských vztazích, našel ale v komunitě předmět pro svá studia pro pozdější spisy. Co Woodarda zvláště zajímá, jsou proto-transhumanistické pilíře (např. sebe-vyhnanství) spekulativního plánovače Richarda Wagnera a Elisabeth Förster-Nietzscheové, která spolu se svým manželem Bernhardem Försterem založila a žila v kolonii v letech 1886 až 1889.[17]:s.28–31

V uznání zakládajících ideálů kolonie, Woodard složil sborovou hymnu, „Our Jungle Holy Land“.[18][19]:s.41–50

Od roku 2004 do roku 2006 Woodard vedl četné výpravy do Nueva Germania, s podporou tehdejšího amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho.[20] V roce 2011 Woodard udělil švýcarskému spisovateli Christianovi Krachtovi povolení k uveřejnění jejich značné osobní korespondence, a to především o kolonií Nueva Germania, vyšla ve dvou svazcích v rámci univerzity v Hannoveru ve vydavatelství Wehrhahn Verlag.[21]:s.180–189Tomáš Dimter popisuje práci jako „hravý text, ve kterém se oba aktéři baví s notnou dávkou ironie o vzkříšení projektu Nueva Germania, rasově čisté vesnice v Paraguayi.“[22]Frankfurter Allgemeine Zeitung poznamenal korespondence „inscenace patří k životu jako gin s tonikem“[23]Der Spiegel předpokládal, že první díl Five Years,[24] „je duchovní přípravnou prací“ k následnému románu Krachta Impérium.[25]

Woodard a Burroughs s Dreamachine, kolem roku 1997[26]:s.142–146

Podle Andrewa McCanna se Woodard vypravil „na cestu za tím, co z tohoto místa zbývá a kde potomci původních osídlenců žijí v drasticky zhoršených podmínkách.“ Nabyté dojmy ho vedly k „propagaci kulturního profilu této komunity a k vybudování miniaturní kopie Bayeruthského operního domu na místě, kde dříve stávala rezidence rodiny Elisabeth Förster-Nietzcheové.“[27] Z obce Nueva Germania se během posledních několika let stala mírnější, přívětivější destinace, kde se nachází hotely poskytující nocleh a snídani a provizorní muzeum historie.

Dreamachine

Souběžně od roku 1989 do roku 2007, Woodard stavěl kopie Dreamachine,[28][29][30] stroboskopického mechanizmu navrženého Brionem Gysinem a Ianem Sommervillem, který se skládá z plochého válce, vyrobeného z mědi nebo papíru, a otáčí se kolem elektrické lampy - když jej pozorujete se zavřenýma očima, stroj může vyvolat duševní aberace srovnatelné s intoxikací drog nebo sněním.[31][pozn. 2]

Poté, co přispěl přístrojem Dreamachine k vizuální retrospektívě Ports of Entry Williama Sewarda Burroughse v roce 1996 v LACMA,[32][33] Woodard se spřátelil s autorem a obdaroval ho „bohémským modelem“ (papír) Dreamachine k jeho 83. a posledním narozeninám.[34][35]:s.23Sotheby's vydražil první stroj do soukromé sbírky v roce 2002, druhý zůstává v dlouhodobém zapůjčení od Burroughs estate v Spencer Museum of Art v Lawrence, Kansas.[36]

Literatura

Odkazy

Poznámky

  1. Při dirigování pelican rekviem nepoužil Woodard taktovku, nýbrž dirigoval kleštěmi.
  2. V roce 1990 Woodard vymyslel fiktivní psychoaktivní stroj, Feraliminální Lykantropizér, jehož účinek je údajně opačný jako u Dreamachine.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku David Woodard na anglické Wikipedii.

  1. Finnell, A. L., The Order of Americans of Armorial Ancestry: Lineage of Members (Baltimore: Clearfield, 1997), str. 250. (anglicky)
  2. Carpenter, S., „In Concert at a Killer's Death“, Los Angeles Times, 9. května 2001. (ang.)
  3. Rapping, A., Portrét Woodard (Seattle: Getty Images, 2001). (obrázek)
  4. Reich, K., „Family to Sue City, Firms Over Angels Flight Death“, Los Angeles Times, 16. března 2001. (ang.)
  5. Dawson, J., Los Angeles' Angels Flight (Mount Pleasant, SC: Arcadia Publishing, 2008), str. 125. (ang.)
  6. Manzer, T., „Pelican's Goodbye is a Sad Song“, Long Beach Press-Telegram, 2. října 1998. (ang.)
  7. Allen, B., Pelican (Londýn: Reaktion Books, 2019), str. 152–153. (ang.)
  8. Kracht, C., & Nickel, E., Gebrauchsanweisung für Kathmandu und Nepal: Überarbeitete Neuausgabe (Mnichov: Piper Verlag, 2012), str. 173. (německy)
  9. Siletti, M. J., Sounding the last mile: Music and capital punishment in the United States since 1976, doktorská disertační práce pod vedením prof. J. Magee, Univerzita Illinois v Urbana Champaign, 2018, str. 240–241. (ang.)
  10. Wall, J. M., „Lessons in Loss“, The Christian Century, 4. - 10. července 2001, str. 37. (ang.)
  11. Vloed, K. van der, Položka o Woodardovi, Requiem Survey, 5. února 2006. (ang.)
  12. Woodard, D., „Musica lætitiæ comes medicina dolorum“, přel. S. Zeitz, Der Freund, Nr. 7, březen 2006, str. 34–41. (něm.)
  13. Carozzi, I., „La storia di Nueva Germania“, il Post, 13. října 2011. (italsky)
  14. Eid, F., „Projekt Plecid se dočkal remasterované eponymní desky“, Techno.cz, 5. dubna 2023.
  15. Kober, H., „In, um und um Germanistan herum“, Die Tageszeitung, 18. května 2006. (něm.)
  16. Tenaglia, F., Momus—A Walking Interview (Turín/Milán: Noch Publishing, 2015), str. 39–40. (ang.)
  17. Lichtmesz, M., „Nietzsche und Wagner im Dschungel: David Woodard & Christian Kracht in Nueva Germania“, Zwielicht 2, 2007, str. 28–31. (něm.)
  18. Horzon, R., The White Book (Berlín: Suhrkamp, 2022), kap. 21. (ang.)
  19. Scheidemandel, N., „Der Traum in der Maschine“, Der Freund, Nr. 1, září 2004, str. 41–50. (něm.)
  20. Epstein, J., „Rebuilding a Home in the Jungle“, San Francisco Chronicle, 13. března 2005. (ang.)
  21. Woodard, „In Media Res“, 032c, léto 2011, str. 180–189. (ang.)
  22. Dimter, T., „Impérium vrací úder“, A2, 19. listopadu 2014.
  23. Link, M., „Wie der Gin zum Tonic“, Frankfurter Allgemeine Zeitung, 9. listopadu 2011. (něm.)
  24. Kracht, C., & Woodard, Five Years (Hannover: Wehrhahn Verlag, 2011). (něm., ang.)
  25. Diez, G., „Die Methode Kracht“, Der Spiegel, 13. února 2012. (něm.)
  26. Chandarlapaty, R., „Woodard and Renewed Intellectual Possibilities“, v Seeing the Beat Generation (Jefferson, NC: McFarland & Company, 2019), str. 142–146. (ang.)
  27. McCann, A. L., „Allegory and the German (Half) Century“, Sydney Review of Books, 28. srpna 2015. (ang.)
  28. Allen, M., „Décor by Timothy Leary“, The New York Times, 20. ledna 2005. (ang.)
  29. Stirt, J. A., „Brion Gysin's Dreamachine—still legal, but not for long“, bookofjoe, 28. ledna 2005. (ang.)
  30. Connor, S., Dream Machines (Londýn: Open Humanities Press, 2017), str. 131. (ang.)
  31. Woodard, Poznámky, Program Initiative for Art and Architecture Collaborations, Listopad 2006. (ang.)
  32. Knight, C., „The Art of Randomness“, Los Angeles Times, 1. srpna 1996. (ang.)
  33. Bolles, D., „Dream Weaver“, LA Weekly, 26. července—1. srpna 1996. (ang.)
  34. Velvyslanectví Spojených států amerických v Praze, „Literární sté výročí“, října 2014.
  35. Woodard, „Burroughs und der Steinbock“, Schweizer Monat, března 2014, str. 23. (něm.)
  36. Spencer Museum of Art, Dreamachine, University of Kansas. (ang.)

Externí odkazy

Zdroj