Dagny Juelová

Dagny Juel Przybyszewska
Dagny Juel Przybyszewska (1902)
Dagny Juel Przybyszewska (1902)
Rodné jméno Dagny Juell
Narození 8. června 1867
Kongsvinger, Švédsko-norská unie
Úmrtí 5. června 1901 (ve věku 33 let)
Tbilisi, Ruské impérium
Příčina úmrtí vražda
Povolání spisovatelka, překladatelka
Národnost Norové
Období 90. léta 19. století
Žánr drama, povídka, poezie
Významná díla Rediviva, Zpívej mi píseň o životě a smrti, Kdy slunce zapadá, Havraní hnízdo, Hřích
Manžel(ka) Stanisław Przybyszewski
Děti Zenon Przybyszewski Westrup, Iwa Dahlinová
Rodiče Hans Lemmich Juell
Příbuzní Ragnhild Juel (sourozenec)
Jadwiga P. Westrup (vnučka)
Vlivy Stanisław Przybyszewski
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dagny Juel Przybyszewska (8. června 1867, Kongsvinger – 5. června 1901, Tbilisi) byla norská spisovatelka a překladatelka, autorka čtyř divadelních her, jedné povídky a souboru básní. V 90. letech 19. století byla múzou berlínské umělecké společnosti v baru Zum Schwarzen Ferkel (U Černého selete) a navázala úzké vztahy se spisovatelem Augustem Strindbergem a malířem Edvardem Munchem, kterému stála modelem. Později se vdala za polského autora Stanisława Przybyszewského a do norštiny přeložila některá z jeho děl. V roce 1901 byla zavražděna rodinným přítelem Władysławem Emerykem v hotelovém pokoji v gruzínském Tbilisi. Z jejího nepříliš rozsáhlého díla bylo v češtině publikováno dekadentní drama Hřích.

Mládí a odjezd do Berlína

Dagny Przybyszewska se narodila 8. června 1867 v norském Kongsvingeru jako Dagny Juell. Jejím otcem byl lékař Hans Lemmich Juell, politicky i kulturně činný člověk urozeného původu a jeden z nejvýznamnějších skandinávských lékařů své doby, ošetřovatel švédského krále.[1] Dagny vyrůstala ve stínu starší sestry Gudrun, považované za neobyčejně talentovanou a pohlednou, a měla také dvě mladší sestry, Astrid a Ragnhild.[2]

Fotografie Przybyszewské

Stejně jako sestry věnovala Dagny značnou pozornost hudbě. Poté, co Dagny poznala společnost v Kristianii (dobový název Osla), odcestovala za účelem studia hudby v únoru roku 1892 do Berlína, přestože původně se chystala za sestrou Ragnhild do Paříže.[3] Od počátku 90. let také začala své příjmení zapisovat jako „Juel“, bez druhého „l“, a této variantě dala nakonec přednost.[4]

Od března roku 1893 začala Juel navštěvovat bar Zum Schwarzen Ferkel (U Černého selete), kde rychle oslnila místní uměleckou a kulturní společnost. Prožila třítýdenní románek se spisovatelem Augustem Strindbergem, přestože byl zasnouben s Fridou Uhlovou; Strindberg na osobě své milenky později založil ve svých prózách postavy nebezpečných a znepokojivých žen. Těsné vztahy navázala Dagny Juel také se švédským spisovatelem Bengtem Lidforssem a německým autorem Carlem Ludwigem Schleichem.[5]

Blízko měla rovněž k malíři Edvardu Munchovi a nelze vyloučit, že šlo o milostný poměr. Běžně se uvažuje také o tom, že se tito dva umělci znali již v dětství a milostně se sblížili v Kristianii v 80. letech.[6] Mladá žena stála Munchovi modelem; obraz Dvě sestry zobrazuje Dagny u klavíru, zatímco její sestra Ragnhild, která se prosadila jako operní pěvkyně, stojí obrácena k pozorovateli a zpívá. Pro svou pozici „femme fatale“ stojící ve středu uměleckého kroužku bývá Dagny Juel srovnávána s Lou Andreas-Salomé.[7] Je možné, že Dagny Juel byla rovněž předlohou pro Munchovu Madonu, badatelé jako Arne Ludvig Brenna nebo Mary Kay Norseng tuto domněnku nicméně spíše zavrhují.[8]

Manželství a čas tvorby

Stanisław („Stachu“) a Dagny Przybyszewští (1897/98)

Ještě na jaře roku 1893 se Dagny Juel seznámila s polským dekadentním spisovatelem Stanisławem Przybyszewským a několik měsíců poté se za něj vdala – sama spisovatelka událost později okomentovala slovy, že ke svatbě došlo jednoduše proto, že jednoho dne měli nazbyt marku – finanční obnos nutný k zaplacení obřadu.[9] Manželství bylo problematické a neustále jej narušovaly skandály, zrady a odloučení.[10] V září 1895 se dvojici narodil syn Zenon, v říjnu 1897 dcera Iwa; matka nicméně děti často ponechávala v cizí péči.[11]

Zejména ve druhé polovině 90. let byla Przybyszewska rovněž literárně činná. Prvním textem byla v prosinci roku 1893 povídka „Rediviva“ o zničující lásce. Psala však především divadelní hry. V roce 1896 bylo časopisecky publikováno drama Den sterkere (Silnější). Hra Hřích byla v roce 1899 uveřejněna v překladu do polštiny (Przybyszewského překlad v časopise Życie) a češtiny (anonymní překlad, snad Kosterkův).[12] Kromě dramat byla také autorkou lyrické poezie a sestavila prozaicko-poetický cyklus Sing mir das Lied vom Leben und vom Tode (Zpívej mi píseň o životě a smrti).[11] Část těchto textů, včetně povídky „Rediviva“ a básnického souboru „Digte“ (Básně), však objevili a uveřejnili až v průběhu 70. let 20. století badatelé Ole Michael Selberg a Martin Nag.[11]

Przybyszewska se synem Zenonem, 1899

Przybyszewska překládala texty svého manžela do norštiny – z němčiny přeložila román Unterwegs (Cestou).[11] V roce 1894 převedla Przybyszewska naopak z norštiny do němčiny Obstfelderovu novelu Liv pro časopis Pan, čímž položila základy pro úspěch tohoto autora v Německu.[13]

V češtině vyšel od Dagny Przybyszewské jediný text – Moderní revue publikovala v roce 1899 dekadentní drama Hřích v anonymním překladu. Dílo vyšlo jak v časopise, tak jako samostatná publikace. Helena Kadečková zhodnotila tento překlad jako „velmi špatný“.[14] Jiné zdroje uvádějí, že autorem překladu byl Hugo Kosterka a že byl u příležitosti vydání také recitován na prknech pražského Intimního volného jeviště.[12]

Stanisław Przybyszewski měl mnoho milenek: Martu Foerderovou (po třech nemanželských dětech spáchala v roce 1896 sebevraždu), Mayu Vogtovou, malířku Anielu Pająkównu, a zejména Jadwigu Kasprowiczovou, s níž navázal dlouhodobý vztah.[15] Manželku a děti nakonec opustil a zanechal ve Varšavě.[16] Sama Przybyszewska měla poměry s jinými muži. Na jaře roku 1901 se vydala do Gruzie s Władysławem Emerykem, synem původně bohatého průmyslníka a mužem silně oddaným oběma manželům Przybyszewským. Manžel se měl připojit později.[17]

Smrt

Život umělkyně dramaticky skončil v hotelu v Tbilisi, kde Przybyszewska marně čekala na příjezd manžela. Władysław Emeryk zavraždil Przybyszewskou výstřelem zezadu do hlavy; po aktu obrátil zbraň také proti sobě. Plánováním vraždy se zaobíral delší dobu. Sepsal pět vysvětlujících dopisů na rozloučenou a jeden dopis určený policii, v němž se mimo jiného k činu přiznal a požádal, aby na mrtvé nebyla provedena pitva.[18]

Pohřební fotografie Przybyszewské a Emeryka

Někteří literární badatelé (jako Stanisław Helsztyński nebo Tadeusz Boy-Żeleński) se domnívali, že hlavním motivem pro vraždu a sebevraždu byla Emerykova snaha „vysvobodit“ svého přítele Przybyszewského, přelétavého a nespokojeného, z manželství a současně uchránit jeho ženu před nepříjemným osudem, jenž ji nejspíše čekal. Roli patrně hrála též Emerykova vlastní finanční tíseň. Przybyszewski se na pohřeb své manželky a svého přítele nedostavil a v korespondenci si pouze stěžoval, že jej události kolem smrti ženy stály mnoho finančních prostředků. Jiří Krystýnek situaci uvádí jako jeden z mnoha příkladů Przybyszewského nemorálního a „padoušského“ chování vůči ženám.[19]

Krátce po manželčině smrti se Stanisław Przybyszewski oženil s dosavadní milenkou, Jadwigou Kasprowiczovou, která již předtím opustila svého prvního chotě.[20] Zajistil nicméně vydání alespoň části děl své první ženy. V roce 1902 vyšel v polském překladu ovdovělého manžela Stanisława cyklus Sing mir das Lied, hra Når solen går ned (Kiedy słońce zachodzi, Když slunce zapadá), hra Hřích a hra Ravnegård (Krucze gniazdo, Havraní hnízdo).[21]

Osudy Dagny Juel Przybyszewské přitahovaly během 20. století pozornost tvůrců a několikrát byly zpracovány knižně i filmově. Peter Watkins zobrazil v roce 1974 Przybyszewskou ve filmu Edvard Munch jako svůdnou a destruktivní múzu, představovanou herečkou Iselin Bastovou. V roce 1977 natočil Haakon Sandøy snímek Dagny, kde protagonistku hrála Lise Fjeldstadová.[22] Složitá osobnost byla zjednodušena na Munchovu uměleckou inspiraci a Strindbergovu femme fatale.[23]

Galerie

  • Edvard Munch, 1893

    Edvard Munch, 1893

  • Edvard Munch, 1892/93, sestry Ragnhild a Dagny

    Edvard Munch, 1892/93, sestry Ragnhild a Dagny

  • Wojciech Weiss, 1899

    Wojciech Weiss, 1899

  • Stanisław Wyspiański, 1899

    Stanisław Wyspiański, 1899

  • Julie Wolfthornová, před rokem 1901

    Julie Wolfthornová, před rokem 1901

  • Konrad Krzyżanowski, 1901

    Konrad Krzyżanowski, 1901

Odkazy

Reference

  1. ↑ NORSENG, Mary Kay. Dagny: Dagny Juel Przybyszewska, the Woman and the Myth. Seattle: University of Washington Press, 2017. 240 s. ISBN 9780295998145. S. 37–39. (anglicky) 
  2. ↑ Norseng (2017), s. 131.
  3. ↑ Norseng (2017), s. 45–48.
  4. ↑ Norseng (2017), s. xviii.
  5. ↑ Norseng (2017), s. 8–17.
  6. ↑ Norseng (2017), s. 8.
  7. ↑ Norseng (2017), s. 74.
  8. ↑ Norseng (2017), s. 9.
  9. ↑ Norseng (2017), s. 49–51.
  10. ↑ Norseng (2017), s. 73.
  11. ↑ a b c d Norseng (2017), s. 50.
  12. ↑ a b Norseng (2017), s. 194.
  13. ↑ KADEČKOVÁ, Helena. Skandinávský fin de siècle z českého pohledu. In: MERHAUT, Luboš; URBAN, Otto M. Moderní revue 1894–1925. Praha: Torst, 1995. ISBN 80-85639-63-7. S. 128.
  14. ↑ Kadečková 1995, s. 113.
  15. ↑ Kadečková 1995, s. 145–146.
  16. ↑ Kadečková 1995, s. 71.
  17. ↑ Norseng (2017), s. 166.
  18. ↑ Norseng (2017), s. 167.
  19. ↑ KRYSTÝNEK, Jiří. Z dějin polsko-českých literárních vztahů: vlivy polské literatury a její recepce v českých zemích v letech 1914-1930. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1966. 131 s. S. 69. 
  20. ↑ Norseng (2017), s. 176.
  21. ↑ Norseng (2017), s. 194.
  22. ↑ Norseng (2017), s. 181.
  23. ↑ Norseng (2017), s. 16.

Externí odkazy

Zdroj