Cizosprašnost

Cizosprašnost (alogamie) je děj, při němž dochází k opylení pylem z jiné rostliny, jedná se tedy o rozmnožování pohlavní. Cizosprašnost je u rostlin mnohem častější než samosprašnost (autogamie). Cizosprašné rostliny mívají výraznější tvary, barvy a vůně květů. Cizosprašnost se vyvinula současně s evolucí opylovačů, zejména hmyzu, který opyluje asi 80 % květů. Mezi nejvýznamnější opylovače patří blanokřídlí.[1]

Zabránění samoopylení

Samoopylení je u cizosprašných rostlin zabráněno různými mechanismy. Některé jsou fyziologické či genetické, jako je autoinkompatibilita (neschopnost spojení gamet pocházejících ze stejného jedince), jiné jsou morfologické (dichogamie, různočnělečnost).

Autoinkompatibilita

Autoinkompatibilita je geneticky podmíněná fyziologická reakce, zabraňující oplození pylem z geneticky shodné rostliny. Může se jednat o pyl z téže rostliny nebo o pyl z jiné rostliny se stejným genomem, získané některým způsobem vegetativního rozmnožování. U většiny rostlin je tento proces regulován jediným genem v jediném tzv. S lokusu. Varianty v tomto lokusu jsou známy jako haplotypy, variace v samotném genomu jsou označovány jako alely. Pouze u některých rostlin je lokusů více (např. u některých trav nebo pryskyřníku prudkého. Při sporofytickém typu se nesnášenlivost projevuje již na povrchu blizny, např. vzájemnou interakcí enzymů z pylového zrna s bílkovinami blizny. Pokud je S alela pylu shodná s S alelou blizny, pylová láčka v takovém případě vůbec nevyklíčí. Tento typ se vyskytuje zejména u rostlin se suchými bliznami (např. hvězdnicovité) a s trojbuněčnými pylovými zrny. Při gametofytickém typu se nesnášenlivost projeví až při prorůstání pylové láčky čnělkou nebo až v zárodečném vaku, a projevuje se postupným zastavením růstu pylové láčky. Tento typ se vyskytuje u rostlin s vlhkými bliznami a dvoubuněčnými pylovými zrny (např. lilkovité).[2][3]

Autoinkompatibilita je vyvinuta u přibližně 50 % krytosemenných rostlin.[3]

Různočnělečnost

Samoopylení je u některých rostlin zabráněno rozdílnou stavbou květů, označovanou jako heterostylie (různočnělečnost). Vyskytuje se např. u prvosenek. U některých jedinců jsou květy dlouhočnělečné (čnělka je dlouhá a prašníky jsou umístěny pod ní v korunní trubce), jiné krátkočnělečné (čnělka je krátká a prašníky jsou nad ní, na dlouhých nitkách). Mimo to se tyto květy liší i velikostí pylových zrn a stavbou bliznových papil. U některých rostlin, např. u kypreje, existují dokonce tři typy květů (tzv. tristylie).[2]

Dichogamie

U některých rostlin blizny a prašníky nedozrávají v rámci jednoho květu ve stejný čas. Tento jev, nazývaný dichogamie, znesnadňuje samoopylení. Pokud jako první dozrávají prašníky, je to tzv. proterandrie (prvoprašnost). Vyskytuje se např. u hvězdnicovitých. Pokud jako první dozrává blizna a až po ní prašníky, jedná se o proterogynii (prvobliznost). Je zastoupena např. u plaménku či podražce.[2]

Cizosprašnost v ovocnářství

V ovocnářství je za cizosprašný považován jedinec (např. strom) nebo celý kultivar (odrůda), pokud k opylení potřebuje jiný kultivar, přičemž nezáleží na tom, zda jiný kultivar roste na druhém stromu, nebo je přiroubován na strom, o jehož opylení se jedná (např. hrušně, jabloně, třešně).
Za samosprašný je považován jedinec (např. strom) nebo celý kultivar (odrůda), pokud se opylí pylem z libovolně umístěného květu stejného kultivaru (např. některé broskvoně, meruňky, višně).[4]

Reference

  1. ↑ TALIÁN, František. Biologie rostlin. 4. přepracované. vyd. Sezemice: Fortuna, 2008. 304 s. ISBN 80-7168-947-5. S. 180, 181. 
  2. ↑ a b c SLAVÍKOVÁ, Zdeňka. Morfologie rostlin. Praha: Karolinum, 2002. 
  3. ↑ a b OPIK, Helgi; ROLFE, Stephen. The physiology of flowering plants. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. ISBN 978-0-521-66251-2. (anglicky) 
  4. ↑ ŠROT, Jaroslav. 1000 dobrých rad zahrádkářům. Praha: Brázda, 1996. ISBN 80-209-0257-0.

Zdroj