Bohumil Laušman

Bohumil Laušman
Bohumil Laušman
Bohumil Laušman
Náměstek předsedy čs. vlády
Ve funkci:
25. února 1948 – 15. června 1948
Předseda vlády Klement Gottwald
Ministr průmyslu ČSR
Ve funkci:
4. dubna 1945 – 25. listopadu 1947
Předseda vlády Zdeněk Fierlinger
Klement Gottwald
Předchůdce Václav Majer (exilová vláda)
Jaroslav Kratochvíl (protektorátní vláda)[1]
Nástupce Ludmila Jankovcová
8. Předseda ČSSD
Ve funkci:
1947 – 1948
Předchůdce Zdeněk Fierlinger
Nástupce Zdeněk Fierlinger
Blažej Vilím (v exilu)
Poslanec Ústavodárného NS
Ve funkci:
1946 – 1948
Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1935 – 1939
Stranická příslušnost
Členství soc. dem.
NSP
soc. dem.
Narození 30. srpna 1903
Žumberk
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 9. května 1963 (ve věku 59 let)
Praha-Ruzyně
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení hřbitov U Kříže
Národnost Češi
Profese politik
Ocenění Čestné občanství města Třebíče (1945)
Čestné občanství města Zlína
Podpis Bohumil Laušman, podpis
Commons Bohumil Laušman
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bohumil Laušman (30. srpna 1903 Žumberk[2] – 9. května 1963 věznice Praha-Ruzyně) byl český a československý sociálnědemokratický politik. Po roce 1948 v exilu, pak unesený a vězněný komunistickým režimem.

Hrob Bohumila Laušmana na hřbitově v Chrudimi

Život

Od mládí byl činný v sociálně demokratické straně (Skuteč) a spřízněných hnutích. V parlamentních volbách v roce 1935 získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Poslanecký post si oficiálně podržel do zrušení parlamentu roku 1939, přičemž krátce předtím ještě v prosinci 1938 přestoupil do nově ustavené Národní strany práce.[3]

Po německé okupaci odešel na Západ do exilu, byl členem Státní rady Československé v Londýně (1940–1945). Díky znalosti východočeského prostředí poskytl např. kontaktní adresy pro československé parašutisty. Účastnil se Slovenského národního povstání jako člen vojenské rady Hlavního štábu partyzánského hnutí v Československu. V březnu 1945 se účastnil moskevských porad projednávajících složení a program Národní fronty.

Po válce byl členem předsednictva ČSSD (1945–1948). V letech 1945–1946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění a v letech 1946–1948 Ústavodárného Národního shromáždění za sociální demokraty. Zde setrval do parlamentních voleb roku 1948.[4][5] Zastával i vládní posty. Byl ministrem průmyslu v letech 1945–1947 v první vládě Zdeňka Fierlingera, druhé vládě Zdeňka Fierlingera a první vládě Klementa Gottwalda.

Roku 1946 po něm byl pojmenován Důl Laušman I (do té doby Anna, po roce 1951 ČSA 1) a Důl Laušman II (předtím Laura, po roce 1951 ČSA II), oba v Rynholci,[6] a rovněž jeden důl na Ostravsku.[7]

Krátce před únorem byl pak jakožto kompromisní kandidát mezi prokomunistickým a ke komunistům rezervovaným křídlem zvolen předsedou sociální demokracie. Po únoru se stal náměstkem předsedy vlády (vicepremiérem) v druhé vládě Klementa Gottwalda, kam vstoupil i Jan Masaryk. V červnu téhož roku ukončil svoji politickou činnost a stal se ředitelem Slovenských elektráren v Bratislavě.[8][9]

V roce 1949, po zatčení svého zetě majora Jaromíra Nechanského komunistickou policií, emigroval (Laušman byl varován, že se připravuje též jeho zatčení, proto se ženou a dcerou chtěl uprchnout. Útěk se však podařil jen Laušmanovi, jeho žena, která byla již za války šest let v nacistickém koncentráku, a dcera byly uvězněny) do Jugoslávie a poté žil v Rakousku. V roce 1953 vydává brožuru o únoru 1948 pod názvem Kdo byl vinen?[10] V roce 1953 jej agenti StB (v předvečer Štědrého dne jej vylákal kolaborant, rakouský občan ze Salcburku) z Rakouska unesli zpět do Československa, kde byl nejprve internován na zámečku Blažkov a poté odsouzen k 17 letům vězení. Za slib propuštění vystoupil 15. května 1954 na tiskové konferenci a prohlásil, že se vrátil dobrovolně a odsuzuje emigraci.[11]

Zemřel za záhadných okolností v ruzyňské věznici. Podle informací Josefa Frolíka[12] mělo k úmrtí dojít, protože StB na vězněném údajně zkoušela halucinogenní drogu a Laušmanovo srdce, oslabené více než desetiletým vězněním, toto testování nevydrželo. Ve věznici v Ruzyni dostal Laušman od správy věznice 8. května 1963 cigarety, jež byly dle výpovědi Laušmanova spoluvězně[13] zřejmě preparovány. Laušman vypil čaj přinesený z vězeňské ošetřovny, vykouřil několik cigaret, dostal křečovitý záchvat, pak upadl do bezvědomí. Po celou noc mu nebyla poskytnuta žádná lékařská pomoc. Když nakonec druhého dne, v pět hodin ráno 9. května 1963, na celu přišel lékař, konstatoval jen smrt „v důsledku srdeční záduchy“.[14]

Jeho ženou byla od roku 1925 Julie rozená Kášková, dcera chrudimského starosty Václava Káška, měli spolu dcery Olgu (* 1927) a Věru (* 1928).[15] Manželem jeho sestry Štěpánky byl František Zuska. Manželem jeho dcery Olgy byl major Jaromír Nechanský, hrdina západního odboje za druhé světové války, popravený spolu se studentem právnické fakulty Veleslavem Wahlem po více než ročním věznění na Pankráci 16. června 1950.[16] Jejich odvolání bylo vrchním soudem v Brně zamítnuto shodou okolností poté, co se Milada Horáková veřejně rozhodla (9. června 1950) osobně se proti svému trestu smrti neodvolat.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Ministr průmyslu, obchodu a živností v protektorátní vládě Aloise Eliáše. V roce 1942 bylo ministerstvo s dalšími ministerstvy sjednoceno pod Ministerstvo hospodářství a práce, které řídil Walter Bertsch.
  2. ↑ SOA Zámrsk, Matrika narozených 1896-1903 v Žumberku, sign. 6987, ukn. 11184, str.386. Dostupné online
  3. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-29]. Dostupné online. 
  4. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-29]. Dostupné online. 
  5. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-14. 
  6. ↑ MELICHAR, Karel. Názvy dolů kladensko-rakovnické uhelné pánve. Slánský obzor. 1998, čís. 6. Dostupné online [cit. 2019-10-21]. 
  7. ↑ Nová jména ostravských dolů. Rudé právo. 1946-07-24, roč. 1946, čís. 168. Dostupné online [cit. 2019-10-21]. 
  8. ↑ ČSDS | Laušman, Bohumil. www.csds.cz [online]. [cit. 2022-06-02]. Dostupné online. 
  9. ↑ Dramatický život ministra Laušmana: Utekl na Západ, zpět do Československa ho unesli. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2022-06-02]. Dostupné online. 
  10. ↑ ŠIMSOVÁ, Sylva. Dokumenty o Bohumilu Laušmanovi v britských archivech. Sborník Archivu bezpečnostních složek. Roč. 2007, čís. 5. Dostupné online. 
  11. ↑ Dramatický život ministra Laušmana
  12. ↑ FROLÍK, Josef. Špion vypovídá. Kolín nad Rýnem: Index, 1979. 400 s. 
  13. ↑ PAGÁČ, Štefan. Svědek z cely číslo 13. New York: Edice Bratrství, 1979. 190 s. 
  14. ↑ Jiří Šolc: Útěky a návraty Bohumila Laušmana : osud českého politika. Praha : Naše vojsko, 2008. ISBN 978-80-206-0956-4.
  15. ↑ BOČEK, Petr; KOBETIČ, Pavel; PAVLÍK, Tomáš. Chrudim. Vlastivědná encyklopedie. 2. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2018. 279 s. ISBN 978-80-906318-2-3. S. 75 a 94. 
  16. ↑ Jiří Šolc: Znamení Trojského koně, Nakl. Vyšehrad 2008, ISBN 978-80-7021-943-0

Literatura

  • BUREŠOVÁ, Jana; TRAPL, Miloš. Bohumil Laušman : proměny života sociálně demokratického politika s nástupem komunistické moci v Československu. Olomouc: Centrum pro československá exilová studia 124 s. ISBN 978-80-244-2247-3. 
  • HORÁK, Pavel. Bohumil Laušman – politický životopis : riskantní hry sociálnědemokratického vůdce. Praha: Mladá fronta, 2012. 288 s. ISBN 978-80-204-2619-2. 
  • ŠOLC, Jiří. Útěky a návraty Bohumila Laušmana : osud českého politika. Praha: Naše vojsko, 2008. 403 s. ISBN 978-80-206-0956-4. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 258. 
  • LAUŠMAN, Bohumil. Pravda a lož o slovenskom národnom povstaní. Petrovec: Bratstvo-Jedinstvo, 1951. 67 s. 
  • LAUŠMAN, Bohumil. Kdo byl vinen?. Vídeň: Vl. nákl., 1953. 

Externí odkazy

Zdroj