Bedřich Placák

genmjr. prof. MUDr. Bedřich Placák, DrSc.
MUDr. Bedřich Placák (časopis Československý voják, 1970)
MUDr. Bedřich Placák (časopis Československý voják, 1970)
Narození 16. února 1914
Vídeň
Úmrtí 1. března 1993 (ve věku 79 let)
Praha
Povolání lékař, autor memoárů, chirurg a spisovatel
Politická strana Komunistická strana Československa
Děti Petr Placák[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bedřich Placák (16. února 1914 Vídeňské Nové Město – 1. března 1993 Praha) byl český lékař, spoluzakladatel české kardiochirurgie.[2] Jeho synem je spisovatel a publicista Petr Placák.

Životopis

Pocházel z rodiny vídeňských Čechů. Narodil se ve Vídeňském Novém Městě, dětství strávil v rakouské Haliči, Valašských Kloboukách a v Litoměřicích. V mládí mu učaroval tramping.[2] Po gymnáziu začal studovat veterinární medicínu na Marykově univerzitě v Brně, ale později přestoupil na medicínu na Univerzitu Karlovu. Školu nedokončil kvůli uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 (promoval až po válce) a nastoupil jako sekundář do vinohradské nemocnice. Právě 17. listopadu 1939 přitom měl skládat svou poslední dílčí rigorózní zkoušku.[2]

V roce 1944 odešel do Bílých Karpat a zapojil se do Slovenského národního povstání jako lékař partyzánského oddílu Hurban Miloše Uhra. Oddíl operoval na Javorině na slovensko-moravském pomezí. Počátkem října 1944 se stal součástí 2. československé partyzánské brigády J. V. Stalina. S partizány Placák prožil celé povstání včetně ústupu do hor a postupně se vypracoval na šéflékaře brigády, náčelníka štábu oddílu a v únoru 1945 i celé brigády. V brigádě zůstal až do jejího rozpuštění 6. dubna 1945.[2]

Po válce vstoupil do Komunistické strany Československa a byl funkcionářem Svazu partyzánů. V únoru 1948 působil v akčním výboru vinohradské nemocnice, pak odjel jako dobrovolník do Jugoslávie a pracoval v mostarské nemocnici, kterou musel opustit po roztržce mezi Titem a Stalinem. Roku 1951 byl povolán do armády a působil na chirurgickém oddělení Ústřední vojenské nemocnice. V letech 1953–54 vedl vojenskou nemocnici v Koreji. Odcestoval v rámci druhé skupiny československých zdravotníků a byl druhým primářem a velitelem 1. československé polní chirurgické nemocnice. Po uzavření příměří jeho skupina pomáhala obnovit provoz severokorejské nemocnice v Čchongdžinu.[2]

Roku 1956 se stal primářem oddělení hrudní a břišní chirurgie Chirurgické kliniky ÚVN (od roku 2005 Chirurgické kliniky 2. LF UK a ÚVN), stál u zrodu československé kardiochirurgie, byl členem České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a v roce 1968 získal profesuru na Univerzitě Karlově. Diplom však po okupaci již neobdržel.[2]

V roce 1969 při oslávách výročí Slovenského národního povstání Bedřich Placák kritizoval okupaci Československa a zpochybňoval vedoucí úlohu komunistické strany. Za tuto veřejnou kritiku byl vyloučen z KSČ, zbaven funkce náčelníka chirurgického oddělení Ústřední vojenské nemocnice a předčasně penzionován.[2] Musel pracovat na podřadných místech např. ve Výzkumném ústavu tuberkulózy Fakultní nemocnice Bulovka. Poté, co podepsal Chartu 77, mu byla znemožněna práce ve zdravotnictví a živil se jako náborář pražského dopravního podniku, lesní dělník a noční hlídač v Loretě. Dne 13. ledna 1981 se stal druhým mluvčím Charty 77. Následovalo propuštění ze zaměstnání nočního hlídače, odebrání některých vyznamenání a degradace z plukovníka na vojína v záloze. Pracoval jako noční hlídač. Byl sledován a šikanován, ale nepřestal ve své opoziční činnosti.[2]

V roce 1990 byl rehabilitován a povýšen na generálmajora ve výslužbě. Zemřel 1. března 1993 v Praze.[2]

Literární dílo

Bedřich Placák napsal řadu článků a publikací, z memoárové literatury zejména knihu Partyzáni bez legend (Klub nezávislého samizdatu 1992) a posmrtně vydané Paměti lékaře (Torst 1997).[2] Přeložil také publikace Ericha Fromma, Étienne Gilsona a Golo Manna, přispíval do Literárních novin.

Vyznamenání

Odkazy

Reference

  1. ↑ Dostupné online.
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m PLACÁK, Bedřich. Paměti lékaře [online]. Vojenský historický ústav [cit. 2023-09-12]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Zdroj