Batavská vzpoura

Povstání Batavů
konflikt: Rok čtyř císařů
Rýnská fronta Římské říše v roce 70
Trvání	69–70 n. l.
Místo	provincie Germania Inferior a Galie
Výsledek	římské vítězství
Strany
Batavové Kaninefátové Frísové Lingoni Treveři Římská říše Římská říše
Velitelé
Gaius Julius Civilis Brinno Julius Tutor Julius Classicus Veleda Marcus Hordeonius Flaccus Claudius Labeo Munius Lupercus Quintus Petilius Cerialis
Síla
1 batavská ala a 9 kohort 5 000+ mužů (převážně jezdectvo), 2 zběhlé legie 10 000, + podpora ostatních kmenů v řádu několika tisíc bojovníků dohromady 5 000–20 000 mužů původně 4 římské legie s posilami 10 000–15 000+ později 9 římských legií 40 000 mužů dohromady 60 000–65 000 vojáků
Ztráty
relativně malé, batavské vojsko se nakonec vzdalo, aby znovu sloužilo Římu 10 000–20 000+
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Batavské povstání je konflikt, ke kterému došlo v roce 69 n.l. poté, co se proti římské nadvládě vzbouřil kmen Batavů žijící na území Dolní Germánie (dnešní Nizozemsko).^[1] Batavy podpořily i další germánské kmeny, ale Římanům se v roce 70 podařilo vzpouru potlačit.^[1][2]

Pozadí

Kmen Batavů

Batavové byli podkmen starověkého germánského kmene Chattů, kteří se usadili mezi řekami Starý Rýn a Waal. Tato oblast byla v římské říši součástí provincie Dolní Germánie (Germania Inferior) a dodnes po nich nese jméno Betuwe (Batavia).^[3]

Batavové byli zdatní bojovníci jak na souši, tak i na lodi, zkušení jezdci a také dobří plavci. Pro Římany tak představovali lákavý doplněk římské armády. Výměnou za osvobození od placení tributu (daní z půdy a hlavy, kterým podléhala většina peregrini) dodával kmen vojáky do pomocných sborů Juliovsko-claudiovské dynastie; mělo se jednat o jednu alu a osm kohort, přičemž byl dán důraz především na jízdu. Krom působení v římské armádě se Batavové ocitli také přímo po boku císaře. Tvořili totiž většinu mužů z Císařské germánské stráže (Germani corpore custodes), elitní jednotky, která do konce své existence v roce 68 n. l. chránila císaře.^[3]

Římané na ně pohlíželi jako na nejsilnější a nejstatečnější (fortissimi, validissimi) ze svých auxilií.^[4] Dle záznamu antického historika Dióna Cassia měli Batavové v římských službách zdokonalit svou jedinečnou techniku přeplavání přes řeku se zbraněmi a v plné zbroji.^[5]

Gaius Julius Civilis, prefekt (velitel) pomocných batavských oddílů, veterán s dvaceti pěti lety služby v římské armádě, sehrál společně s batavskými jednotkami důležitou roli při římské invazi do Británie v roce 43 n. l. i při jejím následném podrobení v letech 43–66 n. l.^[6]

Rok čtyř císařů a počátky vzpoury

V roce 69 n. l. však došlo ke změnám a Batavové se od Říma odklonili. Poté, co byly v roce 66 batavské oddíly odvolány z Británie, byl Civilis spolu se svým bratrem (rovněž prefektem) zadržen na základě falešného obvinění z velezrady. Správce provincie Germania Inferior (Dolní Germánie), který měl toto zadržení na svědomí, nařídil popravu bratra a Civilis byl v řetězech poslán do Říma, kde měl být souzen tehdejším císařem Neronem. (Jiný přístup k soudu bratrů naznačuje, že Civilův bratr byl stále peregrinus, zatímco Civilis, jak ostatně ukazuje i jeho římské jméno, byl již římským občanem.)

Mezitím, co Civilis čekal ve vazbě na svůj soud, došlo však v Římě k mocenským bojům a převratu. V roce 68 n. l. byl císař Nero svržen a do Itálie vpadla armáda vedená Galbou, správcem provincie Hispania Tarraconensis. Nero brzy spáchal sebevraždu a ukončil tak vládu juliovsko-claudijovské dynastie. Za císaře byl prohlášen Galba, který Civila zprostil veškerých obvinění a umožnil mu návrat domů. Při návratu byl však Civilis zadržen znovu, tentokrát na příkaz nového místního správce, Aula Vitellia, který jednal na naléhání vojáků pod jeho velením, kteří volali po Civilově popravě.^[7]

Galba mezitím v Římě rozpustil Císařskou germánskou stráž, které po její podpoře Nerona, nemohl věřit. To samozřejmě vyvolalo velké pobouření mezi batavskými bojovníky i mezi celým batavským lidem, kteří vnímali tento čin jako závažnou urážku.^[8] Ve stejné době se také rapidně zhoršily vztahy mezi osmi batavskými kohortami a legií XIV Gemina, se kterou byli spojení od vpádu do Británie před 25 lety.^[9]

Ve stejném roce Římem navíc otřásla první velká občanská válka za poslední století – rok čtyř císařů – a s ním i pád Juliovsko-claudijovské dynastie. Moc byla nadosah jakéhokoliv velitele, který byl dostatečně silný a schopný na to, aby se jí chopil. K moci se tak brzy dostal Otho, který se předešlého císaře zbavil pomocí pretoriánské gardy, kterou se mu podařilo získat na svou stranu.

Ve stejném roce vstoupil do boje o moc také Vitellius, zmíněný správce Germanie Inferior, který chystal rýnské legie na tažení do Itálie. Vzhledem k tomu, že Vitellius nyní naléhavě potřeboval vojenskou podporu Batavů, rozhodl se Civila propustit. Na oplátku mu pak batavské jednotky pomohly porazit Othona v bitvě u Bedriaka. Batavové byli posláni domů, ale zhruba ve stejné době dorazily zprávy o vzpouře vedené Titem Flaviem Vespasianem, velitelem jednotek v Sýrii, k jehož početné armádě čítající pět legií se brzy přidaly i legie v Podunají.

Vitelliův správce v Dolní Germánii se zoufale uchýlil k pokusu naverbovat více Batavů, než byl horní limit stanovený v jejich smlouvě, což byla pro kmen Batavů poslední kapka. Zkorumpovaní římští centurioni, kteří byli vysláni rekrutovat nové vojáky, jednali s místními s velkou krutostí a měli na svědomí také zneužití mnoha batavských chlapců. Nespokojenost, která panovala v zemi, tak dosáhla bodu, ze kterého již nebylo návratu.^[10]

Průběh

Počátky povstání

Do čela Batavů se postavil Julius Civilis, který velel pomocným batavským oddílům v římských legiích^[2] umístěných okolo Rýna. Příčinou povstání měl být podle Tacita i fakt, že Římané začali Batavy považovat spíše za otroky než spojence. K Batavům se přidaly kmeny Frísů, germánské kmeny pocházející z východního břehu Rýna a kmen Kaninefátů, který se nacházel v oblasti mezi Batavy a Severním mořem.^[1] Pod vedením svého náčelníka Brinna provedli Kaninefaté útoky na několik římských pevností a sídel na Rýnu, včetně Traiecta (Traiectum – dnes Utrecht, čtvrté největší město v Nizozemsku). Jelikož většina římských legií byla zaměstnána boji v občanské válce, Řím byl zastižen nepřipraven. Flaccus, velitel rýnských legií, vyslal na vypořádání se s vzpourou pomocné sbory, což znamenalo pro Řím další katastrofu. Civilis se plně ujal role vůdce povstání a porazil římské jednotky v bitvě poblíž dnešního Arnhemu, v severním rameni řeky Rýn.

Flaccus tak poslal do boje proti Batavům legie V Alaudae (tzv. Pátá legie skřivanů, kterou založil v roce 52 př. n. l. Gaius Julius Caesar^[11]) a XV Primigenia. Legie doprovázely také tři pomocné oddíly, mezi kterými byl i oddíl batavské jízdy, kterému velel Civilův nepřítel a rival, Claudius Labeo. Toho si Civilis znepřátelil tím, že ho poslal jako zajatce mezi kmen Frisů.^[12] V bitvě, která se odehrála poblíž dnešního Nijmegenu, utrpěl Řím další porážku. Batavský oddíl jízdy se přidal na stranu svých krajanů, čímž uštědřil ránu už tak otřesené morálce Římanů. Poražené legie se stáhly do tábora Castra Vetera (dnešní Xanten) a batavské vítězství bylo na dohled. Dokonce i Vespasián, který bojoval s Vitelliem o titul císaře, měl povstalce cenit za to, že zabránili jeho nepříteli povolat rýnské legie do Itálie a slíbil jim nezávislost.

Castra Vetera

Civilis hnaný touhou po pomstě naplánoval další útok na římské legie, které se po bitvě stáhly do tábora. Zvolil dobré načasování. Občanská válka roku čtyř císařů vrcholila a zaneprazdňovala římskou armádu a osm batavských oddílů pomocných jednotek bylo zrovna na cestě domů z Vitelliových služeb. Jejich návrat výrazně posílil batavskou povstaleckou armádu – jednalo se totiž o veterány a jejich počet byl větší než celkový počet všech římských jednotek rozmístěných v Mohuči a Bonně.

V záři roku 69 n.l. tak Civilis započal obléhání Castra Vetery – tábora 5 000 legionářů z legií V Alaudae a XV Primigenia. Jelikož se jednalo o tábor, který byl dobře vybavený a chráněný strážnými věžemi, zdmi z bláta, cihel a dřeva a obklopený dvojitým příkopem, Civilovi pokusy o dobytí tábora silou byly neúspěšné. Civilis se proto rozhodl nepřátelský tábor nechat vyhladovět.

Římská odveta

Civilis nejprve předstíral, že je Vespasiánovým stoupencem a bojuje proti Vitelliovi. Po jeho porážce dal jasně najevo úmysl vytvořit nezávislý germánský stát. Vespasianus proti němu poslal deset legií, v jejichž čele stál Quintus Petilius Cerialis. Ten začal revoltu tvrdě potlačovat, zároveň ale poraženým vždy nabídl výhodný mír. Povstalce se mu tak podařilo rozdělit a donutit k jednání i Julia Civila. Informace o průběhu jednání ani o dalších osudech germánského vůdce se nedochovaly.^[2] Je známo, že vzpoura roku 70 skončila a Batavové se opět podřídili Římu,^[2] který měl celou oblast následující dvě století pod kontrolou.^[1]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Revolt of the Batavi na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Batávské povstání na Wikimedia Commons

Zdroj