Béla II.

Béla II. Uherský
Král uherský a chorvatský,
král Rámy [pozn. 1]
Portrét
Béla II. na dobové miniatuře (Chronicon Pictum).
Doba vlády 11311141
Narození 1108/1110
Úmrtí 13. února 1141
Předchůdce Štěpán II. Uherský
Nástupce Gejza II. Uherský
Manželka Helena Srbská
Dynastie Arpádovci
Otec Almoš Chorvatský
Matka Předslava Kyjevská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Béla II. zvaný Slepý (1108/111013. února 1141), maďarsky Vak II. Béla, byl uherským králem z dynastie Arpádovců.

Rodina

Byl synem Almoše, chorvatského krále a nitranského knížete, mladšího bratra uherského krále Kolomana I., a Předslavy, dcery kyjevského velkoknížete Svatopluka II. Jako chlapec byl Béla roku 1113 oslepen svým strýcem, králem Kolomanem – stejný osud postihl i jeho otce Almoše.

... protože byl s ním příbuzný, nesáhl mu na život, ale zbavil ho pouze zraku, aby nemohl nosit korunu svatého krále...
— Dubnická kronika[1]

Důvodem byla Almošova opozice proti králi a Kolomanovy obavy, aby nebylo ohroženo následnické právo jeho vlastního syna Štěpána.

Vláda a politika

Královský pár při popravách v Aradu (Chronicon Pictum)

Roku 1131 se stal Béla uherským králem, neboť Kolomanův syn Štěpán II. neměl mužského dědice a roku 1128 povolal ke dvoru svého slepého bratrance, učinil jej svým následníkem a také zprostředkoval jeho sňatek s Helenou (též uváděna jako Ilona nebo Jelena), dcerou srbského velkého župana Uroše I. Vzhledem ke svému hendikepu nebyl Béla schopen vykonávat samostatnou vládu a opíral se tedy nejen o svou královskou radu, ale i o manželku Helenu, která hrála významnou roli při výkonu královské moci. Důležité postavení na uherském dvoře měl i Helenin bratr bán Beluš, který často jednal královým jménem.[2]

Ke korunovaci došlo 28. dubna 1131 ve Stoličném Bělehradě. Jeho panování pak začalo shromážděním v Aradu, při kterém nechal popravit všechny šlechtice, kteří se spolupodíleli na jeho oslepení. Podle pramenů se jednalo o 68 šlechticů a na tomto aktu pomsty se bezpochyby výrazně podílela královna Helena.

... chci se dozvědět, proč váš pan král byl zbaven svých očí a na čí radu se to stalo. Odhalte mi to, na tomto místě se jim tvrdě pomstěte a ukončete za nás jejich životy...
— královna Helena ke shromáždění (Dubnická kronika)[3]

Po Bélově nastolení na uherský trůn vystoupil znovu se svými nároky Boris, neuznaný syn krále Kolomana, a získal zastání na polském dvoře Boleslava Křivoústého (který byl s Arpádovci vzdáleně spřízněn). Roku 1132 vpadl do Uher a z prohrané bitvy se spasil útěkem. Bélu tehdy vojensky podpořil švagr Adalbert Babenberský, a jeho další švagr, český kníže Soběslav I.[pozn. 2] opakovaně vtrhl do Boleslavova Slezska. Soběslav byl také Bélovým zástupcem u císařova dvora. Až v srpnu 1135 se na říšském sněmu Boleslav Křivoústý vzdal svého chráněnce Borise a uznal Bélu uherským králem.[4]

Potomci

S Helenou Srbskou (po 1109 – po 1146):

Odkazy

Poznámky

  1. Rex Ramae, v roce 1137 se Béla II. prohlásil „králem Rámy“, tj. myšlena Bosna
  2. Svou sestru Adlétu provdal Béla II. za Soběslava I. a sestru Hedviku provdal za Adalberta, syna rakouského markraběte Leopolda III., čímž si zajistil spojenectví těchto dvou sousedních zemí.

Reference

  1. Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 2004. 239 s. ISBN 80-85501-13-9. S. 87. 
  2. BAK, János M. Roles and Functions of Queens in Árpádian and Angevin Hungary (1000–1386 A.D.). In: PARSONS, John Carmi. Medieval Queenship. New York: St. Martin's Press, 1998. ISBN 0-312-17298-2. S. 19–20. (anglicky)
  3. Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická, str. 88
  4. BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1. S. 549–550. 

Literatura

  • KRISTÓ, Gyula. Die Arpaden-Dynastie : die Geschichte Ungarns von 895 bis 1301. Budapest: Corvina, 1993. 310 s. ISBN 9631338576. (německy) 

Externí odkazy

Předchůdce:
Štěpán II.
Znak z doby nástupu Uherský král
Béla II.
11311141
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Gejza II.

Zdroj