Alois Kalvoda

Alois Kalvoda
ak. malíř Alois Kalvoda
ak. malíř Alois Kalvoda
Narození 15. května 1875
Šlapanice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 25. června 1934 (ve věku 59 let)
Běhařov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení hřbitov ve Šlapanicích
Alma mater Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání malíř, ilustrátor, grafik, učitel, publicista a redaktor
Děti Taťána Kalvodová - dcera
Příbuzní Simona Javorská - vnučka Natálie Javorská - pravnučka
Podpis Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alois Kalvoda (15. května 1875 Šlapanice[1] – 25. června 1934 Běhařov) byl český malíř-krajinář, grafik, publicista, redaktor a pedagog. Byl jedním z nejvýznamnějších žáků Julia Mařáka.

Pomník malíře Aloise Kalvody a jeho rodiny na šlapanickém hřbitově

Život

Mařákovi žáci, zleva – Kalvoda, Langer, Satra, Ullmann, Bubeníček, Lolek

Alois Kalvoda pocházel z chudé rodiny. Byl žákem prof. Julia Mařáka na pražské akademii v letech 1892 až 1899 (s ročním přerušením 1896/97 z důvodu vojenské služby). V roce 1899 obdržel Hlávkovo studijní stipendium. V letech 1900 a 1901 získal prestižní Hlávkovo absolventské cestovní stipendium. Stipendijní pobyty absolvoval v Paříži a v Mnichově.

V roce 1900 otevřel soukromou malířskou školu v Praze na Vinohradech, v níž mezi jeho žáky patřili mj. Gustav Macoun, Otakar Hůrka, Josef Váchal, Karel Němec, Karel Schadt, Milada Šindlerová, Marta Drábková-Rožánková, Anna Plesingerová-Božinová, Karel Kupka, Svatopluk Bobeš, Jaro Procházka, Vilém Kreibich, Hilar Václavek, Bohumil Hradečný nebo významný slovenský malíř Martin Benka. V roce 1902 poprvé souborně vystavuje, a to 62 obrazů ve výstavní síni U Štajgrů (Vodičkova ulice v Praze). V červenci 1905 kupuje chalupu houslisty Ferdinanda Laubeho pod Křivoklátem a často maluje v okolí Berounky. Po smrti Jaroslava Špillara kupuje jeho věhlasný pojízdný ateliér, který využívá při malování zimních motivů. Roku 1918[zdroj⁠?] zakoupil a v letech 1923–1927 adaptoval zámek Běhařov na Klatovsku, kde pak pořádal letní malířské kursy pro krajináře.[2]

Souborně vystavuje (výběr): Topičův salon v Praze (1908, 39 prací), Plzeň (1916, 100 prací), Olomouc (1923, 36 prací), Obecní dům v Praze (1925, 86 prací), Topičův salon (1927), Hradec Králové (1928) a Slavkov (1931, 47 prací). Na začátku roku 1936 mu Jednota umělců výtvarných uspořádala posmrtnou výstavu v Obecním domě (110 prací). Opakovaně vystavuje své obrazy v zahraničí: Mnichov (1909), Řím, Düsseldorf a Poznaň (1911), Berlín a Drážďany (1912), Benátky (1920), Řím (1922) a Pittsburg (1924).

V letech 1899 až 1905 byl členem SVU Mánes. Od roku 1905 pravidelně vystavoval ve Vídni s Hagebundem (minimálně do r. 1910). V roce 1907 byl spoluzakladatelem Sdružení výtvarných umělců moravských. Rovněž byl dlouholetým členem Jednoty umělců výtvarných a redigoval umělecký časopis Dílo. V roce 1929 Jednota umělců výtvarných vydala jeho knihu Přátelé výtvarníci (vzpomínky a úvahy 1907–1929), která zahrnuje i články dříve publikované v umělecké revue Dílo. V roce 1932 vydal vlastním nákladem autobiografickou knihu Vzpomínky.

Zemřel v roce 1934 ve věku 59 let. Pohřben byl na hřbitově ve Šlapanicích v rodinné hrobce, kterou nechal postavit ještě za svého života.

Dílo

Již jako student se odchyloval od směřování první generace žáků Mařákovy školy, která ještě tvořila pod vlivem lyrického romantismu (např. Václav Březina). Vyšel z plenérové malby Antonína Chittussiho a jeho přístup dobře reprezentuje absolventská práce Osiky u Velkých Němčic (1897). Vliv J. Mařáka je patrný v dalších raných obrazech Chýše u strže a Olše u potoka (1898). Již krátce po studiu se uvolněným štětcovým rukopisem přiblížil k impresionismu, např. Na Marně (1900) a Senoseč na Slovácku (asi 1901). Typický je však pro jeho pojetí krajiny styl secesního symbolismu, např. cyklus Sny (1902) a Cesta (1902), resp. secesního dekorativismu, např. Sníh v údolí Berounky (okolo 1905) a Vlčí máky (asi 1907). V pozdějším období své tvorby, zejména po roce 1920, je pod vlivem naturalismu.[3]

Z motivů se soustředil na selské chalupy v krajině, sklizeň, lesní krajinu, atmosférické jevy, potoky a tůně. Neholdoval melancholickému pojetí zasněné krajiny. Inspirovaly ho prosté motivy moravské krajiny z oblasti Břeclavska či Strážnice, které ztvárňoval lehkým štětcem v jasnějších barvách. K jeho typickým motivům patří vedle selských stavení i louky lemovaná stromy – zejména břízami, rozlehlé stráně a táhlé kopce.

Galerie

  • Alois Kalvoda Osiky u Velkých Němčic (1897)
    Alois Kalvoda Osiky u Velkých Němčic (1897)
  • Alois Kalvoda Chýše u strže
    Alois Kalvoda Chýše u strže
  • Alois Kalvoda Olše u potoka (1898)
    Alois Kalvoda Olše u potoka (1898)
  • Alois Kalvoda Krajina s říčkou (1900)
    Alois Kalvoda Krajina s říčkou (1900)
  • Alois Kalvoda Cesta (1902)
    Alois Kalvoda Cesta (1902)
  • Alois Kalvoda Podzimní slunce (1903)
    Alois Kalvoda Podzimní slunce (1903)
  • Alois Kalvoda Letní krajina (1903)
    Alois Kalvoda Letní krajina (1903)
  • Alois Kalvoda Břízy (1904)
    Alois Kalvoda Břízy (1904)
  • Alois Kalvoda Březová alej
    Alois Kalvoda Březová alej
  • Alois Kalvoda Kostel sv. Jakuba Většího v Městečku u Křivoklátu (1904)
    Alois Kalvoda Kostel sv. Jakuba Většího v Městečku u Křivoklátu (1904)
  • Alois Kalvoda Slovácko – pohled ke svatému Antonínku (1906)
    Alois Kalvoda Slovácko – pohled ke svatému Antonínku (1906)
  • Alois Kalvoda Česká ves za soumraku (1907)
    Alois Kalvoda Česká ves za soumraku (1907)
  • Alois Kalvoda Krajina s poutníkem (asi 1907)
    Alois Kalvoda Krajina s poutníkem (asi 1907)
  • Alois Kalvoda Vlčí máky (okolo 1907)
    Alois Kalvoda Vlčí máky (okolo 1907)
  • Alois Kalvoda Jarní krajina s topoly (1914–20)
    Alois Kalvoda Jarní krajina s topoly (1914–20)
  • Alois Kalvoda Březový les
    Alois Kalvoda Březový les
  • Alois Kalvoda Krajina (1920–25)
    Alois Kalvoda Krajina (1920–25)
  • Alois Kalvoda Břízy
    Alois Kalvoda Břízy
  • Alois Kalvoda Břízky u potoka
    Alois Kalvoda Břízky u potoka
  • Alois Kalvoda Zimní potok
    Alois Kalvoda Zimní potok

Svazky knih

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Západní Čechy. Příprava vydání Miloslav Bělohlávek. Svazek IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1985. 528 s. Kapitola Běhařov – zámek, s. 29. 
  3. ↑ Lexikon malířství a grafiky. [s.l.]: Knižní klub, 2006. S. 282. 
  4. ↑ KALVODA, Alois. Stará píseň [online]. Praha: Grosman a Svoboda, 1903 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 
  5. ↑ KALVODA, Alois. Ženy a lásky poesie Máchovy [online]. Praha: F. Topič, 1910 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 
  6. ↑ KALVODA, Alois. Výchova uměním [online]. Praha: Příhoda, 1910 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 
  7. ↑ KALVODA, Alois. Hořec [online]. Praha: L. Bradáč, 1924 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 
  8. ↑ KALVODA, Alois. Přátelé výtvarníci [online]. Praha: Jednota umělců výtvarných, 1929 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 
  9. ↑ KALVODA, Alois. Dvě hry [online]. Praha: Alois Chvála, 1930 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 
  10. ↑ KALVODA, Alois. Vzpomínky [online]. Praha: nákladem vlastním, 1932 [cit. 2022-03-03]. Dostupné online. 

Literatura

  • Čadík, Jindřich: Alois Kalvoda: Výbor prací z české krajiny. Praha: Česká grafická unie, 1924.
  • Klobas, Oldřich: Alois Kalvoda: Životní pouť "malíře bříz" ze Šlapanic do Prahy. Podivín: Galerie, 1997.
  • Šuman, Viktor: Alois Kalvoda. Praha: Jednota umělců výtvarných, 1925.
  • Zemanová, Jana: Alois Kalvoda: Život a dílo. Jihlava: Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, 1998.

Externí odkazy

Zdroj