Alexander Calder

Alexander Calder
Alexander Calder 1947.
Alexander Calder 1947.
Narození 22. srpna 1898
Lawnton, Pensylvánie
Úmrtí 11. listopadu 1976
New York
Příčina úmrtí kardiovaskulární onemocnění
Národnost Američan
Vzdělání Stevens Institute of Technology, Hoboken (inženýr), Art Students´ League, New York
Alma mater dům
Académie de la Grande Chaumière
Stevensův technologický institut
Povolání sochař, malíř
Rodiče Alexander Stirling Calder
Hnutí Abstraction-Création ( Abstrakce-Tvorba, 1931);
Významná díla Cirkus (1927)
Ovlivněný surrealismus, konstruktivismus, Piet Mondrian, Hans Arp, Alberto Magnelli, Joan Miró
Ocenění Velká cena na 26. Biennale di Venezia 1952; Carnegie Prize, Pittsburgh, 1958; jmenování členem American Academy of Arts and Letters, 1965
Webová stránka www.calder.org
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Alexander Calder 1968.

Alexander Calder [kalder] (22. srpna 1898 Lawnton, Pensylvánie – 11. listopadu 1976 New York) byl americký sochař a výtvarník, který se proslavil svými mobilními sochami (mobily).

Život

Narodil se v umělecké rodině, otec i děd A. M. Calder byli známí sochaři a matka výtvarnice francouzského původu. Otec roku 1905 onemocněl tuberkulosou a rodina se odstěhovala na ranč do Arizony a o rok později do Pasadeny v Kalifornii. Malý Alexander sbíral kousky měděných drátků a plechů a dělal z nich šperky a různé i pohyblivé hračky. Od roku 1910 žila rodina opět v Pensylvánii a od roku 1912 střídavě v New Yorku a v San Franciscu, kde Alexander maturoval. Studoval strojní inženýrství v New Jersey a od roku 1919 pracoval jako technik, také na lodích. Později napsal, jak ho zážitek vycházejícího slunce na lodi přivedl k umění. Maloval obrazy a kreslil do časopisů a roku 1926 odjel do Paříže, kde se živil výrobou hraček a založil svůj miniaturní mechanický cirkus, Cirque Calder. V Paříži se spřátelil s Joanem Miró, J. Arpem a M. Duchampem. Na zpáteční cestě se seznámil se svou budoucí ženou Louisou James, praneteří spisovatele Henry Jamese a filosofa W. Jamese, s níž se 1931 oženil.

Figurkami mechanického cirkusu začíná jeho zájem o pohyblivé sochy, kterým dal Duchamp jméno „mobil“. S tvorbou mobilů začal Calder v roce 1931.[1] Jejich jednotlivé části se uvádějí do pohybu dotykem ruky nebo prouděním vzduchu. Při setkání s Pietem Mondrianem se nadchnul pro abstraktní umění a začal dělat velmi jemné kovové konstrukce, které se pohybovaly větrem nebo průvanem. Roku 1933 se Calderovi vrátili do USA a usadili na venkově v Connecticutu, kde se jim narodily dvě dcery. Kromě zatím už slavného „cirkusu“ navrhoval Calder divadelní dekorace, dělal šperky a hračky.

Roku 1943 měl velkou výstavu v Muzeu moderního umění v New Yorku a po válce dělal monumentální kovové sochy, například „125“ pro Kennedyho letiště v New Yorku (1957), „Spirálu“ pro ústředí UNESCO v Paříži (1958), „Člověk“ pro světovou výstavu v Montrealu nebo „El Sol Rojo“ pro olympiádu v Mexico City (1968). Pro tyto velké objekty se vžil název „stabil“ (jako protiklad k pohyblivým mobilům), jehož autorem je Hans Arp.[2] Calderovy stabily představuji jedno z paradigmat urbanistického umění 20. století.

Roku 1962 si postavil venkovský atelier v Saché jižně od Tours,[3] kde byla i dílna, a hodně cestoval. Zemřel krátce po otevření své retrospektivní výstavy v New Yorku. Posmrtně byl vyznamenán Medailí svobody amerického presidenta. Jedna z jeho soch byla zničena při atentátu na mrakodrapy WTC v září 2001.

V českém prostředí nalezlo jeho dílo odraz u Karla Malicha a Stanislava Kolíbala.

Výstavy (výběr)

  • 1928: New York, Salon nezávislých (drátěné plastiky)
  • 1929: Paříž, Galerie Billiet-Pierre Vorms (první samostatná výstava)
  • 1932: Paříž, Galerie Vignon (první presentace mobilů)
  • 1936: New York, Muzeum moderního umění (účast na výstavě Cubism and Abstract Art)
  • 1943: New York, Muzeum moderního umění (retrospektiva, kurátor James Johnson Sweeney)
  • 1946: Paříž, Galerie Louis Carré (první samostatná poválečná výstava)
  • 1948: Rio de Janeiro, Museu de Arte Moderna; São Paulo, Museu de Arte Moderna
  • 1949: Philadelphia, Museum of Art (3. mezinárodní sochařská výstava)
  • 1950: Paříž, Galerie Maeght (50 mobilů a stabilů); Massachusetts, Institute of Technology (retrospektiva)
  • 1952: Benátky, 26. Biennale di Venezia
  • 1955: Kassel, 1. documenta
  • 1959: Kassel, 2. documenta; Paříž, Galerie Maeght (velká výstava stabilů)
  • 1964: Kassel, 3. documenta; New York, Guggenheimovo muzeum (retrospektiva)
  • 1976: New York, Whitney Museum (retrospektiva)
  • 1997: Barcelona, Fundació Joan Miró

Galerie

  • Mobil, Tate Modern, 1932
    Mobil, Tate Modern, 1932
  • Akustické oblaky, Aula venezuelské university Caracas, 1953
    Akustické oblaky, Aula venezuelské university Caracas, 1953
  • Červený mobil, Montreal, 1956
    Červený mobil, Montreal, 1956
  • Mravenečník, Rotterdam, 1963
    Mravenečník, Rotterdam, 1963
  • Člověk, Montreal, 1967
    Člověk, Montreal, 1967
  • Orel, Seattle, 1971
    Orel, Seattle, 1971
  • Le Hallebardier, Sprengel Museum Hanover, 1971
    Le Hallebardier, Sprengel Museum Hanover, 1971
  • Vrásčitec s červeným diskem, Stuttgart, 1973
    Vrásčitec s červeným diskem, Stuttgart, 1973
  • Vůz BMW 3 pomalovaný Calderem, 1975
    Vůz BMW 3 pomalovaný Calderem, 1975
  • Památník holocoustu, Jeruzalém, 1976
    Památník holocoustu, Jeruzalém, 1976

Odkazy

Reference

  1. ↑ Lynton, Norbert, Umění 19. a 20. století, Artia, Praha 1981, s. 138
  2. ↑ Walther, Ingo F. (ed.), Umění20. století, Taschen a Slovart, Praha 2011, s. 473, ISBN 978-80-7391-572-8
  3. ↑ Baal-Teshuva Jacob, Alexander Calder, Taschen, Köln 2002, s. 95, ISBN 978-3-8228-7642-8

Literatura

  • Bourdon, David, Calder: Mobilist, Ringmaster, Innovator, Macmillan, New York 1980, ISBN 0-02-711780-4
  • Calder, Fundació Joan Miró, Barcelona 1997 (výstavní katalog)
  • Calder, Alexander, An Autobiography with Pictures, Pantheon Books, New York 1966
  • Pierre, Arnauld, Calder. La sculpture en mouvement, Gallimard, Paris 1996, ISBN 2-07-053383-2

Související články

Externí odkazy

Zdroj