Adalsko-etiopská válka

Adalsko-etiopská válka
konflikt: Osmansko-portugalské války (1538-1560)
Adalský sultán (vpravo) bojuje se svými vojáky proti etiopskému císaři Šalomounovi a jeho mužům.
Adalský sultán (vpravo) bojuje se svými vojáky proti etiopskému císaři Šalomounovi a jeho mužům.
Trvání 9. března 1529 – 21. února 1543
Místo Etiopie, Somálsko, Džibutsko, Eritrea
Výsledek Patová situace
  • Návrat ke Status quo ante bellum[1]
  • Stažení zbývajících adalsko-osmanských jednotek z Etiopské vysočiny po smrti Ahmada ibn Ibráhíma al-Gázího.[2]
  • Konflikt mezi armádami Etiopského císařství a muslimskými hararskými nástupci Adalského sultanátu pokračuje.[3]
  • Oslabení etiopské i adalské populace umožnilo velké stěhování Oromů.
Strany
Etiopské císařství
Portugalská koloniální říše (1541–43) 		Adalský sultanát
Osmanská říše
Velitelé
Dawit II. (Lebna Dengel)
Gelawdewos (Asnaf Sagad I.)
Cristóvão da Gama † 		Ahmad ibn Ibráhím al-Gází †
Abubaker Qecchin
Bati del Wambara
Sayid Mehmed
Garad Emar
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Adalsko-etiopská válka či adalsko-habešská válka (případně etiopsko-adalská atp.) byl vojenský konflikt mezi křesťanským Etiopským císařstvím (Habeš) a muslimským Adalským sultanátem v letech 1529 až 1543. Křesťanské etiopské jednotky tvořili Amharové, později rovněž jejich spojenci Tigrajové a Agawové. Ke konci války se Habešané mohli spoléhat i na několik set portugalských mušketýrů. Na druhé straně adalské vojsko se skládalo z příslušníků vládnoucích Hararů (známých formálně jako Harla)[4] a jejich koaliční armády tvořené Somálci,[5]Afary, Argobby, Hadijci a desetitisíci tureckých a arabských ozbrojenců, kteří se k adalským přidali již na počátku bojů. Na obou stranách rovněž čas od času bojovali etiopští majští žoldáci.[6]

Pozadí

Imám a generál Ahmad ibn Ibráhím al-Gází (Ahmad Graňň) byl vojenským vůdcem Adalského sultanátu v severní části Afrického rohu. V letech 1529 až 1543 se pustil do dobývání Habeše (Etiopie) (Futuh al-Habaš‎), při němž si podmanil tři čtvrtiny křesťanské Habeše.[7] Al-Gázího vojsko složené z Afarů, Hararů a Somálců[8] a vyzbrojené luky a šípy[9] a jejich osmanští spojenci téměř vyhladili starobylé Etiopské království. Habešanům se však podařilo zajistit si pomoc portugalského expedičního sboru, jemuž velel druhý syn mořeplavce Vaska da Gamy Cristóvão da Gama,[10] a udržet si tak samostatnost. Obě strany vyčerpaly během těchto bojů své materiální a lidské zdroje, což vedlo k jejich oslabení a budoucí změně poměru sil v oblasti. Podle řady historiků mají nepřátelské etiopsko-somálské vztahy svůj prapůvod právě v této válce.[11] Někteří badatelé rovněž tvrdí, že se v tomto konfliktu potvrdila opodstatněnost používání palných zbraní, jako byly muškety s doutnákovým zámkem, kanóny a arkebuzy, oproti tradičním zbraním.[12]

Průběh války

Dne 9. března 1529 zvítězily adalské jednotky generála Ahmada ibn Ibráhíma al-Gázího nad početně silnějším habešským vojskem pod vedením císaře Dawita II. (Lebna Dengel) v bitvě u Šimbry Kure ve střední Etiopii.[13] Adalci sice zvítězili za cenu značných ztrát, ale vítězná bitva upevnila morálku jejich vojska a poskytla důkaz, že mohou vzdorovat i větší habešské armádě.

V roce 1531 dosáhlo adalské vojsko dalších dvou vítězství, díky nimž získalo převahu nad císařskou armádou. První bitva se uskutečnila u Antukje asi 90 km na jih od jezera Hajk. Adalská dělostřelba na jejím počátku zabila asi tisícovku habešských vojáků,[14] načež zbytek vojska zpanikařil a vzal do zaječích. Druhá bitva proběhla 28. října u Ambasselu, kde imámovo vojsko doslova rozprášilo habešskou armádu a zmocnilo se části císařských klenotů. Díky těmto vítězstvím se imámovu vojsku otevřela cesta na Etiopskou vysočinu, kde vojáci začali okamžitě drancovat a ničit a vypalovat kostely včetně kostela Atronsa Maryam (Trůn Panny Marie) v Amharsku, kde byly uloženy ostatky několika habešských císařů.[15]

Dawit II. (Lebna Dengel) zemřel v roce 1540. Rok před jeho smrtí byl jeho syn a budoucí císař Minas zajat vojáky Ahmada ibn Ibráhíma al-Gázího. Jeho matka, císařovna Seble Wongel, proti tomu nemohla nic dělat, protože pobývala v obleženém hlavním městě.

Dne 2. února 1542 se mušketýrům z portugalského expedičního sboru podařilo v bitvě u Amba Senaytu (Baçente) dobýt důležitou adalskou pevnost. V první polovině dubna, přesněji mezi 4. a 16. dubnem, pak dosáhli dalšího vítězství v bitvě u Džarte, kde přemohli početně silnějšího protivníka, přičemž Cristóvão da Gama i Ahmad ibn Ibráhím al-Gází utpěli střelné zranění. Generál al-Gází poté za vydatné osmanské pomoci porazil 28. srpna Portugalce v bitvě u Wofly (dnešní distrikt Ofla v Etiopii). Muslimům se přitom podařilo zajmout samotného Cristóvãa da Gamu, a jelikož odmítl přestoupit na islám, popravili ho.[10]

Panovník eritrejského království Medri Bahri král Yeshaq nejenže zásoboval Portugalce potravinami a umožňoval jim budovat si ležení na vhodných místech, ale poskytoval jim i informace o zemi. Se svými 500 mušketýry se také připojil k vojsku císaře Gelawdewa a Portugalců v rozhodující bitvě u Wayna Daga východně od jezera Tana, která proběhla 21. února 1543. Podle tradice při ní byl Ahmad ibn Ibráhím al-Gází střelen do hrudi portugalským mušketýrem Joãem de Castilhem, který se sám vrhl do muslimských linií a z bezprostřední blízkosti na imáma vypálil. Vzápětí byl sám zabit. Zraněného imáma poté sťal velitel etiopské jízdy Azmach Calite.[10][16] Jakmile se imámovi vojáci dozvěděli o jeho smrti, prchli z bojiště.[17] Smrt imáma al-Gázího a vítězství etiopsko-portugalských sil u Wayna Daga mělo za následek zhroucení adalského vojska a stažení adalců z etiopského území. Tak skončila adalsko-etiopská válka. Zanedlouho však došlo k opětovnému obnovení bojů, byť v mnohem menším měřítku.

Vůdcem adalských sil se po svém strýci Ahmadu ibn Ibráhímovi al-Gázím stal emír Nur ibn Mudžahid. Svoji pozici si ještě upevnil tím, že se oženil s al-Gázího ženou Bati del Wambara.[18] Dne 23. března 1559 porazilo emírovo vojsko armádu císaře Gelawdewa v bitvě v provincii Fatagar. Císař Gelawdewos neboli Klaudius, trůnním jménem Asnaf Sagad I., v této bitvě padl. Adalci poté vyplenili habešské město Waj.[19][20]

V téže době vyplenil habešský generál Ras Hamalmal adalské hlavní město Harar, zajal sultána Barakata ibn Umara Dina, který město se svým vojskem hájil, a popravil ho, čímž ukončil vládu dynastie Walašma.[21][22][pozn. 1]

Po svém návratu do vypleněného Hararu vystavil emír Nur ibn Mudžahid hlavu zabitého habešského císaře Gelawdewa veřejnosti na odiv jako projev svého triumfu.[24]

Dozvuky

Historik Mohammed Hassen věrohodně dokázal, že adalsko-etiopská válka značně oslabila obě zúčastněné strany a umožnila tak Oromům, aby se přesunuli do oblasti Wollega na jih od Modrého Nilu a východně od Hararu, kteréžto území historicky patřilo dnes již zaniklému národu Gafatů.[25]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Britský badatel John Spencer Trimingham předpokládá, že zajatý Barakat ibn Umar Din byl ve skutečnosti navrácen Adalům výměnou za syna Dawita II., prince Minase. Stalo se tak prý v rámci vyjednávání, jež vedla Bati del Wambara.[23]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ethiopian–Adal War na anglické Wikipedii.

  1. ↑ GIKES, Patrick. Wars in the Horn of Africa and the dismantling of the Somali State. African Studies. University of Lisbon, 2002, s. 89–102. Dostupné online [cit. 7 November 2016]. (anglicky) 
  2. ↑ HENZE, Paul B. Layers of Time: A History of Ethiopia. [s.l.]: Hurst & Company, 2000. Dostupné online. ISBN 1850655227. S. 89. (anglicky) 
  3. ↑ Historical dictionary of Ethiopia By David Hamilton Shinn, Thomas P. Ofcansky, Chris Prouty pg 171
  4. ↑ HASSEN, Mohammed. Review work Futuh al habasa. International Journal of Ethiopian Studies. S. 179. JSTOR 27828848. (anglicky) 
  5. ↑ MALONE, Barry. Troubled Ethiopia-Somalia history haunts Horn of Africa. Reuters. 2011-12-28. Dostupné online [cit. 2021-01-15]. (anglicky) 
  6. ↑ PANKHURST, Richard. The Ethiopian borderlands: essays in regional history from ancient times to the end of the 18th century. [s.l.]: Red Sea Press, 1997. ISBN 0-932415-19-9. OCLC 36543471 (anglicky) 
  7. ↑ Saheed A. Adejumobi, The History of Ethiopia, (Greenwood Press: 2006), p.178
  8. ↑ John L. Esposito, editor, The Oxford History of Islam, (Oxford University Press: 2000), p. 501
  9. ↑ A Pastoral Democracy by I. M. Lewis
  10. ↑ a b c WHITEWAY, Richard Stephen. The Portuguese Expedition to Abyssinia in 1441–1543 as narrated by Castanhoso. London: Hakluyt Society, 2010. 464 s. Dostupné online. ISBN 9781409413776. (anglicky) 
  11. ↑ David D. Laitin and Said S. Samatar, Somalia: Nation in Search of a State (Boulder: Westview Press, 1987).
  12. ↑ Cambridge illustrated atlas, Warfare: Renaissance to Revolution, 1492–1792, by Jeremy Black pg 9
  13. ↑ Battle of Shimbra Kure [online]. 2022-01-11. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-12. (anglicky) 
  14. ↑ Frederick A. Edwards. The Conquest of Abyssinia pp.335. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ "Local History in Ethiopia" Archivováno 28. 2. 2008 na Wayback Machine. (pdf) The Nordic Africa Institute website (accessed 28 January 2008)
  16. ↑ 20 Famous Historical and Biblical Figures from Africa [online]. 28 May 2021. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ Fortunes of Africa: A 5,000 Year History of Wealth, Greed and Endeavour By Martin Meredith, In the Land of Prestor John, chapter 11
  18. ↑ R.Basset (editor), Histoire de la conquete de l’Abyssinie (History of the Conquest of Abyssinia), Paris, 1897–1901
  19. ↑ A Survey History of World, Africa, and Ethiopia - Page 280
  20. ↑ Abyssinia: Mythical and Historical - Page 31 Richard Chandler
  21. ↑ The Oromo of Ethiopia, Mohammed Hassan p.184
  22. ↑ Merid Wolde Aragay, Southern Ethiopia and the Christian kingdom
  23. ↑ J. Spencer Trimingham Islam in Ethiopia. London, Oxford University Press, 1952
  24. ↑ Dictionary of African Biography - Volumes 1-6 - Page 451 by Emmanuel Kwaku Akyeampong, Henry Louis Gates
  25. ↑ Mohammed Hassen, The Oromo of Ethiopia: A History (1570–1860) Trenton: Red Sea Press, 1994.

Související články

Zdroj