Štětinovky

Jak číst taxoboxŠtětinovky
alternativní popis obrázku chybí
Acanthobdella peledina
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen kroužkovci (Annelida)
Třída opaskovci (Clitellata)
Podtřída pijavice (Hirudinea)
Řád Acanthobdellida
Grube, 1851
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Štětinovky[1] (Acanthobdellida) představují řád pijavic.

Systematika a popis

Řád Acanthobdellida zahrnuje pouze jedinou čeleď štětinovkovití (Acanthobdellidae) a pouze dva žijící druhy: štětinovka sibiřská (Acanthobdella peledina) Grube, 1850 a Acanthobdella livanowi (Epshtein, 1966).[2] Z hlediska užívaných taxonomických kategorií jim v literatuře bývá vyčleněna i samostatná podtřída či infratřída Acanthobdellidea.[3]

Z hlediska předpokládané fylogeneze představují štětinovky jeden ze tří hlavních kladů pijavic. Za bazální skupinu pijavic jsou pokládány potočnice (Branchiobdellida), zatímco štětinovky zřejmě představují sesterský taxon vůči všem zbývajícím „pravým“ pijavicím (Hirudinida).[4]

Od zbývajících pravých pijavic se štětinovky odlišují několika specifickými znaky, z nichž mezi nejvýraznější patří přítomnost párových štětin neboli chét na pěti anteriorních tělních článcích, stejně jako absence přední přísavky. U A. peledina se objevuje pouze malá koncová přísavka, vznikající ze čtyř z celkem třiceti tělních článků. Každý článek se prostřednictvím pseudosegmentace povrchově rozděluje do čtyř „článků“. Pět předních oddílů coelomu oddělují zřetelné přepážky. Celková délka živočicha činí asi 30 mm.[1][2][5]

Ekologie

Oba dva druhy se soustředí do nejsevernějších regionů severní polokoule. A. peledina má rozsáhlý areál výskytu napříč severem holarktické oblasti, žije jak v Severní Americe, tak v Eurasii – zde se rozšíření ve směru od západu na východ táhne od Norska po oblast Kolyma na ruském Dálném východě. Špatně známý druh A. livanowi se naproti tomu vyskytuje pouze na poloostrovech Kamčatka a Čukotka.[6]

Štětinovky představují ektoparazity, živí se především krví lososovitých ryb.[3] Potravu získávají za pomoci sosáku podobné struktuře v přední části trávicí trubice.[7] Navzdory tomu, že je život štětinovek spojen se sladkovodními ekosystémy (jezera), částečně zřejmě žijí i na okolní vegetaci.[2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b SEDLÁK, Edmund, 2002. Zoologie bezobratlých. Brno: Přírodovědecká fakulta MU. ISBN 80-210-2892-0. S. 75–76. 
  2. ↑ a b c BRUSCA, R. C.; MOORE, Wendy; GIRIBET, G, 2023. Invertebrates. 4. vyd. New York: Oxford University Press. ISBN 9780197554418. S. 425. (anglicky) 
  3. ↑ a b VOLF, Petr; HORÁK, Petr. Paraziti a jejich biologie. Praha: Triton, 2007. ISBN 9788073870089, ISBN 8073870088. S. 198. 
  4. ↑ TESSLER, Michael; DE CARLE, Danielle; VOIKLIS, Madeleine L. Worms that suck: Phylogenetic analysis of Hirudinea solidifies the position of Acanthobdellida and necessitates the dissolution of Rhynchobdellida. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2018-10-01, roč. 127, s. 129–134. Dostupné online [cit. 2024-01-15]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2018.05.001. 
  5. ↑ In: THORP, James H.; ROGERS, D. Christopher. Ecology and General Biology (Thorp and Covich’s Freshwater Invertebrates – Volume I). 4. vyd. London: Academic Press, 2015. ISBN 978-0-12-385027-0, ISBN 0-12-385027-4. S. 567. (anglicky)
  6. ↑ Ecology and General Biology, s. 511.
  7. ↑ Ecology and General Biology, s. 577.

Externí odkazy

Zdroj