Štóla (poplatek)

Štóla nebo štolový poplatek jsou peníze pro kněze za liturgické úkony jako jsou křest, svatba, pohřeb aj., při kterých má kněz předepsané, že musí nosit štólu. Jedná se o osobní příspěvek knězi a náhradu výloh, které jsou s úkonem spojené, např. cestovné, provozní náklady apod. Název je odvozen od kněžské štóly, kterou v katolické církvi může obléknout pouze příjemce kněžského svěcení: biskup, kněz nebo jáhen. Při některých liturgických úkonech tuto štólu duchovní přímo přikládá, například při svatbě, kdy ji klade na ruce novomanželů.[1] Tyto úkony se štólou daly pak název i samotnému poplatku „štóla“. Štolový příspěvek je dobrovolný a provedení liturgického úkonu na něj není v žádném případě vázáno. Dobrovolně povinné štolové poplatky jsou regulovány úředními vyhláškami[2] a kompetentní autorita může stanovit jejich výši.[3]

Od doby pobělohorské až do revolučního roku 1848 (i déle) se kromě peněz odváděly katolickým farářům ke štóle i naturálie – ovce, drůbež, maso, ryby, řemeslná práce či práce na poli. Dlužné položky bývaly nejednou zapisovány do matrik.[4] Od vydání tolerančního patentu v roce 1781 až do 1. února 1849 privilegovaná římskokatolická církev pobírala štolové i jiné poplatky od evangelických tolerovaných církví za služby, které nevykonávala (křty, pohřby a svatby). Tyto „vydržené“ poplatky byly (nejen) pro evangelíky povinné.[5]

Reference

  1. ↑ Svatební obřady. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 136 s. ISBN 978-80-7192-987-1. S. 27, 41, 68. 
  2. ↑ Štolové poplatky. ČKD. 1940, čís. 3, s. 22. Dostupné online. 
  3. ↑ Z různých důvodů lze požadovati vyšší poplatek štolový než jaký patentem ze 30. května 1750 vyměřen. ČKD. 1893, čís. 7, s. 433–434. Dostupné online. 
  4. ↑ PODLAHA, Antonín. Památná místa... 6.Vikariáty Sedlčanský... [online]. Praha: 1912 [cit. 2020-07-28]. S. 5. Dostupné online. 
  5. ↑ Eva Melmuková: Patent zvaný toleranční, 1999. Str. 200.

Související články

Zdroj