Řehoř IX.

Jeho Svatost
Řehoř IX.
178. papež
Portrét papeže Řehoře IX.
Portrét papeže Řehoře IX.
Církev římskokatolická
Zvolení 19. března 1227
Uveden do úřadu 21. března 1227 (konsekrace)
Pontifikát skončil 22. srpna 1241
Předchůdce Honorius III.
Nástupce Celestýn IV.
Znak Znak
Svěcení
Kardinálská kreace prosinec 1198
Titul kardinál-jáhen
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
  • kardinál-jáhen u římské baziliky Sant'Eustachio (1198-1206)
  • kardinál-biskup v Ostii (1206-1227)
Osobní údaje
Rodné jméno Ugolino de Segni
Datum narození mezi 1140 – 1170
Místo narození Anagni Papežský stát Papežský stát, Svatá říše římská Svatá říše římská
Datum úmrtí 22. srpna 1241
Místo úmrtí Řím Papežský stát Papežský stát, Svatá říše římská Svatá říše římská
Místo pohřbení Bazilika svatého Petra
Seznam papežů nosících jméno Řehoř
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Reliéf papeže Řehoře IX. ve Sněmovně reprezentantů USA.

Řehoř IX. (původním jménem Hugo ze Segni, italsky Ugolino Conti, též latinsky jako Hugolinus[1]) byl v pořadí 178. papež zvolený v roce 1227. Podporoval řeholní řády (cisterciáci, dominikáni, františkáni) a od jeho dob se stalo pravidlem, že biskupové musí pravidelně navštěvovat papeže a informovat ho o své diecézi.[2] Projevoval činnost v oblasti práva. Z jeho iniciativy vzniklé dílo Liber Extra se stalo základem korpusu kanonického práva.

Příbuzní

Narodil se jako Hugo ze Segni ze starého rodu Contiů, spřízněného s se starořímským rodem Tusculanů, kteří drželi moc v 10. a 11. století a z jehož řad vzešlo osm papežů a později z rodu Contiů další čtyři.

Předchozí kariéra

Narodil se v Anagni kolem roku 1145. Pocházel z rodu Conti di Segni. Působil jako vyslanec Inocence III. v Německu, kde navázal přátelské styky s Fridrichem II. Štaufským. Během pontifikátu Honoria III. působil jako papežský vyslanec v severní Itálii, kde se přes svůj pokročilý věk zasloužil o různá příměří mezi znepřátelenými skupinami. Lobboval také ve prospěch františkánského řádu, který byl roku 1223 schválen papežem Honoriem III.

Za pontifikátu

Konkláve jej zvolilo papežem 19. března 1227 a vysvěcen byl o dva dny později. Okamžitě začal císaři Fridrichovi II. připomínat neodkladnou lhůtu pro odjezd křížové výpravy. Při seskupování vojska však nastaly závažné technické problémy, navíc vypukla epidemie, kterou se nakazil sám císař. Přesto vyplul, ale v Otrantu musel zastavit. Ke konečnému uzdravení odjel do lázní v Pozzuoli. Řehoř vyslanému poselstvu neuvěřil, že je císař nemocný, a 29. září ho exkomunikoval. Vydal také encykliku, ve které ho označil za křivopřísežníka, rozmařilce a tyrana. Spory se postupně prohlubovaly, dokonce došlo k malé vzpouře, kdy Frangipanové, spojenci císaře, veřejně vystoupili proti Řehořovi ve svatopetrském chrámu. Pronášeli na papežovu adresu různé urážky a nakonec jej vyhnali z kostela ven.[7]

Fridrich II. Štaufský ale nakonec k Jeruzalému vyrazil a dohodl se sultánem odstoupení Jeruzaléma, Betléma a Nazaretu na deset let.[8] Nechal se korunovat jeruzalémským králem a již v roce 1229 byl zpět v Itálii. 23. července 1230 uzavřeli Řehoř a Fridrich smír. O zprostředkování tohoto míru se ve velké míře zasloužil Heřman ze Salzy,[8] velmistr Řádu německých rytířů a významný diplomat. 28. srpna byla Fridrichova klatba zrušena.[9]

Císař ale smír porušil, když útočil na lombardská města. Také vydal nový zákoník pro Sicilské království, který upevňoval královskou vládu na úkor církevního majetku. Proto byl Řehořem podruhé exkomunikován a v roce 1239 na něj uvalil klatbu.[8] To vyvolalo mezi papežem a císařem de facto válku. Obě strany se vzájemně napadaly. Císař byl označen jako „bestie z Apokalypsy“, papež jako „velký drak“.[8] Papež byl již značně starý, přesto neustoupil. Když 22. srpna 1241 Řehoř IX. zemřel, udělal Fridrich II. veliké gesto a přestal obléhat Řím.[10][pozn. 1]

Řehoř IX. a inkvizice

Portrét papeže Řehoře IX. v bazilice sv. Pavla za hradbami

V roce 1232 ustavil Řehoř IX. inkviziční soudy. Jeho papežská bula z 20. dubna téhož roku je svěřila dominikánům. Dominikánu Raimondu de Penafort svěřil Řehoř úkol, aby shromáždil všechny papežské dekretálie. Tato sbírka, nazvaná Liber extra, později posloužila jako základ pro Corpus iuris canonici Pia X. a Benedikta XV.[11]

Řehořova svatořečení

Řehoř IX. svatořečil Františka z Assisi (1228), Antonína z Padovy (1232), Dominika Guzmána (1234) a uherskou princeznu Alžbětu Durynskou (1235). Také vydal dispozici, díky níž bylo svatořečení výhradním právem Svatého stolce.[8]

Založil řád Milice Ježíše Krista.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Ottův slovník naučný – díl 16, s. 424 – jako den úmrtí uvádí 21. srpen.

Reference

  1. ↑ a b Ottův slovník naučný : Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí : Dvacátýprvý díl : R (Ř) – Rozkoš. V Praze: J. Otto, 1904. S. 423. 
  2. ↑ GELMI, Josef. Papežové : Od svatého Petra po Jana Pavla II.. Praha: Mladá fronta, 1994. ISBN 80-204-0457-0. S. 119 – 121. [dále jen Gelmi. Papežové.]. 
  3. ↑ Gelmi. Papežové, str. 119
  4. ↑ RENDINA, Claudio. Příběhy papežů : Dějiny a tajemství : Životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. 714 s. ISBN 80-7207-574-8. S. 340. [dále jen Rendina. Příběhy papežů.]. 
  5. ↑ Gelmi. Papežové, str. 123
  6. ↑ Kolektiv autorů. Ottův slovník naučný : Illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí : První díl : A – Alpy. V Praze: J. Otto, 1888. S. 782. 
  7. ↑ Rendina. Příběhy papežů, s. 340–342
  8. ↑ a b c d e Gelmi. Papežové, s. 120
  9. ↑ Rendina. Příběhy papežů, s. 342
  10. ↑ Rendina. Příběhy papežů, s. 342–344
  11. ↑ Rendina. Příběhy papežů, str. 344

Literatura

  • RENDINA, Claudio. Příběhy papežů : Dějiny a tajemství : Životopisy 265 římských papežů. Praha: Volvox Globator, 2005. ISBN 80-7207-574-8. 
  • GELMI, Josef. Papežové : Od svatého Petra po Jana Pavla II.. Praha: Mladá fronta, 1994. 326 s. s. ISBN 80-7207-574-8. 

Externí odkazy

Papež
Předchůdce:
Honorius III. 		1227–1241
Řehoř IX. 		Nástupce:
Celestýn IV.

Zdroj