Édouard Herriot

Édouard Herriot
Édouard Herriot
Édouard Herriot
82. premiér Francie
Ve funkci:
15. června 1924 – 17. dubna 1925
Prezident Gaston Doumergue
Předchůdce Frédéric François-Marsal
Nástupce Paul Painlevé
85. premiér Francie
Ve funkci:
20. června 1926 – 23. července 1926
Prezident Gaston Doumergue
Předchůdce Aristide Briand
Nástupce Raymond Poincaré
94. premiér Francie
Ve funkci:
3. června 1932 – 18. prosince 1932
Prezident Albert Lebrun
Předchůdce André Tardieu
Nástupce Joseph Paul-Boncour
Stranická příslušnost
Členství Republikánská, radikální a radikálně socialistická strana
Vojenská služba
Vyznamenání Řád čestné legie
Rodné jméno Édouard Marie Herriot
Narození 5. července 1872
Troyes
FrancieFrancie Francie
Úmrtí 26. března 1957
(ve věku 84 let)
Saint-Genis-Laval
FrancieFrancie Francie
Místo pohřbení Hrobka Édouarda Herriota
Cimetière de Loyasse
Národnost francouzská
Choť Blanche Rebatel
Rodiče Nicolas Herriot
Zaměstnání politik
Profese filolog
Ocenění Collar de la Orden de la República (1932)
Řád bílé orlice
důstojník Řádu čestné legie
Všeobecná soutěž
Victor Cousin Prize
… více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Édouarda Herriota na hřbitově Loyasse v Lyonu

Édouard Herriot (5. července 1872 – 26. března 1957) byl francouzský politik. Třikrát byl francouzským premiérem za Radikální stranu, a to od 14. června 1924 do 10. dubna 1925, podruhé od 19. července 1926 do 21. července 1926 a třetí od 3. června 1932 do 14. prosince 1932.

Byl synem důstojníka, vystudoval École normale supérieure a stal se středoškolským profesorem. Napsal životopisné knihy o Juliette Récamierové, Ludwigu van Beethovenovi a Denisu Diderotovi. Byl aktivní v Lize pro lidská práva a v Radikální straně. V roce 1905 se stal starostou Lyonu, v roce 1911 byl zvolen do Senátu, v letech 1916 až 1917 byl ministrem dopravy a veřejných prací a v roce 1919 se stal předsedou Radikální strany.[1]

V roce 1924 vytvořil vládní koalici Cartel des Gauches. Jako premiér prosadil přijetí Dawesova plánu a diplomatické uznání Sovětského svazu, byl stoupencem Panevropské unie. Neúspěšně usiloval o omezení vlivu církve. V meziválečné francouzské politice byl aktivní jako předseda vlády, předseda parlamentu a ministr zahraničí. V roce 1933 vykonal návštěvu Sovětského svazu a pokoušel se prověřit zprávy o hladomoru na Ukrajině. Hostitelé mu ukazovali pouze vybraná vzorná hospodářství a přesvědčili ho o svobodě a blahobytu v zemi. Herriot pak vydal pochvalnou zprávu o sovětských poměrech, která výrazně ovlivnila postoje západních elit.[2]

Patřil k vůdčím postavám Lidové fronty. Za druhé světové války byl jako hlasitý kritik vichistického režimu uvržen do domácího vězení. Roku 1946 získal osmé křeslo ve Francouzské akademii. V roce 1947 byl zvolen předsedou francouzského Národního shromáždění a tuto funkci zastával až do roku 1954.[3] V letech 1950 až 1957 byl předsedou organizace La Jeunesse au plein air. V období čtvrté republiky vystoupil proti účasti Francie v Evropském obranném společenství.[4] V roce 1955 mu byla udělena Mezinárodní cena míru za rok 1954.[5][6]

Édouard Herriot zemřel 26. března 1957; státní pohřeb se konal 30. března 1957 za účasti prezidenta republiky, členů vlády a dalších představitelů francouzského veřejného života. Pohřben byl v Lyonu na hřbitově Loyasse.[7]

V Lyonu je po Herriotovi pojmenováno lyceum a nemocnice.

České překlady

  • Evropa budoucnosti – Praha, Orbis, 1931. Přeložila Jiřina Hanušová, předmluvu napsal Edvard Beneš;
  • Beethoven – Praha, Odeon, 1978. Přeložila Dagmar Steinová;

Reference

  1. ↑ Britannica Dostupné online
  2. ↑ The Atlantic Dostupné online
  3. ↑ Malá československá encyklopedie. Díl 2., D–CH. Praha: Academia, 1985. 976 s. cnb000125650. Heslo „Edouard Hérriot", s. 762. 
  4. ↑ Oxford Reference Dostupné online
  5. ↑ Udělení Mezinárodních cen míru. Rudé právo. 11. 5. 1955, roč. 35, čís. 126, s. 3. Dostupné online. 
  6. ↑ Odevzdání Mezinárodní ceny míru E. Herriotovi. Rudé právo. 15. 6. 1955, roč. 35, čís. 164, s. 4. Dostupné online. 
  7. ↑ Státní pohřeb Edouarda Herriota. Rudé právo. 31. 3. 1957, roč. 37, čís. 90, s. 6. Dostupné online. 

Externí odkazy

Francouzský premiér
Předchůdce:
Frédéric François-Marsal 		Édouard Herriot
1924–1925 		Nástupce:
Paul Painlevé
Předchůdce:
Aristide Briand 		1926 Nástupce:
Raymond Poincaré
Předchůdce:
André Tardieu 		1932 Nástupce:
Joseph Paul-Boncour
8. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Octave Aubry 		1946–1957
Édouard Herriot 		Nástupce:
Jean Rostand

Zdroj