Zoborožec malajský

Jak číst taxoboxZoborožec malajský
alternativní popis obrázku chybí
Zoborožec malajský
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád zoborožci (Bucerotiformes)
Čeleď zoborožcovití (Bucerotidae)
Rod zoborožec (Anthracoceros)
Binomické jméno
Anthracoceros malayanus
(Raffles, 1822)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zoborožec malajský (Anthracoceros malayanus) je druh zoborožce, který se vyskytuje v nížinatých pralesích Sundalandu. Samce lze rozpoznat pomocí mohutného slonovinově zbarveného zobáku s velkou přilbicí, zatímco samice má černý zobák s nízkou přilbicí a poměrně výrazným neopeřeným očním kroužkem.

Systematika

Zoborožce malajského formálně popsal v roce 1822 britský úředník Stamford Raffles pod názvem Buceros malayanus.[2] Druhové jméno malayanus v latině znamená „malajský“.[3] Druh se dnes řadí do rodu Anthracoceros. Jedná se o monotypický taxon.[4]

Výskyt

Areál rozšíření se rozprostírá po nížinatých pralesích Sundalandu. Konkrétně se vyskytuje v jižní části Malajského poloostrova, na Sumatře a Borneu. Objevuje se nejčastěji do 200 m n. m., někdy až do 600 m n. m. Místně může být poměrně běžný, celková populace však není známa.[5]

Popis

Samec (vlevo) a samice

Tento středně velký zoborožec dosahuje délky těla kolem 60–65 cm. Většina opeření samice i samce je černá. Všechna ocasní pera kromě dvou středních ocasních per mají bílé konce.[6] U asi 85 % populace se od oka směrem k šíji táhne bílý, poměrný široký pruh. U zbývající části zoborožců je tento pruh tmavě šedý a je sotva viditelný. Samec má mohutný slonovinový zobák s velkou slonovinovou přilbicí a tmavým neopeřeným očním kroužkem. Samice má černý zobák s černou, méně výraznou přilbicí, oční kroužek je narůžovělý.[7]Duhovky samce jsou tmavě červeného, u samice jsou červenohnědé.[6]

Biologie

Hlasový projev zoborožce malajského

Vyskytuje se typicky v páru, i když nedospělí jedinci se někdy sdružují do menších hejn. Živí se velkým ovocem bohatým na lipidy jako jsou fíky nebo plody stromů Cryptocaya ferea, Aglaia rubiginosa (Meliaceae) či Horsfieldia spp a Myristica spp. Na Borneu se žijí mj. plody stromů Polyalthia (Annonaceae), Aglaia a Myristica. Jídelníček si zpestřuje živočišnou stravou jako je větší hmyz, plazi, ptačí vejce nebo dokonce i letouni.[7] Hlasový projev zahrnuje drsné, chraplavé, dlouhotrvající krákání a vrzání, které střídavě stoupá a klesá na intenzitě a hlasitosti.[6]

Hnízdní v dutinách stromů vysoko nad zemí. Zdá se, že může zahnízdit v průběhu celého roku. V zajetí samice klade 2–3 vejce, inkubace trvá kolem 30 dní. V době inkubace i během pobytu mláďat na hnízdě zajišťuje samici i ptáčatům potravu samec.[7]

Ohrožení a početnost

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje zoborožce malajského za zranitelný druh. Důvodem je hlavně závislost druhu na nížinatém stálezeleném pralese, který je v areálu výskytu druhu rychle kácen. Zoborožec malajský do jisté míry dokáže tolerovat i sekundární les. Druh patrně čelí i tlaku místních lovců, kteří se nicméně primárně zaměřují na zoborožce štítnatého.[5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ RAFFLES, Thomas Stamford. Transactions of the Linnean Society of London. www.biodiversitylibrary.org. Linnean Society of London. Roč. 13, čís. 1, s. 292. Dostupné online [cit. 2023-11-10]. (anglicky) 
  3. ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 39. (anglicky) 
  4. ↑ Mousebirds, Cuckoo Roller, trogons, hoopoes, hornbills. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.2 [cit. 2023-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b Anthracoceros malayanus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2018 [cit. 2023-11-09]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22682441A132372259.en. (anglicky) 
  6. ↑ a b c KEMP, Alan C.; WOODCOCK, Martin W. The hornbills: Bucerotiformes. Oxford, New York, Tokyo: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 019857729X. S. 172–175. (anglicky) 
  7. ↑ a b c POONSWAD, Pilai; KEMP, Alan; STRANGE, Morten. Hornbills of the World – A Photographic Guide. Singapore: Draco Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-981-07-3528-9. S. 136–137. (anglicky) 

Literatura

  • KEMP, Alan C.; WOODCOCK, Martin W. The hornbills: Bucerotiformes. Oxford, New York, Tokyo: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 019857729X. (anglicky) 
  • POONSWAD, Pilai; KEMP, Alan; STRANGE, Morten. Hornbills of the World – A Photographic Guide. Singapore: Draco Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-981-07-3528-9. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj