Volžsko-kamská kaskáda

Volžsko-kamská kaskáda
Poloha
Stát	Rusko
Hydrologické údaje
Povodí řeky	Volha
Roční průtok	200 - 8 000 m³/s
Vodní elektrárna
Výkon současný	12 540 MW
Typ turbíny	Kaplan
Ostatní
Stav	průtokové, derivační
Začátek výstavby	1843
Dokončení	1980

Volžsko-kamská kaskáda (rusky Волжско-Камский каскад ГЭС ) je soustava vodních děl v povodí největší evropské řeky Volhy. Je nejvýkonnější kaskádou vodních elektráren v Evropě. Kaskáda je tvořena 13 přehradními hrázemi, z nichž 12 je součástí vodních elektráren. Význam Volhy v dějinách a ve vědomí Rusů je podobný jako význam Vltavy v dějinách a vnímání Čechů. Stejný je i poměr délky zatopeného toku vůči celkové délce řeky. Velmi podobné je i obecné hodnocení Volžko-kamské a Vltavské kaskády. Naprosto stejný je i stesk po ztracených původních údolích. Stejný je i poměr vyrobené elektrické energie k celkové energetické produkci země.

Vodní energie je nezastupitelná pro svou pohotovost a bez ní si lze jen těžko představit fungování elektrické soustavy.

Přehled přehradních nádrží a vodních elektráren


Přehradní nádrž	Objem km³	Elektrárna	Instalovaný výkon MW	Spuštění prvního agregátu	Řeka
Hornovolžská	0,48	-	-	-	Volha
Ivaňkovská	0,89	Ivaňkovská	28,8	1937	Volha
Ugličská	0,67	Ugličská	120	1940	Volha
Šeksninská	1,85	Šeksninská	84	1965	Šeksna
Rybinská	16,7	Rybinská	386,4	1941	Volha
Gorkovská	3,9	Nižněnovgorodská	530,5	1955	Volha
Čeboksarská	0,0	Čeboksarská	1 370	1980	Volha
Kamská	9,8	Kamská	552	1954	Kama
Votkinská	4,45	Votkinská	1 115	1961	Kama
Nižněkamská	0,77	Nižněkamská	1 205	1979	Kama
Kujbyševská	30,9	Žiguljovská	2 488	1955	Volha
Saratovská	1,75	Saratovská	1 439	1967	Volha
Volgogradská	8,25	Volžská	2 734	1958	Volha

Historie

Do povodí horní Volhy patří oblast kolem Moskvy, sama řeka Moskva vtéká do přítoku Volhy. První větší stavby v horním povodí této řeky byly orientovány na tvorbu vodohospodářských systémů pro zásobování Moskvy již v 18. století. Dosud zachovalé dílo této soustavy bylo vybudováno v roce 1843. Je jím Hornovolžská přehrada s jezerem o ploše 183 km². První elektřina vyrobená silou Volhy začala proudit do veřejné sítě až od prosince 1937. Tedy při desetiletém zpoždění oproti elektrárnám v povodí Něvy. Význam vodních elektráren ve válečném období byl obrovský a mimořádnou houževnatostí vynikalo i zajištění provozu. Turbíny i alternátory se podle pohybu fronty operativně demontovaly a převážely na východ stejně jako se rychle vracely do původních strojoven. Vodní energie šetřila tolik potřebná pevná paliva. Obsluhu elektráren tvořily většinou narychlo vyškolené dívky ve věku 14 až 15 let. Turbíny i alternátory se točily bez ohledu na jakoukoli režimovou optimalizaci. Obrovský psychický význam pro obyvatele obleženého Leningradu mělo obnovení dodávky elektřiny, když obyvatelé každé domácnosti mohli podle rozpisu strávit dvě hodiny u 40 W žárovky. Rovněž obnova poničeného vedení byla založena na těžké práci mládeže obojího pohlaví ve věku 14 až 15 let.

Až do roku 1958 byla všechna vodní díla budována především úsilím vězňů z táborů nucených prací systému GULAG. Posledním vodním dílem na kaskádě, využívajícím až do konce stavby práci vězňů byla Žiguljovská elektrárna.

Největší elektrárnou na kaskádě je Volžská elektrárna, která byla v letech 1960 – 1963 nejvýkonnější vodní elektrárnou na světě. Od roku 1964 se světové prvenství na základě zkušeností získaných na Volze přestěhovalo na Sibiř na břehy řeky Angary a Jeniseje.

Současnost

K roku 2019 je vlastníkem všech elektráren Volžsko-kamské kaskády ruská společnost RusHydro. Od roku 2016 probíhá výměna zastaralých soustrojí s cílem dosáhnout do roku 2025 výměny všech hydroagregátů starších dvaceti let a na celé kaskádě dosáhnout instalovaného výkonu 12 000 MW.

Odkazy

Literatura

Keller R., Gewaesser und Wasserhaushalt des Festlandes, 250 stran, TVG Leipzig, 1962
Linsley R.K., Applied hydrology, 759 str. McGraw-Hill, 1968
Гидроэлектростанции России.: Tiskem Institutu Гидропроект - Санкт-Петербург, 1998. — 467 stran
Klaus Gestwa: Die Stalinschen Grossbauten des Kommunismus, R. Oldenbourg Verlag, Mnichov, 2010. - 670 stran