Villarreal CF

Villarreal CF
Název Villarreal Club de Fútbol
Přezdívka „El Submarino Amarillo (Žlutá ponorka)“[1]
Země ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko
Město Villarreal
Založen 10. března 1923
Asociace Španělsko RFEF
Domácí dres
Venkovní dres
Alternativní
Soutěž Španělsko
1. španělská fotbalová liga
2022/23 5. místo
Stadion Estadio de la Cerámica, Villarreal
Kapacita 23 500[2]
Vedení
Vlastník Fernando Roig Alfonso
Předseda Španělsko Fernando Roig Alfonso
Trenér Španělsko Pacheta
Oficiální webová stránka
Největší úspěchy
Ligové tituly -
Domácí trofeje -
Mezinárodní trofeje 1× Evropská liga UEFA
2× Pohár Intertoto
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Přehled medailí
Evropská liga UEFA
Zlatá medaile 2020/2021 Villarreal CF
1. španělská fotbalová liga
Bronzová medaile 2004/2005 Villarreal CF
Stříbrná medaile 2007/2008 Villarreal CF
Estadio El Madrigal

Villarreal CF (celým názvem Villarreal Club de Fútbol S.A.D.) je španělský fotbalový klub z Villarrealu ve valencijské oblasti založený roku 1923. Má přezdívku Žlutá ponorka (španělsky Submarino Amarillo, valencijsky Submarí Groguet).[3] Klubové barvy jsou žlutá a modrá. Domácím hřištěm je Estadio de la Cerámica (rovněž El Madrigal) s kapacitou necelých 23 500 míst k sezení.[2]

Po jedné sezóně ve druhé lize se tým v roce 2013 vrátil zpět do nejvyšší španělské ligové soutěže. Ve třetí lize hraje rezervní tým Villarealu, Villareal „B“.

Villarreal je po Monaku druhým nejmenším městem (co se počtu obyvatel týče), které evropskému fotbalu dalo semifinalistu Ligy mistrů (v ročníku 2005/06).[4] Rivaly Villarrealu jsou týmy Castellón, Levante a Valencia. Derby mezi Villarrealem a Valencií se nazývá Derbi de la Comunitat.

Přezdívka

Přezdívku Žlutá ponorka klub získal podle skladby Yellow Submarine od liverpoolské kapely The Beatles v sezóně 1966/67, kdy postoupil do Tercera División (barva dresů Villarrealu je také žlutá).[5][6]

Historie

Klub byl založen v březnu 1923 pod názvem Villareal CD.[7] Mužstvo tvořili lokální dělníci, kteří se fotbalu věnovali ve svém volném čase. Prvním prezidentem Villarealu se stal farmaceut José Calduch Almela, pod nímž si tým vybudoval stadion Campo de Deportes. V srpnu 1923 sehrálo mužstvo první přátelský zápas s jiným místním celkem s názvem Castellón (vznikl roku 1922). Villareal se účastnil nižších soutěží a v sezóně 1934/35 opanoval regionální divizi (Primera Regional). Následoval dvojzápas s murcijským týmem Cartagena, který však Villareal nezvládl a prohrál celkovým skóre 1:8. Ačkoli se další sezónu podařilo titul z regionální divize obhájit, vypukla Španělská občanská válka a fotbalové věci šly stranou.

Během 70. let se hráči ve žlutém dresu na pár sezón ohřáli ve druhé lize, avšak brzy opět sestoupili. V ročníku 1987/88 se klub probil do v pořadí třetí ligy, Segundy División B.[8]

Fernando Roig přichází

Ačkoliv v roce 1990 Žlutá ponorka sestoupila, dva roky nato slavila postup do druhé ligy, Segundy División. Byl to podnikatel Fernando Roig, kdo sehrál hlavní roli při formování týmu během 90. let, zvlášť když zadlužený klub v roce 1997 odkoupil.[4][9] Sezónu 1993/94 se podařilo zachránit až v posledním kole na úkor valencijského rivala, týmu CD Castellón. V ten ročník zde hostoval José Francisco Molina, později chytající za věhlasnější španělské kluby.[10] Na jaře roku 1998 skončil tým čtvrtý ve druholigové tabulce, aby následně v play-off přemohl Compostelu.

Na prvoligové scéně Žlutá ponorka debutovala 31. srpna 1998 na hřišti Realu Madrid, v té době úřadujícího šampiona Ligy mistrů. Ačkoli se dostala do vedení, prohrála nakonec 1:4.[11] Tuhá konkurence odsunula Villarreal až na 18. místo. Následovalo play-off o udržení se Sevillou, ve kterém mužstvo podlehlo 0:2 a venku 0:1 a vrátilo se nazpět mezi mužstva druholigová.[12]

Kormidelník-inženýr Manuel Pellegrini

Štafetu po kanonýrovi Forlánovi převzal Ital Giuseppe Rossi

Během letního přestupového období 2004 se kormidla chopil chilský trenér Manuel Pellegrini, který v té době neměl žádné zkušenosti s evropským fotbalem, pouze jihoamerickým. Mužstvo posílil uruguayský útočník Diego Forlán z Manchesteru United za 2 miliony liber.[13] Ostrou zkouškou se stal Pohár Intertoto, který valencijský tým opanoval finálovou výhrou nad Atléticem Madrid. Pellegriniho premiéra v La Lize dopadla porážkou 1:2 na půdě rivala Valencie a ani další čtveřice zápasů ligy neskončila výhrou.[9] První ligové vítězství přišlo 3. října doma proti Realu Zaragoza, na konečném výsledku 2:1 se po jednom gólu podíleli Forlán a i Riquelme.[14] Dařilo se i během zimy, forma nabraná mezi prosincem a únorem smetla také pozdějšího šampiona Barcelonu, která na Madrigalu nestačila vysoko 0:3. Forlán si připsal dvě branky, Riquelme dvě brankové asistence. Defenzívu podržel středopolař Marcos Senna.[9] Během následujícího kola, dne 16. ledna, zaznamenal Villarreal první ze dvou vítězství sezóny (4:2 a v květnu 4:1) nad rivalem z Levante. A v dalším kole mužstvo oplatilo úvodní porážku Valencii, když doma vyhrálo 3:1 i díky hattricku Riquelmeho.[9] Chilský trenér dovedl ziskem 65 bodů Žlutou ponorku na historické třetí místo, čímž zajistil účast v Lize mistrů. Forlán se stal s 25 brankami nejlepším střelcem Španělska i Evropy.[15] Cesta Pohárem UEFA skončila ve čtvrtfinále, kde Španělé nestačili na Alkmaar z Nizozemska.

Předkolo Ligy mistrů zahájil celek ve žlutém domácí výhrou 2:1 nad Evertonem. Pozdvižení vzbudila odveta odpískaná rozhodčím Pierluigim Collinou, který kvůli údajnému faulu Marcuse Benta za stavu 1:0 pro anglický tým sporně neuznal gól Duncana Fergusona.[9] Branky Sorína a Forlána nakonec rozhodli o postupu Villarrealu po druhé výhře 2:1.[16] V základní skupině měl tým změřit síly s Manchesterem United, Lille a Benficou. První dva zápasy s United a Lille sice skončily bezbrankovou remízou, po šestém utkání se však Villarreal tyčil na první příčce skupiny „D“ a zamířil do osmifinále. Přes líný ligový start, kdy se úvodní čtyři utkání nevyhrálo, se Žlutá ponorka nastartovala. Od konce září do konce roku prohrála jen doma s Barcelonou. Začátkem nového roku ale ztratila domácí formu, což vedlo k porážkám od Racingu Santander a Celty Vigo, celků ze středu tabulky. Vyřazovací utkání Ligy mistrů na stadionu Glasgow Rangers dopadlo remízou 2:2, branky vstřelili Forlán a Riquelme.[17] Domácí odveta dopadla znovu nerozhodně, remíza 1:1 ale posunula dál španělský celek důsledkem pravidla venkovních branek. Autorem branky Španělů byl opět Diego Forlán.[18] Na hřišti italského Interu Milán se ujali Španělé vedení v první minutě zásluhou Forlána, ale Adriano a Martins otočili na 2:1 pro domácí. Na Madrigalu zařídil jednogólovou výhru Arruabarrena a Villarreal znovu postoupil díky venkovnímu gólu.[9] Historické semifinále bylo zahájeno na hřišti Arsenalu v čele s Henrym, kde španělský klub padl 0:1 gólem Tourého.[19] Odvetný zápas na El Madrigal skončil bezbrankovou remízou, fanoušci však byli svědky neproměněné penalty Riquelmeho.[9] Arsenal dokráčel do finále a tam padl s Barcelonou. Cesta Evropou si vyžádala svoji daň, Villarreal dosáhl jen na sedmou ligovou příčku.

Posily pro ročník La Ligy 2006/07 čítaly záložníka Caniho. Pohár Intertoto úspěšný nebyl, ve španělské lize obsadilo mužstvo páté místo, především díky šňůře výher v závěru sezony, kdy Villarreal zdolal osm soupeřů včetně Barcelony, Sevilly, Valencie a Athleticu.[9]

Do sezóny 2007/08 naskočil Pellegrini s posilami do defenzívy: přišli Joan Capdevila a Diego Godín. Pro neshody s vedením odešel už na jaře Riquelme, do Atlética Madrid přestoupil Forlán. Mezeru po Forlánovi vyplnil italský forvard Giuseppe Rossi z Manchesteru United.[20] Záložní řadu vyztužili zkušený Robert Pirés a mladý Santi Cazorla.[9]

Nucený pobyt v Segundě División

Kromě sestupu zasáhla klub další tragédie, když 6. června 2012 skonal nový trenér Manuel Preciado, několik hodin poté, co byl jmenován do funkce.[21] Mužstvo poté převzal Julio Velázquez, ten se však musel popasovat s odchody opor. Odešla brankářská jednička Diego López, středopolař Borja Valero, potentní brazilský útočník Nilmar i obránci Carlos Marchena a Gonzalo Rodríguez. Během zimních měsíců se klub rozloučil s Rossim. Avšak vrátil se zkušený krajní obránce Javi Venta.[22] Ani zkušení Bruno Soriano, Marcos Senna a Cani se nezmohli na více než sedmé místo v půlce ledna. Velázqueze nahradil 14. ledna 2013 Marcelino, pod jehož taktovkou se Villarreal vyšplhal na druhé místo zaručující postup o patro výš.[1]

Návrat na prvoligovou scénu

Oslavy postupu do první ligy po utkání s Almeríí na jaře roku 2013

Po roce se Marcelinův Villarreal vrátil mezi španělskou smetánku a během léta náležitě posiloval – dorazili například Giovani dos Santos a Tomás Pina a brankář Sergio Asenjo.[23]Žlutá ponorka vybojovala šesté místo i díky gólům útočníků dos Santose, Ucheho a Perbeta. Další rok z toho bylo znovu šesté místo opět zaručující „EL“. Tato sezóna také přinesla největší pokrok v rámci španělského poháru 2014/15, kde Villarreal dosáhl semifinále. Postupu do finále nakonec zabránila Barcelona.[24]

Sezónu 2015/2016 zahájila Žlutá ponorka ve velkém stylu a první týdny shlížela na ostatní španělské prvoligové celky svrchu, navzdory letním odchodům mnoha hráčů (Giovani dos Santos, Moreno, Uche, Vietto). Právě proto bylo nutné investovat do kádru, což přimělo management utratit 43 milionů €. Kádr tak rozšířili útočníci Cédric Bakambu a Roberto Soldado, dále potom hráči jako Samu Castillejo, Samuel García, Denis Suárez a další. První místo se sice nepodařilo udržet, to konečné čtvrté ale znamenalo návrat do Ligy mistrů pro další rok.[1] Tažení Evropskou ligou začalo v základní skupině, kde Španělé skončili druzí za Rapidem Wien, ale před Viktorií Plzeň a Dinamem Minsk. Ve vyřazovací části překonali Neapol, Leverkusen, Spartu, aby v semifinále narazili na Liverpool. Domácí utkání na konci dubna Villarreal vyhrál 1:0 zásluhou pozdní trefy Lópeze Álvareze v nastaveném čase.[25] Na Anfield Road přišla porážka 0:3 a s nadějemi na první pohárové finále bylo konec. Porážce přispěl brzký vlastní gól Soriana v úvodní desetiminutovce.[26]

Přestože měl Marcelinův kontrakt trvání do roku 2019, jeho názorové neshody s klubovým vedením vyústily v srpnu 2016 v jeho vyhazov.[27] Nástupcem se mu stal Fran Escribá, jenž se musel popasovat se zraněním Roberta Soldada. Ligový ročník 2016/17 byl zakončen pátou pozicí, postoupilo se ze skupiny Evropské ligy, v šestnáctifinále však klub obdržel debakl 0:4 na vlastním trávníku od římského AS[28] a po odvetě se s Evropou rozloučil. Během ledna roku 2017 se stadion dočkal přejmenování na Estadio de la Cerámica k poctě místnímu keramickému průmyslu.[29] Rovněž ročník La Ligy 2017/18 skončila Žlutá ponorka na místě pátém.[24] Od září ji už vedl jiný trenér, a to Javier Calleja.[30] Ten skončil v Evropské lize ve stejné fázi jako jeho předchůdce, když v šestnáctifinále padl proti Lyonu.

Získané trofeje

(2003, 2004)
2020/21

Soupiska

K 13. dubnu 2022

Číslo Pozice Hráč
1 Španělsko B Sergio Asenjo
2 Španělsko O Mario Gaspar (kapitán)
3 Španělsko O Raúl Albiol (třetí kapitán)
4 Španělsko O Pau Torres
5 Španělsko Z Dani Parejo
6 Francie Z Étienne Capoue
7 Španělsko Ú Gerard Moreno
8 Argentina O Juan Foyth
9 Španělsko Ú Paco Alcácer
10 Španělsko Z Vicente Iborra (zástupce kapitána)
11 Nigérie Ú Samuel Chukwueze
12 Ekvádor O Pervis Estupiñán
13 Argentina B Gerónimo Rulli
Číslo Pozice Hráč
14 Španělsko Z Manu Trigueros (čtvrtý kapitán)
15 Nizozemsko Ú Arnaut Danjuma
16 Senegal Ú Boulaye Dia
17 Argentina Z Giovani Lo Celso (na hostování z Anglie Tottenhamu Hotspur)
18 Španělsko O Alberto Moreno
19 Francie Z Francis Coquelin
20 Španělsko O Rubén Peña
21 Španělsko Z Yeremi Pino
22 Alžírsko O Ajsa Mandí
23 Španělsko Z Moi Gómez
24 Španělsko O Alfonso Pedraza
25 Pobřeží slonoviny O Serge Aurier

Účast v evropských pohárech

Ročník Soutěž Kolo Klub Doma Venku Celkem
2002/2003 Pohár Intertoto 2. kolo Island FH 2:0 2:2 4:2
3. kolo Itálie Turín FC 2:0 0:2 2:2 (4:3 pen.)
Semifinále Francie Troyes AC 0:0 2:0 2:0
Finále Španělsko Málaga CF 0:1 1:1 1:2
2003/2004 Pohár Intertoto 3. kolo Itálie Brescia Calcio 2:0 1:1 3:1
Semifinále Česko FC Zbrojovka Brno 2:0 1:1 3:1
Finále Nizozemsko SC Heerenveen 0:0 2:1 2:1
2003/2004 Pohár UEFA 1. kolo Turecko Trabzonspor 0:0 3:2 3:2
2. kolo Rusko FK Torpedo Moskva 2:0 0:1 2:1
3. kolo Turecko Galatasaray SK 3:0 2:2 5:2
4. kolo Itálie AS Řím 2:0 1:2 3:2
Čtvrtfinále Skotsko Celtic 2:0 1:1 3:1
Semifinále Španělsko Valencia CF 0:0 0:1 0:1
2004/2005 Pohár Intertoto 2. kolo Dánsko Odense BK 2:0 3:0 5:0
3. kolo Rusko FK Spartak Moskva 1:0 2:2 3:2
Semifinále Německo Hamburger SV 1:0 1:0 2:0
Finále Španělsko Atlético Madrid 2:0 0:2 2:2 (3:1 pen.)
2004/2005 Pohár UEFA 1. kolo Švédsko Hammarby IF 3:0 2:1 5:1
Skupina E Itálie SS Lazio - 1:1 2. místo
Anglie Middlesbrough FC 2:0 -
Srbsko FK Partizan - 1:1
Řecko Egaleo FC 4:0 -
Šestnáctifinále Ukrajina Dynamo Kyjev 2:0 0:0 2:0
Osmifinále Rumunsko Steaua Bukurešť 2:0 0:0 2:0
Čtvrtfinále Nizozemsko AZ Alkmaar 1:2 1:1 2:3
2005/2006 Liga mistrů UEFA 3. předkolo Anglie Everton FC 2:1 2:1 4:2
Skupina D Portugalsko SL Benfica 1:1 1:0 1. místo
Francie OSC Lille 1:0 0:0
Anglie Manchester United FC 0:0 0:0
Osmifinále Skotsko Rangers FC 1:1 2:2 3:3 (v)
Čtvrtfinále Itálie Inter Milán 1:0 1:2 2:2 (v)
Semifinále Anglie Arsenal FC 0:0 0:1 0:1
2006 Pohár Intertoto 3. kolo Slovinsko NK Maribor 1:2 1:1 2:3
2007/2008 Pohár UEFA 1. kolo Bělorusko BATE Borisov 4:1 2:0 6:1
Skupina C Itálie ACF Fiorentina 1:1 - 1. místo
Řecko AEK Athény - 2:1
Česko FK Mladá Boleslav - 2:1
Švédsko Elfsborg IF 2:0 -
Šestnáctifinále Rusko Zenit Petrohrad 2:1 0:1 2:2 (v)
2008/2009 Liga mistrů UEFA Skupina E Anglie Manchester United FC 0:0 0:0 2. místo
Dánsko Aalborg BK 6:3 2:2
Skotsko Celtic FC 1:0 0:2
Osmifinále Řecko Panathinaikos Athény 1:1 2:1 3:2
Čtvrtfinále Anglie Arsenal FC 1:1 0:3 1:4
2009/2010 Evropská liga UEFA Play-off Nizozemsko NAC Breda 6:1 3:1 9:2
Skupina G Rakousko Red Bull Salzburg 0:1 0:2 2. místo
Itálie SS Lazio 4:1 1:2
Bulharsko Levski Sofia 1:0 2:0
Šestnáctifinále Německo VfL Wolfsburg 2:2 1:4 3:6
2010/2011 Evropská liga UEFA Play-off Bělorusko FK Dněpr Mohylev 5:0 2:1 7:1
Skupina D Řecko PAOK Soluň 1:0 0:1 1. místo
Chorvatsko Dinamo Záhřeb 3:0 0:2
Belgie Club Brugge 2:1 2:1
Šestnáctifinále Itálie SSC Neapol 2:1 0:0 2:1
Osmifinále Německo Bayer Leverkusen 2:1 3:2 5:3
Čtvrtfinále Nizozemsko FC Twente 5:1 3:1 8:2
Semifinále Portugalsko FC Porto 3:2 1:5 4:7
2011/2012 Liga mistrů UEFA Play-off Dánsko Odense BK 3:0 0:1 3:1
Skupina A Německo Bayern Mnichov 0:2 1:3 4. místo
Itálie SSC Neapol 0:2 0:2
Anglie Manchester City FC 0:3 1:2
2014/2015 Evropská liga UEFA Play-off Kazachstán FC Astana 4:0 3:0 7:0
Skupina A Německo Borussia Mönchengladbach 2:2 1:1 2. místo
Švýcarsko FC Zürich 4:1 2:3
Kypr Apollon Limassol 4:0 2:0
Šestnáctifinále Rakousko RB Salzburg 2:1 3:1 5:2
Osmifinále Španělsko Sevilla FC 1:3 1:2 2:5
2015/2016 Evropská liga UEFA Skupina E Česko Viktoria Plzeň 1:0 3:3 2. místo
Rakousko Rapid Vídeň 1:0 1:2
Bělorusko Dinamo Minsk 4:0 2:1
Šestnáctifinále Itálie SSC Neapol 1:0 1:1 2:1
Osmifinále Německo Bayer Leverkusen 2:0 0:0 2:0
Čtvrtfinále Česko AC Sparta Praha 2:1 4:2 6:3
Semifinále Anglie Liverpool FC 1:0 0:3 1:3
2016/2017 Liga mistrů UEFA Play-off Francie AS Monaco FC 1:2 0:1 1:3
2016/2017 Evropská liga UEFA Skupina L Švýcarsko FC Zürich 2:1 1:1 2. místo
Rumunsko Steaua Bukurešť 2:1 1:1
Turecko Osmanlıspor 1:2 2:2
Šestnáctifinále Itálie AS Řím 0:4 1:0 1:4
2017/2018 Evropská liga UEFA Skupina A Česko SK Slavia Praha 2:2 2:0 1. místo
Izrael Maccabi Tel Aviv 0:1 0:0
Kazachstán FC Astana 3:1 3:2
Šestnáctifinále Francie Olympique Lyon 0:1 1:3 1:4
2018/2019 Evropská liga UEFA Skupina G Skotsko Glasgow Rangers 2:2 0:0 1. místo
Rakousko Rapid Vídeň 5:0 0:0
Rusko Spartak Moskva 2:0 3:3
Šestnáctifinále Portugalsko Sporting Lisabon 1:1 1:0 2:1
Osmifinále Rusko Zenit Petrohrad 2:1 3:1 5:2
Čtvrtfinále Španělsko Valencia 1:3 0:2 1:5

Známí hráči

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c VALLADARES, Carlo. How Villarreal Are, Against The Odds, Challenging Spanish Football's Triopoly. These Football Times [online]. 2017-01-26 [cit. 2020-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b FC Villarreal: Stadion [online]. transfermarkt.com [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Žlutá ponorka zamíří znovu do Česka. Sparta vyzve v boji o semifinále Evropské ligy Villarreal. Sport.cz [online]. 2016-03-18 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b LIEW, Jonathan. Villarreal rise again on spirit of an owner like no other. The Telegraph [online]. 2016-04-28 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ Archivovaná kopie. www.laliga.es [online]. [cit. 2016-04-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-04-26. 
  6. ↑ Why Villarreal are known as the Yellow Submarine, UEFA.com, cit. 13. 3. 2016 (anglicky)
  7. ↑ Feargal Brennan. Life On Board The Yellow Submarine of Villarreal, The Club That Wouldn't Quit. These Football Times [online]. 2016-09-23 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ Archivovaná kopie. www.colgadosporelfutbol.com [online]. [cit. 2020-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-01-22. 
  9. ↑ a b c d e f g h i TEJWANI, Karan. How Manuel Pellegrini Guided Riquelme, Forlán, Senna And Co To Stunning Heights At Villarreal. These Football Times [online]. 2019-06-24 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. ↑ Archivovaná kopie. www.colgadosporelfutbol.com [online]. [cit. 2020-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-01. 
  11. ↑ Juan Pedro Adrados. Spain 1998/99 [online]. RSSSF, 2000-01-26 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Promotion to the First Division [online]. villarrealcf.es [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ Forlan joins Villarreal. BBC Sport [online]. 2004-08-21 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ [1]
  15. ↑ Third in LaLiga [online]. villarrealcf.es [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ Villarreal 2-1 Everton. BBC Sport [online]. 2005-08-24 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ Rangers 2-2 Villarreal. BBC Sport [online]. 2006-02-22 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ Villarreal 1-1 Rangers. BBC Sport [online]. 2006-03-07 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ ADAMSON, Mike. Arsenal 1 - 0 Villarreal. The Guardian [online]. 2006-04-19 [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. ↑ Rossi quits United for Villarreal. Daily Mail [online]. 2007-07-31 [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ Manuel Preciado dies 24 hours after being appointed Villarreal coach. BBC Sport [online]. 2012-06-07 [cit. 2020-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ [2]
  23. ↑ PAVLÍK, Tomáš. Marcelino chce konkurenceschopný a spolehlivý Villarreal. Eurofotbal.cz [online]. 2013-07-13 [cit. 2020-02-08]. Dostupné online. 
  24. ↑ a b Adn Europeo [online]. www.villarrealcf.es [cit. 2020-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-02-05. (anglicky) 
  25. ↑ JUREJKO, Jonathan. Villarreal 1-0 Liverpoool. BBC Sport [online]. 2016-04-28 [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. ↑ MAGOWAN, Alistair. Liverpool 3-0 Villarreal. BBC Sport [online]. 2016-05-05 [cit. 2020-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ Villarreal sack coach Marcelino. As.com [online]. 2016-08-11 [cit. 2020-02-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-12-28. (anglicky) 
  28. ↑ Ibrahimovic a Džeko se blýskli hattrickem, jejich týmy míří k postupu. IDNES.cz [online]. 2017-02-16 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. 
  29. ↑ Villarreal rename their stadium to Estadio de la Ceramica. Marca [online]. 2017-01-08 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ LOWE, Sid. Meet the new Villarreal boss. Same as the old Villarreal boss. The Guardian [online]. 2019-02-04 [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj