Vítek I. z Prčice

Vítek I. z Prčice
Vítek z Prčice dělí majetek mezi své syny (výřez z obrazu Dělení růží)
Vítek z Prčice dělí majetek mezi své syny (výřez z obrazu Dělení růží)
Hlava rodu Vítkovců
Ve funkci:
? – 1194
Předchůdce ?? (Záviš)
Nástupce Jindřich I. z Hradce
Vítek II. starší z Krumlova
Vítek III. mladší
Vítek IV. z Klokot
? Sezema z Ústí
Královský stolník
Ve funkci:
1169 – 1172
Panovník Vladislav II.
Předchůdce Kochan
Nástupce Řivin
Stolník českého knížete
Ve funkci:
1172 – 1177
Panovník Soběslav II.
Kastelán v Kladsku
Ve funkci:
1177 – ?
Panovník Soběslav II.
Předchůdce Rivin
Nástupce Bohuš
Kastelán v Práchni
Ve funkci:
1184 – ?
Panovník Bedřich
Narození před 1160
Úmrtí po 1236
Děti Jindřich I. z Hradce
Vítek II. starší z Krumlova
Vítek III. mladší
Vítek IV. z Klokot
? Sezema z Ústí
Sídlo Prčice
Commons Witiko von Prčice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vítek I. z Prčice, někdy uváděný jako Vítek nejstarší (před rokem 1120? – 1194, uváděný také německy jako Witiko von Prčice, Veit von Prčitz či latinsky jako Witego de Purschitz) je považován za zakladatele rodu Vítkovců.

Život

Kostel sv. Vavřince v Prčici (Sedlec-Prčice) založený Vítkem I.

Přesné místo ani datum jeho narození není známo. Je první známou osobou z rodu Vítkovců, jednoho z nejstarších českých šlechtických rodů, který ve středověku svou politickou mocí i majetkem patřil k zároveň nejvýznamnějším.[1]

Velmož Vítek I. je poprvé doložen k roku 1169, kdy se prokazatelně pohyboval na dvoře krále Vladislava II. ve funkci královského stolníka.[2] Po Vladislavově rezignaci v roce 1172 byl nejprve na straně jeho syna Bedřicha a účastnil se i jednání s císařem Friedrichem Barbarossou v letech 1172–1173.[1] Potom se přiklonil ke knížeti Soběslavovi II., na jehož dvoře je opět uváděn jako stolník.[2] Roku 1177 byl jmenován kladským purkrabím.

Po návratu Bedřicha do Čech ale znovu přešel na jeho stranu a v roce 1179 za něj bojoval v bitvě u Loděnice. Za to mu pravděpodobně kníže Bedřich daroval Prčici (v roce 1184 byl už uváděn jako Vítek z Prčice) a jmenoval ho i správcem Prácheňského kraje.[1][2] V témže roce byl jmenován kastelánem prácheňského hradu a získal další majetky ve středních a především jižních Čechách.

Roku 1185 byl proti vydání Vitorazska, patřícího k české koruně, Kuenringům. Když byl roku 1189 na sněmu v Sadské přijat nejstarší český zákoník Zemská statuta knížete Konráda III., vystupoval Vítek jako svědek.

Potomci

Vítek I. z Prčice měl prokazatelně čtyři syny, z nichž nejstarší byl Jindřich (?–1237). U dalších neznáme přesně jejich jména ani data narození a úmrtí, jsou uváděni jako Vítek II. starší, Vítek III. mladší, Vítek IV. z Klokot. Jako pátý, nelegitimní syn bývá uváděn Sezema (to byl ale možná synovec). Podle rodové pověsti mezi tyto potomky rozdělil před smrtí svůj majetek a tak vzniklo pět rodových větví Vítkovců známé jako dělení růží.[1]

Legenda

Jedna z legend praví, že Vítkovci mají původ v římském rodu italských Orsiniů. Legenda vznikla tak, že Oldřich II. z Rožmberka kvůli zvýšení prestiže rodu Rožmberků vytvořil fiktivní genealogickou linii knížat Orsiniů. Ta byla na přání Oldřichových synů Jana a Jošta mezi roky 1469 až 1481 dokonce potvrzena třemi členy rodu Orsiniů; byla dokládána i podobností erbů. Legendu po roce 1594 znovu oživil rožmberský dvorní kronikář a archivář Václav Březan ve svém díle „Monumenta Rosenbergica“ a ta se tak šířila dále, ačkoliv nebyla jinak doložena. V roce 1609 ji Březan zapsal také ve svém zkráceném výtahu z rožmberské kroniky Kurzen und summarischen Auszug aus der Rosenbergischen Chronik. Nadpis první kapitoly: „O knížeti vlaském Vítkovi, kterýž se nejprv do těchto krajin dostal“, je tudíž zavádějící.

V literatuře

Vítkův životní příběh a historické děje jeho doby beletristicky zpracoval Adalbert Stifter v románu Vítek (Witiko, 1865–1867).

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d JUŘÍK, Pavel. Jihočeské dominium. Praha: Libri, 2008. 443 s. ISBN 978-80-7277-359-6. Kapitola Historie rodu Vítkovců a Rožmberků, s. 38–71. 
  2. ↑ a b c FRIEDRICH, Gustavus. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, tomus I (805–1197). 1. vyd. Praha: [s.n.], 1907. 568 s. Dostupné online. S. 218, 244, 274. 

Literatura

Externí odkazy

Zdroj