Tučňák nejmenší
 Tučňák nejmenší | |
|---|---|
 Tučňák nejmenší (Eudyptula minor)
| |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše |
živočichové (Animalia) |
| Kmen |
strunatci (Chordata) |
| Podkmen |
obratlovci (Vertebrata) |
| Třída |
ptáci (Aves) |
| Podtřída |
letci (Neognathae) |
| Řád |
tučňáci (Sphenisciformes) |
| Čeleď |
tučňákovití (Spheniscidae) |
| Rod |
tučňák (Eudyptula) |
| Binomické jméno | |
|
Eudyptula minor Forster, 1871 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Tučňák nejmenší (Eudyptula minor) je tučňákem skutečně nejmenším a zároveň tzv. nočním. Přes den je buď na moři nebo v podzemním hnízdě, ze kterého vychází nebo se do něj vrací až za soumraku.
Rozšíření
Tento druh obývá v době páření oblasti Austrálie a Nového Zélandu, které většinou spadají do mírného podnebného pásu. Od Shoalwater Islands Marine Park vzdáleném asi 50 km od města Perthu v Západní Austrálii, přes ostrovy v Bassově průlivu mezi Austrálií a Tasmánií až po South Solitary Island na východním pobřeží v Novém Jižním Walesu. Na Novém Zélandu žijí na pobřežích Severního a Jižního ostrova a dále na Stewartově ostrově, Chathamských a Snaresových ostrovech, včetně dalších ostrovů. Občas se zatoulá i na jihoamerické pobřeží do Chile. Nejčastěji hnízdí na písčitých nebo skalnatých plážích, kde je snadný přístup do moře.[2][3]
Popis
Tito ptáci měří asi 35 až 40 cm a váží 1,1 až 1,6 kg. Samec má o něco větší hlavu a mohutnější zobák, bývá i nepatrně větší. Jejich tmavý „šat“ na hlavě, zádech a křídlech má modravý nádech, proto se mu říká i modrý tučňák. Obličej a krk jsou světle šedé, spodní část těla i ploutvovitých křídel jsou bílé. Oči má stříbřitě šedé.
Živí se převážně rybami (dlouhými 10 až 35 mm), malými hlavonožci a občas korýši. Potápí se průměrně do hloubky 30 m, pod vodou zůstává asi 25 sekund, plave rychlostí až 6 km/hod, potravu polyká pod vodou. Neloví ve skupinách, zdržuje se od pobřeží ve vzdálenosti do 25 km. Jeho průměrná délka života je 6,5 roků. V porovnání s ostatními druhy má pomalý metabolismus.
Jsou zvláštní svým rodinným životem v podzemní, v norách. Mimo období hloubení nor jsou ke spatření pouze v noci, kdy se vracejí nebo odcházejí do moře. V průběhu dne jsou na lovu nebo spí v noře. Ochraňují takto svá vejce, mláďata i sami sebe před většinou predátorů a nejsou při hnízdění vystaveni zvýšeným teplotám s nástupem léta na jižní polokouli.[2][3][4]
Rozmnožování
Doba hnízdění je v kolonii dlouhá, začíná v červenci až srpnu a trvá až do února příštího roku. Při nočním návratu do hnízdiště se původní partneři většinou poznávají a vytvoří opět pár. Staré páry obvykle zabírají místa, kde hnízdili již v předešlých létech. Dochází také k soubojům o místo, ptáci na sebe syčí, hrozí si zobákem i klovají se. Opravují nebo vyhrabávají nové nory v písku, pod hustou vegetací, někdy používají nory po buřňácích úzkozobých (Puffinus tenuirostris). Mnohdy si založí hnízdo i jen ve skalní rozsedlině, přestože je obtížný přístup přes skaliska.
Uvnitř nory, kde probíhá veškerý rodinný život, vybudují prostrannou komůrku s hnízdem vystlaným trávou a větvičkami, které nanosí oba partneři. Všechny páry nezačínají hnízdit ve stejnou dobu, různě dlouho jim trvá oprava nebo vystavění nového hnízda. Mnohdy jsou hned z počátku některá hnízda zničena nebo vyplaven za bouře a proto jsou ptáci za jedno hnízdní období nuceni i ke třem snůškám vajec.
Po dohotovení hnízda dochází v nočních hodinách k toku, který probíhá mimo hnízdo. Pár si vzájemně čistí peří, oštipují si jemně konce zobáků, samec troubí s hlavou vztyčenou vzhůru, přičemž mává křídly, samice se postupně připojí. Další námluvy pokračují v noře, kde samec vydávaje tikavé zvuky přitlačuje samici ke stěně. Až mu samice začne odpovídat, uchopí ji zobákem za peří v týle, samice se položí a následuje vlastní páření, které se několikrát opakuje. Po spáření si navzájem upraví peří a společně opět troubí. Někdy se spolu v nočních hodinách páří i na povrchu. Samice snese obvykle 2 vejce, při sezení se oba střídají, ke střídaní dochází v noci. Inkubační doba trvá 33 až 37 dnů, rozptyl je způsoben tím, že nezasedají na vejce ihned po snesení.
Mládě se z vejce líhne dlouho, 24 i více hodin. Vylíhlá mláďata jsou slepá a jsou pokryta hustým šedým prachovým peřím. Po týdnu se toto peří vymění za tmavší a po 4 týdnech začíná narůstat definitivní, které zcela doroste v 8 až 10 týdnech. Mláďata začínají vidět asi za týden, po dvou týdnech se plazí po břiše a za 4 týdny dovedou chodit v předklonu. Vzpřímené chůze jsou schopna až jim narostou ocasní péra, asi po 8 týdnech.
Prvé tři týdny je rodiče zahřívají a stráží, střídají se v ochraně i v přinášení potravy vždy v noci. Po této době čekají mláďata osamocena v noře na příchod obou rodičů s potravou. Postupně sami opouštějí noru na dva až tři dny a teprve asi 60 dnech odplouvají trvale. V této době již dosahují 90 % konečné hmotnosti. Sexuální zralosti dosahují po třech létech.
Rodiče se po měsíční vykrmovací kúře v moři opět vracejí do svých nor, kde se ve skrytu přepeřují. Za 14 až 18 dnů jim naroste nové peří a odcházejí z hnízdišť na moře, aby se opět cca za půl roku vrátili. Mladí si pro své prvé zahnízdění z poloviny vybírají jiná místa.[2][3][4]
Ohrožení
Přestože se počty tučňáka nejmenšího na některých místech snižují, vznikají jinde zase nové kolonie.[2] Podle červeného seznamu IUCN žije v rozsáhlém regionu asi 1 milion jedinců a tučňák nejmenší je proto hodnocen jako málo dotčený druh.[5]
Taxonomie
Druh tučňák nejmenší se nověji rozděluje na 6 poddruhů:
- Eudyptula minor minor Forster, 1781
- Eudyptula minor chathamensis Kinsky et Falla, 1976
- Eudyptula minor iredalei Mathews, 1911
- Eudyptula minor novaehollandiae Stephens, 1826
- Eudyptula minor variabilis Kinsky et Falla, 1976
- tučňák bělopásý (Eudyptula minor albosignata) Finsch, 1874,
Poslední z nich, tučňák bělopásý, bývá ve starší literatuře považován za samostatný druh.[3][6]
Tučňák nejmenší
-
Noční návrat -
Mládě v noře -
Krmení v ZOO
Odkazy
Reference
- ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
- ↑ a b c d DANN, Peter. IPCWG: Eudyptula minor [online]. International Penguin Conservation Working Group, Punta Arenas, Chile [cit. 2011-01-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa: Tučňáci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1984. 176 s.
- ↑ a b QUICK, H. Animal Diversity Web: Eudyptula minor [online]. University of Michigan Museum of Zoology [cit. 2011-01-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ DEL HOYO, et al. IUCN: Eudyptula minor [online]. The IUCN Red List of Threatened Spesies, rev. 03.01.2011 [cit. 2011-01-03]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ POŘÍZ, Jindřich. BioLib.cz: Tučňák nejmenší [online]. Ondřej Zicha, rev. 19.11.2007 [cit. 2011-01-03]. Dostupné online.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu tučňák nejmenší na Wikimedia Commons
- Galerie tučňák nejmenší na Wikimedia Commons
- Taxon Eudyptula minor ve Wikidruzích
- (anglicky) Tučňáci na Novém Zélandu: Tučňák nejmenší
- (anglicky) Mořský život: Tučňák nejmenší
