Teorie vodní opice

Hypotéza vodní opice (anglicky aquatic ape hypothesis, AAH) je alternativní vysvětlení některých rozdílů mezi člověkem a ostatními hominidy, které pracuje s myšlenkou, že společný předek dnešních lidí strávil část vývoje v částečně vodním prostředí. Poprvé byla hypotéza navržena v roce 1942 a rozšířena v roce 1960; jejím největším obhájcem je spisovatelka Elaine Morganová.

Hypotéza je kritizována pro nedostatek důkazů, několik teoretických problémů, a také proto, že mnoho pozorování, která ji mají podporovat, lze vysvětlit jinými způsoby.

Vývoj

V roce 1942 německý patolog Max Westenhöfer navrhl hypotézu, podle které se lidé vyvíjeli v blízkosti vody, s tvrzením: „Teorie vodního života v brzkém období lidské historie je udržitelná teorie, kterou by mohly podpořit další důkazy.“[1]

V roce 1930 mořský biolog Alister Hardy navrhl hypotézu, že předci lidí mohli žít ve vodě více, než se předpokládalo. Protože se bál kontroverze, kterou by hypotéza způsobila, počkal s jejím publikováním až do roku 1960, kdy ji v březnu vydal časopis New Scientist.[2]

Myšlence se ve vědecké komunitě nedostalo velké pozornosti a většina paleoantropologů i v současnosti takové představy odmítá.[3] V roce 1967 hypotézu popsal ve své knize The Naked Ape (česky doslova Nahá opice) britský zoolog Desmond Morris, který poprvé použil termín „vodní opice“.[4] Spisovatelka Elaine Morganová knihu přečetla a od té doby se stala jedním z hlavních zastánců této hypotézy; během 40 let o ní napsala šest knih.[5]

Obměněnou hypotézu brodivých lidoopů přináší například Carsten Niemitz.[6]

Hypotéza

Aspekty, které mohly být ovlivněny pobytem ve vodě

Sir Alister Hardy předpokládal, že stadium „vodní opice“ probíhalo v miocénu, zhruba v době mezi výskytem vyhynulých rodů Proconsul a Australopithecus (asi před 4–14 miliony let), což bylo v 60. letech 20. století velmi málo známé období.[2] Jiní autoři kladou toto stadium až do pozdního pliocénu či brzkého pleistocénu před 2 miliony lety.[7][8]

K přesunu do vody mohla vést příliš velká potravní konkurence na souši. Část tehdy žijících hominidů tak začala využívat mělké pobřežní vody, kde jako zdroj potravy sloužily ryby i bezobratlí. V teplém tropickém podnebí nebyl problém pobývat ve vodě delší dobu, takže se postupně vyvinuly četné adaptace, které umožnily hominidům pohybovat se dál od břehu, potápět se za potravou na dně a chytat ryby.[2] Na břeh se přitom předkové lidí mohli vracet ke spánku a zřejmě zde trávili i poměrně velké množství času. Ve vodě bylo jednodušší zůstávat v klidu ve svislé poloze, čímž se usnadnilo nejen dýchání, ale také krmení. Tak došlo k přestavbám kostry, které na souši umožnily bipední chůzi.[2]

Hypotéza vodní opice pobytem ve vodě vysvětluje mnohé specifické rysy moderního člověka. Mezi ně patří:

  • bipedie (chůze po dvou) – mimo vodu způsobuje bolesti zad a opotřebení kloubů dolních končetin, zatímco voda při pohybu nadnáší a zátěž snižuje [9][10]
  • ztráta srsti – lidé jsou oproti ostatním hominidům málo chlupatí, stejně jako nosorožci a sloni, kteří mají vodní předky[11] (u člověka zůstaly pouze vlasy, které mohly fungovat jako ochrana proti slunci); také směr růstu chlupů se od lidoopů liší, jakoby usnadňoval pohyb v proudu vody[2]
  • tělní tuk – člověk (zejména malé děti) má proti lidoopům silnou vrstvu podkožního tuku stejně jako současní vodní savci, které chrání před ztrátou tepla místo chlupů[2]
  • úpravy nosu – schovaný nos, svaly okolo nosního otvoru a philtrum brání vstupu vody do dýchacích cest[12]
  • rozsáhlé pokrytí těla mazovými žlázami[13] a novorozenecký sýrový mázek[12]
  • potřeba lidského mozku přijímat určité živiny jako jod[14] a některé esenciální mastné kyseliny,[15] které se vyskytují v mořském jídle[16]
  • dobrá schopnost kontroly dechu, která umožňuje vytrvalé plavání a potápění, vyžadující zadržení dechu na delší dobu,[9][17]
  • hydrodynamický tvar těla v porovnání s ostatními hominidy[12]
  • potápěcí reflex, který se projevuje po ponoření hlavy do studené vody[18]
  • schopnost plavat u novorozenců a dětí, které ještě neumí chodit[2]
  • zbytkové blány mezi prsty[17]
  • určité morfologické adaptace ledvin[19]

Kritika

Teoretické problémy

Aspekty, které mohou být adaptací k vytrvalostnímu běhu

Hypotéza je kritizována pro nedostatek fosilních záznamů pro podporu jejích tvrzení.[20][21]

Britský paleontolog Henry Gee označil hypotézu za přijatelnou, ale netestovatelnou, protože většina evolučních adaptací popsaných Morganovou by nefosilizovala. Poznamenal, že u čistě vodních savců, jako jsou velryby, jsou adaptace na vodu pozorovatelné na kostře, lidé a lidské fosílie takové adaptace ovšem neukazují. Také prohlásil, že existuje mnoho jiných přijatelných hypotéz vysvětlujících jedinečné lidské znaky a že argumenty obhájců hypotézy se týkají vlivu minulých adaptací na současnou fyziologii, když přitom dnešní lidé nejsou nijak zvlášť přizpůsobeni životu u vody.[22] Neexistují hmatatelné důkazy, jen důkazy kruhem.[23][24] Greg Laden ze ScienceBlogs prohlásil, že vysvětlení pomocí hypotézy vodní opice jsou správná jen v některých případech, a to pouze náhodou.[3]

Většinu konkrétních pozorování používaných jako důkazy této hypotézy lze vysvětlit i v rámci jiných hypotéz lidské evoluce,[20] zejména adaptací člověka k vytrvalostnímu běhu. Navíc chybí doklady rozsáhlejších vodních ploch v oblastech s nálezy lidských předků, uspokojivě není vyřešen návrat k plně suchozemskému životu ani otázka nebezpečí, hrozícího ve vodě od krokodýlů, hrochů či hadů.[25]

Tvrzení týkající se anatomie a fyziologie

  • Bipedie – nevýhody dvojnohé chůze jsou spíše tzv. evolučními jizvami, protože vývoj nikdy nevychází z nulového, dokonalého stavu, ale využívá starší, byť někdy nevýhodné znaky. Lidé začali chodit po dvou, protože jim to přinášelo určité, v současnosti ještě málo známé výhody (např. možnost lépe dosáhnout na potravu), ačkoliv se nejednalo o pohyb nejrychlejší nebo nejefektivnější. Bipední chůze a běh se navíc vyvíjely v několika fázích po dlouhou dobu, nejednalo se o jednorázovou záležitost a některé aspekty se projevily až u mladších zástupců rodu Homo. Ve vodě by se také jen obtížně vytvářely jemné mechanismy k udržení rovnováhy při chůzi na souši. [26]
  • Ztráta srsti – většina vodních savců velikostí podobná člověku není bez chlupů, ale má hustou izolační srst a vrstvu tuku pod kůží.[27] Vodní savci mají také oproti lidem chlupy rovnoměrně rozložené.[3] Kůže bez chlupů je výhodou pouze u kompletně vodních savců, kteří se potápějí, rychle plavou a migrují na dlouhé vzdálenosti,[28] a vyskytuje se jen u velkých zvířat, která by se kvůli chlupům přehřála a která se jako vodní zvířata vyvíjela miliony let, tedy např. u velryb a delfínů. Méně chlupů ale zadržuje méně parazitů a může tak být preferováno pohlavním výběrem i při suchozemském životě.[29] Směr růstu chlupů neovlivňuje jen proudění vody při plavání, ale může usnadnit i stékání vody při vystavení těla dešti.
  • Tělní tuk – rozložení podkožního tuku u lidí je bližší domácím zvířatům než vodním živočichům a je téměř stejné jako u ostatních primátů.[30]
  • Úpravy nosu – tvar lidského nosu je u různých druhů rodu Homo různý; předpokládá se, že je adaptací na klimatické podmínky a slouží k oteplování a zvlhčování vzduchu před tím, než vstoupí do dýchacích cest, a ne k zabránění přístupu vody do dýchacích cest. Zároveň neexistují důkazy, že svaly okolo nosu (sloužící mimo jiné k vyjádření emocí) byly v historii více vyvinuté.[20]
  • Strava – rozmanitá potrava, tvořená pevninskými zdroji obsahuje všechny potřebné mastné kyseliny,[31] byť mohou být hůře dostupné než v mořských zdrojích; ryby s „nejlepšími“ tuky se nenacházely na pobřežích, kde jsou nalézáni fosilní hominidé. Navíc potřeba lidského mozku přijímat tyto tuky je minimální a neexistují důkazy, že větší příjem tuků vyústil ve větší mozek. U lidí bez přístupu k mořským zdrojům potravy se také vyvíjejí mozky běžné velikosti.[20][32]
  • Kontrola dechu – je pravděpodobné, že kontrola dechu u lidí se zlepšila spíše kvůli rozvoji řeči než kvůli evoluci ve vodním prostředí.[33] Řeč delfínů a dalších vodních druhů se k lidské řeči většinou nepřirovnává. Navíc některé druhy ptáků umějí vytvářet složité hlasové projevy, i když neprošli obdobím vodní adaptace.[20]
  • Potápěcí reflex – vyskytuje se jak u pozemských, tak u vodních živočichů.[20]
  • Plavání – dnešní lidé nejsou tvarem těla k plavání dobře uzpůsobeni a nejsou to dobří plavci.[34]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Aquatic ape hypothesis na anglické Wikipedii.

  1. ↑ WESTENHÖFER, M. Der Eigenweg des Menschen. [s.l.]: Mannstaedt & Co., 1942. 
  2. ↑ a b c d e f g HARDY, A. Was man more aquatic in the past. New Scientist. 1960, roč. 7, s. 642 – 645. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-03-26.  Archivováno 26. 3. 2009 na Wayback Machine.
  3. ↑ a b c LADEN, G. Musings on the Aquatic Ape Theory [online]. ScienceBlogs, 2009-08-04 [cit. 2009-09-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-08-08. (anglicky) 
  4. ↑ MORRIS, D. Nahá opice. Praha: Mladá fronta, 1971. 176 s. 23-035-71. 
  5. ↑ Knihy Morganové o teorii vodní opice jsou:
  6. ↑ NIEMITZ, Carsten. The evolution of the upright posture and gait—a review and a new synthesis. S. 241–263. Naturwissenschaften [online]. 2010-03. Roč. 97, čís. 3, s. 241–263. Dostupné online. DOI 10.1007/s00114-009-0637-3. PMID 20127307. (anglicky) 
  7. ↑ VERHAEGEN, M.; PUECH, P. F.; MUNRO, S. Aquarboreal ancestors?. Trends in Ecology & Evolution. 2002, roč. 17, čís. 5, s. 212 – 217. Dostupné v archivu pořízeném dne 2003-10-07.  Archivováno 7. 10. 2003 na Wayback Machine.
  8. ↑ VERHAEGEN, M., MUNRO,S., VANEECHOUTTE, M., BENDER, R., OSER, N. The original econiche of the genus Homo: Open Plain or Waterside?. SI Muñoz ed. Ecology Research Progress. 2007, s. 155 – 186. Dostupné online. 
  9. ↑ a b NIEMITZ, C. A Theory on the Evolution of the Habitual Orthograde Human Bipedalism – The "Amphibisce Generalistheorie". Anthropologischer Anzeiger. 2002, roč. 60, s. 3 – 66. 
  10. ↑ VERHAEGEN, M. Origin of hominid bipedalism. Nature. 1987, roč. 325, čís. 6102, s. 305 – 306. DOI 10.1038/325305d0. 
  11. ↑ MORGAN, E. The Aquatic Ape. [s.l.]: Stein & Day Pub, 1982. ISBN 0-285-62509-8. 
  12. ↑ a b c MORGAN, E. The Aquatic Ape Hypothesis. [s.l.]: Penguin, 1997. ISBN 0-285-63518-2. 
  13. ↑ KINGDON, J. Lowly origin: where, when, and why our ancestors first stood up. Princeton, N.J: Princeton University Press, 2003. 416 s. Dostupné online. ISBN 0-691-05086-4. 
  14. ↑ VENTURI, S; BÉGIN, M. E. Thyroid Hormone, Iodine and Human Brain Evolution. In: CUNNANE, S.; STEWART, K. Environmental Influences on Human Brain Evolution. [s.l.]: John Wiley & Sons, 2010. ISBN 978-0-470-45268-4. S. 105 – 124.
  15. ↑ CRAWFORD, M. A. Long-Chain Polyunsaturated Fatty Acids in Human Brain Evolution. In: CUNNANE, S.; STEWART, K. Environmental Influences on Human Brain Evolution. [s.l.]: John Wiley & Sons, 2010. ISBN 978-0-470-45268-4. S. 13–32.
  16. ↑ ELLIS, D. V. Wetlands or aquatic ape? Availability of food resources. Nutrition and health. 1993, roč. 9, čís. 3, s. 205–217. PMID 8183488. ;CUNNANE, S., PLOURDE, M., STEWART, K., CRAWFORD, M. Docosahexaenoic Acid and Shore-Based Diets in Hominin Encephalization: A Rebuttal. American Journal of Human Biology. 2007, roč. 19, čís. 4, s. 578–591. DOI 10.1002/ajhb.20673. PMID 17546620. ;CRAWFORD, M., et al. Evidence for the unique function of docosahexanoic acid (DHA) during the evolution of the modern hominid brain. Lipids. 2000, roč. 34, s. S39 - S47. DOI 10.1007/BF02562227. PMID 10419087. 
  17. ↑ a b PATRICK, J. M. Human Respiratory Adaptations for Swimming and Diving. In: ROEDE, M.; WIND, J; PATRICK, J. M. The aquatic ape: fact or fiction?. Londýn: Souvenir Press, 1991. ISBN 0-285-63033-4. S. 237–246.
  18. ↑ ODENT, M. We are All Water Babies. [s.l.]: Celestial Arts, 1996. Dostupné online. ISBN 0-890-87758-0. 
  19. ↑ WILLIAMS, M. F. Morphological evidence of marine adaptations in human kidneys. Medical Hypotheses. 2006, roč. 66, čís. 2, s. 247–257. DOI 10.1016/j.mehy.2005.09.024. PMID 16263222. 
  20. ↑ a b c d e f LANGDON, J. H. Umbrella hypotheses and parsimony in human evolution: a critique of the Aquatic Ape Hypothesis. Journal of Human Evolution. 1997, roč. 33, čís. 4, s. 479–494. DOI 10.1006/jhev.1997.0146. PMID 9361254. 
  21. ↑ ZIHLMAN, A. Review: Evolution, a suitable case for treatment [online]. New Scientist, 1991-01-19 [cit. 2009-05-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-01-23. (anglicky) 
  22. ↑ GEE, H. In search of deep time: beyond the fossil record to a new history of life. [s.l.]: Cornell University Press, 2001. ISBN 0-801-48713-7. 
  23. ↑ MEIER, R. The complete idiot's guide to human prehistory. [s.l.]: Alpha Books, 2003. Dostupné online. ISBN 0-028-64421-2. S. 57–59. 
  24. ↑ BRIDGEMAN, B. Psychology & evolution: the origins of mind. [s.l.]: SAGE Publications, 2003. Dostupné online. ISBN 0-761-92479-5. S. 64. 
  25. ↑ VANČATA, V. Paleoantropologie – přehled fylogeneze člověka a jeho předků. Brno: Akademické nakladateltví CERM, 2003. 212 s. 
  26. ↑ HARCOURT-SMITH, W. E. The Origins of Bipedal Locomotion. In: HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 3. Berlín: Springer, 2007. S. 1483–1518.
  27. ↑ VANSTRUM, G. S. The saltwater wilderness. Oxford: Oxford University Press, 2003. 360 s. Dostupné online. ISBN 0-19-515937-3. 
  28. ↑ JABLONSKI, N. G. Skin: a natural history. Berkeley: University of California Press, 2008. 281 s. Dostupné online. ISBN 0-520-25624-7. 
  29. ↑ PAGEL, M.; BODMER, W. A naked ape would have fewer parasites. Proceedings of the Royal Society of London. 2003, roč. 270, čís. Supplément 1, s. S117 - S119. DOI 10.1098/rsbl.2003.0041. PMID 12952654. 
  30. ↑ POND, C. The Fats of Life. [s.l.]: Cambridge University Press, 1998. 344 s. Dostupné online. ISBN 0-521-63577-2. 
  31. ↑ CARLSON, B. A.; KINGSTON, J. D. Docosahexaenoic acid biosynthesis and dietary contingency: Encephalization without aquatic constraint. Journal of Human Biology. 2007, roč. 19, čís. 4, s. 585–588. DOI 10.1002/ajhb.20683. PMID 17546613. 
  32. ↑ MILTON, K. Reply to S.C. Cunnane. American Journal of Clinical Nutrition. 2000, roč. 72, čís. 6, s. 1586–1588. Dostupné online. 
  33. ↑ MACLARNON, A. M.; HEWITT, G. P. The evolution of human speech: The role of enhanced breathing control. American Journal of Physical Anthropology. 1999, roč. 109, čís. 3, s. 341–363. Dostupné online. DOI 10.1002/(SICI)1096-8644(199907)109:3<341::AID-AJPA5>3.3.CO;2-U. PMID 10407464. 
  34. ↑ VOGEL, S. K. Life in moving fluids: the physical biology of flow. Princeton, N.J: Princeton University Press, 1994. 488 s. ISBN 0-691-02616-5. 

Externí odkazy

Zdroj