Svatý Spyridon

Svatý Spyridon
Narození 270
Askeia
Úmrtí 348 (ve věku 77–78 let)
Tremetousia
Povolání pastýř
Nábož. vyznání pravoslaví
Funkce biskup
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Spyridon z Trimithonu, také Spiridon (asi 270–346) byl křesťanský kněz a biskup, narozený a žijící na Kypru, ctěný jako světec v západní i východní církvi.

Život

Narodil se v chudé rolnické, křesťanské rodině. Jako dítě pásl často ovce, a proto bývá vyobrazován jako pasáček i na ikonách či nástěnných malbách (Sopočani, kolem roku 1260), nebo má alespoň na hlavě čepici pastýře (chrám Kilisi v Göreme). Byl ženatý a měl dceru, později ovdověl.[1] Za vlády císaře Galéria byl zatčen a mučen kvůli odmítnutí obětovat římským bohům. Nějaký čas strávil jako vězeň v rudných dolech, kde prý přišel o pravé oko. Po nástupu císaře Konstantina byl propuštěn a vrátil se k hospodářství. V cyklu mědirytin svatých poustevníků Rafaela Sadelera podle předloh Martina de Vos z poloviny 17. století je zpodoben jako eremita.

Pro svůj prostý a zbožný život byl zvolen biskupem v kyperském Trimithonu (řec.Tremetousia). V roce 325 se zúčastnil prvního Nikájského koncilu, kde potíral herezi Ariána, a pravděpodobně také synody v Sardice roku 343.

Úcta

Procesí sv. Spiridona na Korfu, před rokem 1918
Stříbrný sarkofág sv. Spiridona na Korfu

Byl podle svého přání pohřben v Trimithonu na Kypru, kde mu byla od 4. století prokazována lokální úcta. Jeho podoba je poprvé vyobrazena kolem roku 1000 v byzantském iluminovaném rukopisu Menologia Basileia I. Po arabské invazi na Kypr byly jeho ostatky v 7. století přeneseny do Konstantinopole. Po dobytí Konstantinopole osmanskými Turky byly jeho ostatky roku 1460 odvezeny jednak na ostrov Korfu, a další část do chrámu Santa Maria in Vallicella v Římě. K této události se váže vyobrazení oživlého Spiridona, který stojí v otevřeném sarkofágu a žehná svým věrným[2]. Osvobození Řeků od Turků 11. srpna 1713 bývá také přičítáno zázračnému zásahu sv. Spyridona. Procesí k uctívání světce se každoročně konají na Korfu.

Za rodinného patrona si Spirydona již v 15. století vybrala šlechtická rodina Tolstých.[3] Ve východních církvích je nazýván divotvorce, neboť se proslavil ještě za svého života mnohými zázraky: uzdravil nemocného císaře Konstantia, vzkřísil z mrtvých syna vdovy, zastavil tok řeky, v době sucha přivolal déšť, viděl věci budoucí a nahlížel do tajin lidských srdcí.[4][1]

Svátky

Svátek se slaví 14. prosince, v byzantském kalendáriu 12. prosince. Oslava sv. Spyridona je také součástí řeckého státního svátku samostatnosti 11. srpna.

Patrocinium

Je patronem ostrova Korfu, patronem sirotků[5], patronem hrnčířů a spolu se svatým Blažejem patronem chovatelů dobytka (ikona v muzeu v Novgorodě). Po vítězné námořní bitvě u Nafpaktosu = Lepanta roku 1571 byl prohlášen také patronem námořníků[6].

Vybrané památky

  • Kostel Svatých apoštolů v Trimithonu na Kypru
  • Kostel sv. Spiridona ve městě Korfu na ostrově Korfu; hrobka: stříbrný sarkofág
  • Kostel sv. Spiridona v Bukurešti
  • Katedrála sv. Spiridona v Terstu (při Canalu Grande) - monumentální novoslohová stavba z roku 1869, sdružuje srbochorvatskou pravoslavnou komunitu.
  • Kostel sv. Spyridona v Chicagu[7], (Illinois), USA
  • Katedrála sv. Spyridona v Seattlu[8], (Washington (stát)), USA

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b SOKOLOVĚ, Chrám Nejsvětější Trojice Pravoslavná církevní obec v. Svatý Spiridon Divotvorce. www.pravoslavi.info [online]. [cit. 2023-12-25]. Dostupné online. 
  2. ↑ Lexikon für Theologie und Kirche, díl IX.,Freuburg i.B. 1907-12, s. 744
  3. ↑ [1]
  4. ↑ DVOŘÁČEK, Michal. Také svatý divotvorce Spyridon byl kdysi poslán do vyhnanství, kde trpěl za víru…. PRAVOSLAVNÁ CÍRKEVNÍ OBEC [online]. 2021-12-25 [cit. 2023-12-25]. Dostupné online. 
  5. ↑ ŽIVOTOPISY SVATÝCH: Svatý Spyridon. catholica.cz [online]. [cit. 2019-02-22]. Dostupné online. 
  6. ↑ LCI 8, 1994, s. 389
  7. ↑ [2]
  8. ↑ [3]

Literatura

  • LCI = Lexikon der christlichen Ikonographie, díl 8., hrsg, von Wolfgang Braunfels, Rom-Freiburg im Breisgau-Basel-Wien 1994, s.387-388.

Externí odkazy

Zdroj