Svébské království

Svébové, také Svévové nebo Suebové (případně Švábové), byli velká skupina příbuzných germánských kmenů, mezi které patřili Markomani, Kvádové, Hermunduři, Semnoni, Langobardi a další, někdy, včetně podskupin, jednoduše označovaní jako Svébové.^[1][2]

Etymologové jako původ pojmenování kmene Svébů uváději protogermánský výraz *swēbaz na základě protogermánského kořene *swē-, který je v reflexivním zájmenu ve třetí osobě, což označuje jako „vlastní lidé“,^[3][4] z dřívějšího indoevropského kořene *swe- (polsky swe, swój, swoi, latinsky sui, italsky suo, vždy znamená „svůj“).^[5] V nejširším slova smyslu jsou Svébové spojováni s ranou germánskou kmenovou skupinou Herminonů, zmiňovanou klasickými autory. Začátkem 1. století př. n. l. se svébské kmeny přesouvaly jihozápadně od Baltského moře a Labe. přičemž docházelo ke střetům s Římany. Římané také Baltské moře nazývali latinsky Mare Suebicum.

Nejprve se o nich zmiňuje Julius Caesar v souvislosti s invazí do Galie pod vedením svébského náčelníka Ariovista během galských válek. Za vlády Augusta Svébové expandovali na jih na úkor galských kmenů a také ustupovali na před Římany na východ, kde se usadili v bezprostředních oblastech severně od Dunaje. V této době markomanský náčelník Marobud založil na území Čech první konfederaci germánských kmenů.^[6] Za vlády Marka Aurelia ve 2. století našeho letopočtu napadli Markomani pod tlakem východogermánských kmenů území Itálie.^[7]

Postupem času se Svébové přesunuli na jihozápad, do míst dnešního Německa. Zde se silně sblížili s Alamany a často s nimi podnikali válečné výpravy. S krizí třetího století se objevily nové svébské skupiny a Itálie znova čelila invazi, tentokrát Juthungů, zatímco Alamani pustošili Galii a osídlili území Agri Decumates.^[8] Alamani dále pokračovali v tlaku na Galii, zatímco alamanský náčelník Chrocus hrál důležitou roli při povýšení Konstantina Velikého na římského císaře.

Na konci 4. století mnoho Svébů pod tlakem Hunů migrovalo na západ. Roku 406 se většina Svébů připojila k Vandalům a Alanům při překračování římské hranice u Mohanu a podnikáni nájezdů do Galie. Svébové, kteří v roce 406 zůstali za hranicemi impéria, splynuli s Alamany, ačkoliv se dodnes oblast v Německu podle nich nazývá Švábsko.

V roce 454 bojovali Svébové společně s gepidským králem Ardarichem a dalšími kmeny proti Hunům v bitvě u Nedao.^[9] Poté Svébové založili na středním Dunaji království. Král dunajských Svébů Hunimund v roce 469 společně s germánskými kmeny vedenými Alarichem, Ardarichem a Edekem utrpěl krvavou porážku v bitvě u Bolie^[10] proti ostrogótskému králi Theodemirovi^[11]. Po této bitvě Ostrogóti zaútočili na zemi Svébů mezi Bavory, Franky, Burgundy a Durynky, porazili Svéby i jejich spojence Alamany a téměř si Svéby podmanili.^[9][12] Podle Eugippia (Vita Severini) jakýsi Hunimund napadl Pasov, tento Hunimund by mohl být totožný se svébským králem Hunimundem.^[12]

Království Svébů Regnum Suevorum ←  409–585 n. l.  →
Geografie Svébského království Galicii v roce 455
Hlavní město	Braga
Obyvatelstvo
Národnostní složení	Svébové, Římané (majorita)
Jazyky	latina, gótské dialekty, vulgární latina
Náboženství	starogermánské (zpočátku šlechta a venkov), ariánské (zejména šlechta), katolické (běžná populace)
Státní útvar
Státní zřízení	monarchie
Vznik	409 – vznik království v Galaecii
Státní útvary a území
Předcházející kmeny Svébů Západořímská říše Následující Vizigótská říše

Zatímco se Vandalové s Alany na čas usadili v Gallaecii na severozápadě Pyrenejského poloostrova, svébské kmeny mířily stejným směrem. Vedené Hermerichem překročily Rýn a krátce na to se dostaly do Hispánie, kde jejich král Hermerich roku 409 založil Svébskou říši (latinsky Regnum Suevorum, Svébské neboli Galicijské království).^[13][14]

Během posledních let úpadku západořímské říše byl svébský generál Ricimer de facto jejím vládcem.^[15]Langobardi se později usadili v Itálii a založili Langobardské království. Alamani, Bavoři a Durynkové, kteří zůstali v Germánii, dali jména německým regionům Švábsko, Bavorsko a Durynsko.^[16] Má se za to, že Svébové zahrnují hornoněmeckou kulturu a dialekty převládající v jižním Německu, Švýcarsku a Rakousku.^[17]

Avšak v roce 416 přišli na Pyrenejský poloostrov Vizigóti, přičemž docházelo k příležitostním srážkám mezi Svéby. Svébové si zachovali samostatnost až do roku 585, kdy vizigótský král Leovigild Svéby napadl a porazil v bitvách u Bragy a Oporta.^[18] Svébský král Audeka se vzdal až o rok později. Poté jejich království splynulo s vizigótským.

• Hermerich (409–438)
  • Heremigarius – král Lusitánie
• Rechila (438–448)
• Rechiar (448–456)
• Agiulf (456–457) – možná totožný s Agilulfem zmíněným roku 448,^[19][20] někdy považován za předka Agilolfingů^[21]

Občanská válka rozdělila království, kdy několik králů vládlo menším oblastem Galicie.

• Maldras (457–460) – po roce 457 v opozici vůči Framtovi
• Framta (457) – v opozici vůči Maldrovi
• Rechimund (457–464) – nástupce Framty
• Frumar (460–464) – nástupce Maldrase
• Remismund (464–469) – následník Frumara, sjednotitel Svébů

Nejisté období během občánské války

• Hermenerich fl. cca 485
• Veremund fl. 535
• Theodemund fl. 6. století

• Chararich (po cca 550–558/559)
• Ariamir (558/559–561/566)
• Theodemir (561/566–570)
• Miro (570–583)
• Eborich (583–584) – sesazen Audekou a umístěn do kláštera
• Audeka (583–585)^[18] – sesazen Leovigildem a umístěn do kláštera
• Malarich (585–586) – v opozici, poražen a sesazen Leovigildem

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Svébové na Wikimedia Commons
• Tento článek čerpá z 11. vydání Encyclopædie Britannicy z roku 1911, nyní již volného díla (public domain), z hesla (anglicky) „Suebi“, jehož autorem je Gloria Lotha.

Zdroj