Supermarine Spiteful

Supermarine Spiteful
	Supermarine Spiteful F.XIV (RB517)
Určení	stíhací letoun
Výrobce	Supermarine
Šéfkonstruktér	Joe Smith
První let	30. června 1944
Uživatel	Royal Air Force
Vyrobeno kusů	22
Vyvinuto z typu	Spitfire F.XIV
Varianty	Supermarine Seafang
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Supermarine Spiteful byl britský stíhací letoun vyvinutý na konci druhé světové války; byl odvozen od Spitfiru Mk. XIV. Modelové označení původního Supermarine Spitfire bylo přeneseno i na první model Spiteful, takže byl označen Mk. XIV. Původně byl stroj objednán v počtu 150 kusů, ale v nastupující éře proudových letounů byl Spiteful zařazen do výzbroje pouze v menších počtech.

Vývoj

V roce 1942 dospěli vývojáři firmy Supermarine k závěru, že aerodynamické vlastnosti křídla, použitého na Supermarine Spitfire, jsou limitujícím faktorem pro dosažení vyšších rychlostí. Pod specifikací číslo 470 definovali požadavky na nový typ křídla s laminárním profilem, které se podobalo křídlu legendární stíhačky P-51 Mustang. Výhodou laminárního profilu křídla bylo i zachování ovladatelnosti křidélek ve vysokých rychlostech. Na návrh vrchního konstruktéra firmy Supermarine, Joa Smithe, bylo křídlo použito i při vývoji proudové stíhačky Supermarine Attacker.

Dalším zlepšením Supermarine Spiteful bylo použití podvozku s větším rozchodem kol. Původní typ Spitfire trpěl stejně jako německý Messerschmitt Bf 109 špatnou stabilitou na neupravených přistávacích plochách.

Pro urychlení vývoje byl použit trup s ocasními plochami ze Spitfiru Mk. XIV (NN660), který byl s novým křídlem zalétán jako předprototyp Spitefulu dne 30. června 1944, pilotován Jeffreyem K. Quillem. Tento letoun byl ztracen i s pilotem F. Furlongem při havárii již 13. září. Druhý prototyp, zcela nové konstrukce trupu a s polokapkovitým překrytem kabiny zalétal J. K. Quill 8. ledna 1945 a krátce poté létal i třetí předsériový kus (NN667) s modifikovanými křidélky, zvětšenou svislou ocasní plochou a s posunutým lapačem vzduchu ke kompresoru až pod vrtulový kužel.

Na přelomu let 1944-45 se již pracovalo na ověřovací sérii letounů Supermarine Spiteful Mk.XIV, z nichž první (RB515) poprvé vzlétl 2. dubna 1945. Stroj poháněl motor Griffon 65 o výkonu 1 509 kW a jeho výzbroj tvořila čtveřice kanónů Hispano ráže 20 mm, uložených po dvou v každé polovině křídla.

Následovalo 16 exemplářů (RB516 až RB531) s pohonnou jednotkou Griffon 69 o výkonu 1 748 kW, z nichž RAF k letovým testům převzalo jen 8, ostatní postupně bez zalétání skončily na šrotišti.

Během vývoje palubní verze Supermarine Seafang byly v roce 1946 postaveny prototypy Supermarine Spiteful Mk.XV a Spiteful Mk.XVI, z nichž druhý byl poháněn motorem Griffon 101 o výkonu 1 781 kW s protiběžnými vrtulemi. V roce 1947 dosáhl ve výšce 8700 m vodorovné rychlosti 795 km/h jako nejrychlejší britské vrtulové letadlo s pístovým motorem vůbec.

Varianty

Spiteful F Mk 14 - 19 kusů (z toho 2 prototypy)

Motor: Griffon 69 o výkonu 1771 kW (2408 k)

Hmotnost prázdného letounu: 3 331 kg

Vzletová hmotnost: 4 513 kg

Maximální rychlost: 777 km/h

Spiteful F Mk 15 - postaven jeden exemplář přestavbou z F Mk 14 (RB520) , přestavěn na prototyp Seafang

Motor: Griffon 89 o výkonu 1752 kW (2382 k)

Vzletová hmotnost: 4 627 kg

Maximální rychlost: 766 km/h

Spiteful F Mk 16 - vznikly dva exempláře přestavbou z F Mk 14 (RB516 a RB518)

Motor: Griffon 101 o výkonu 1805 kW (2454 k)

Vzletová hmotnost: 4 513 kg

Maximální rychlost: 795 km/h ve výšce 8687 m, 656 km/h na hladině moře^[1]

Seafang F.Mk 31 - 8 kusů

Motor: Griffon 61

Seafang F.Mk 32 - 10 kusů

Motor: Griffon 89 o výkonu 1752 kW (2382 k)

Uživatelé

Spojené království Spojené království

Royal Air Force

Operační nasazení

Spiteful byl původně objednán do výroby jako Spiteful Mk. XIV (který neměl předchozí verze, číslování bylo přeneseno z původní konverze Spitfire Mk. XIV) v počtu 150 letadel. Nicméně s příchodem tryskového pohonu bylo jasné, že výkonné stíhačky budou již jen proudové, a tak byla objednávka později, po postavení několika kusů Spiteful, zrušena. V té době však panovala určitá nejistota ohledně toho, zda proudový letoun bude schopen operovat z letadlové lodě, a tak bylo rozhodnuto o vytvoření námořní verze Spiteful podle specifikace N.5 / 45^[2], následně označovaná jako Seafang.

Seafang představil skládací konce křídel, přistávací hák typu "sting" a motor Griffon 89 nebo 90, plněný z prodlouženého sání karburátoru vzduchu a pohánějící šestilistou protiběžnou vrtuli Rotol. První z postavených byl předělaný Spiteful Mk.XV (RB520), ale s úspěšným provozem de Havilland Sea Vampire z lodi HMS Ocean v roce 1945 potřeba Seafangu zmizela.

S koncem druhé světové války, Supermarine vstoupil do jednání se Société nationale de constructions aéronautiques du Nord (SNCAN) o licenční výrobě Spiteful ve Francii, ale opět zavedení proudových stíhaček zastínilo stíhačky s pístovými motory a rozhovory nevedly k ničemu.