Suchoj Su-47

Su-47 Berkut
Určení experimentální letoun
Původ Rusko
Výrobce Suchoj
První let 25. září 1997
Charakter Experimentální/technologický demonstrátor
Uživatel Vojenské vzdušné síly Ruské federace
Vyrobeno kusů 2 prototypy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Suchoj Su-47 Berkut (rusky Беркут – Orel skalní, v kódu NATO „Firkin“) je ruský dvoumotorový experimentální letoun 4.5 generace s negativní geometrií křídla (FSW), vektorováním tahu motorů a dvojitou SOP. V době svého vývoje byl označován jako S-32, nebo S-37. Jeho konstrukce vychází z řady strojů Suchoj Su-27. K přednostem letounu patří vynikající manévrovací možnosti díky křídlu a vektorování tahu. Název berkut je ruské označení orla skalního.

K sériové výrobě nikdy nedošlo, letoun byl využíván jako technologický demonstrátor pro ověření nových technologií při stavbě letounu jako je využití kompozitních materiálů a řídicí systém fly-by-wire, později použité u Su-35BM a Suchoj T-50. Díky použití kompozitních materiálů získal letoun charakteristiky stealth, primárním účelem využití kompozitů je zjednodušení výroby a snížení hmotnosti letounu.[1]

Vývoj

Dvoumístný cvičný Su-35UB (Bort 801), který poprvé vzletěl roku 2000, při společném letu se Su-47.

Su-47 Berkut měl vzniknout za účelem náhrady tehdejších ruských námořních palubních stíhaček, aby nezaostávaly za USA. Úkol vytvořit novou generaci stíhaček dostaly firmy MIG a Suchoj. Projekt nakonec získala firma Suchoj a byl označen jako S-22. Během projektu se zjistilo, že opačná křídla by mohla zvýšit manévrovatelnost a snížit pádovou rychlost. Mezitím probíhaly změny i na Su-27. S-22 měla mít jen jeden motor, ale po analýze byl projekt zastaven z důvodu malého výkonu motoru.

Mezi tím vznikl Su-27KM, ale jen jako dočasné řešení. Po čase se opět začalo pracovat na S-22, projekt však prošel významnými změnami: letadlo mělo mít 2 motory, mělo být větší, přibyla kabina, která měla při havárii na vodě udržet pilota naživu a název se změnil na S-32. První let měl být někdy v 90. letech. Pro nedostatek financí vznikl jen jeden zjednodušený prototyp (původně měly být 3). Nakonec se projekt podařilo dokončit, S-37 se změnilo na Su-47 Berkut, ale letadlo se nikdy nedostalo do plné služby.

Specifikace

Zdroj: World Aircraft & Systems Directory

Technické údaje

  • Posádka: 1
  • Délka: 22,6 m
  • Rozpětí: 15,6 m až 16,7 m
  • Výška: 6,3 m
  • Nosná plocha: 61,87 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 16 375 kg
  • Vzletová hmotnost: 25 000 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 35 000 kg
  • Užitečná zátěž 7 500 kg
  • Pohonná jednotka: 2 × dvouproudový motor AL-37FU (plán), prototypy použily 2x Aviadvigatěl D-30F6 s přídavným spalováním a vektorováním tahu
    • Suchý tah: 83,4 kN každý
    • Tah s forsáží: 142,2 kN

Výkony

  • Maximální rychlost: Mach 1,6 (1 717 km/h)
  • Dolet: 3 300 km
  • Dostup: 18 000 m
  • Stoupavost: 233 m/s
  • Plošné zatížení: 360 kg/m²
  • Tah / hmotnost: 1,16 (naložený) / 1,77 (prázdný)

Výzbroj

  • Na prototypu žádná

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Suchoj Su-47 na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ Су-47 (С-37) Беркут (rusky)

Literatura

  • DONALD, David. Kapesní encyklopedie Vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2002. ISBN 80-7181-701-5. S. 150. 
  • RICHARDSON, Doug. Neviditelné vojenské letouny. 1.. vyd. Praha: Svojtka, 2005. ISBN 80-7352-192-X. S. 122 a 123. 

Externí odkazy

Zdroj