Siegfried Ferdinand z Koloniče

Siegfried Ferdinand Kolonič z Kologradu
Narození 1572
Eisenstadt
Úmrtí 1624 (ve věku 51–52 let)
Choť Žofie Perényiová (do 1606)
Anna Marie ze Sauranu
Vojenská kariéra
Hodnost polní maršál, generál a polní maršál

Siegfried II. či též Sayfried Ferdinand Kolonič z Kologradu (německy Siegfried von Kollonitsch, 22. září 1572, Eisenstadt, Uherské království – 12. února 1624, Levice) byl uherský šlechtic z původně chorvatského rodu Koloničů z Kologradu. Sloužil v císařské armádě jako polní maršál a příznivec protestantů v Uhrách.

Život

Siegfried Ferdinand se narodil jako nejstarší syn z deseti dětí barona Jiřího Seyfrieda z Koloniče (1537–1599) a jeho manželky Marie Heleny Fuchsové z Fuchsbergu (1539–1603). Jeho kmotrem byl sám císař Maxmilián II.

Během dlouhé turecké války, které se účastnil od roku 1593, se Siegfried natrvalo usadil v Uhrách. V roce 1598 obdržel uherský inkolát a domovská práva.[1] Byl považován za jednoho z nejlepších vojevůdců své doby. Knížeti Gabrielu Báthorymu kladl v boji urputný odpor. V roce 1601 byl císařem Rudolfem II. jmenován plukovníkem jezdectva a v roce 1604 byl po abdikaci Jiřího Thurzona jmenován generálem a stal se nejvyšším velícím důstojníkem hornouherských sil v Cisdanubii[2] a kapitánem pevnosti Nové Zámky. Bojoval s císařskými oddíly proti Štěpánu Bočkajovi a i po Vídeňském míru z roku 1606 si svoji pozici udržel, včerně postu velícího generála hornouhorských horních měst. Císař Ferdinand II. ho jmenoval do hodnosti polního maršála. Byl také jedním ze signatářů Žitvatorockého míru.[3]

Na Štědrý den 1610 byl Siegfried z Koloniče odvolán z úřadu, protože kritizoval mírovou dohodu s Turky. Vyzval proto ostřihomského beje Kara Aliho na den svatého Jiří 1613 na souboj, čímž porušil dohody stanovené ve Vídeňském míru a v roce 1614 byl postaven před vídeňský vojenský soud a na rok uvězněn. V roce 1616 se opět dostal do konfliktu se státními úřady kvůli sporu o svůj majetek (Devín, Levice), což vedlo k dalšímu uvěznění a zabavení majetku. 8. září 1621 byl propuštěn z vězení, v roce 1622 byl rehabilitován a veškerý majetek získal zpět.

Je poněkud neobvyklé, že Siegfried z Koloniče, coby potomek katolického šlechtického rodu, z nějž vzešli dva arcibiskupové[4], byl přesvědčeným a nadšeným protestantem a stoupencem reformace Martina Luthera a měl dokonce vlastní luteránské dvorní duchovenstvo. Aktivně také podporoval protestanty při zakládání jejich kongregací. Měl také klíčový podíl na založení evangelické církve augsburského vyznání v Bratislavě.[5]

Siegfried z Koloniče zemřel 12. února 1624 na zámku Levice. Jeho ostatky byly uloženy do rakve, ale rakev stála nepohřbená ve velkém sále zámku Levice po 14 let.[6] Pochováni však byli tajně v kryptě městského kostela v Levicích až v roce 1638 na příkaz dvorního komorníka Jakoba Johanna Stelly.

Manželství a potomstvo

Siegfried z Koloniče byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla s Žofie Perényiová (18. července 1574 – 12. února 1606).[7] Tímto sňatkem se dostal do kruhů uherské šlechty. Své druhé manželství uzavřel s Annou Marií ze Sauranu († ~ 1624). Obě manželství však zůstala bezdětná.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Siegfried von Kollonitsch na německé Wikipedii.

  1. ↑ Inkolát kromě získání pozemků znamenal také státní příslušnost pro zahraniční rody a současně přiježí mezi domácí šlechtu a právo nabývat panství v nové vlasti.
  2. ↑ Cisdanubie („země před Dunajem“) je historický region, který zahrnoval velkou část Horních Uher a část Velké dunajské nížiny - celkem 13 žup.
  3. ↑ Žitvatorocký mír byl uzavřen 11. listopadu 1606 mezi císařem Rudolfe II. a sultánem Ahmedem I. (1590–1617). Za císařskou stranu ho podepsal Jiří Thurzo, František Batthyány, Kryštof z Erdődy a Siegfried Ferdinand z Koloniče.
  4. ↑ Leopold Karel z Koloniče a kardinál Zikmund Kolonič z Kologradu
  5. ↑ V dopise ze 16. července 1606 V dopise ze 16. července prešpurský magistrát požádal Siegfrieda z Koloniče, aby směl konat protestantské bohoslužby ve městě, a to tak, že by se jeho račanský dvorní kazatel Andreas Reuß přemístnil do Prešpurku. Již 7. srpna přišla souhlasná odpověď. Přislíbil také, že jako příslušník vyšších tříd bude na zasedáních budoucího zemského sněmu usilovat o to, aby obyvatelé Bratislavy získali pro své bohoslužby jeden z městských kostelů. (Citát z Geschichte der evangelischen Kirchengemeinde..., S. 88f; viz Literatura)
  6. ↑ V roce 1624 byl v Levicích na příkaz arcibiskupa Petra Pázmánye evangelický kostel luteránům odebrán a předán jezuitům. To se odehrálo v době protireformace v Uhersku. To byl pravděpodobně důvod, proč přesvědčený luterán Siegfried z Koloniče nesměl být pohřben. Náboženská svoboda v Uhrách byla luteránům zaručena až v roce 1645 po Lineckém míru.
  7. ↑ Žofie Perényiová byla dcera župana Ugočské župy Štěpána Perényiho (* červen 1550 – 8. března 1575) a jeho manželky Anny Dobóové z Ruszky (* ~ 1550). Ta byla v prvním manželství vdaná za Jiřího Székelyho a podruhé za Jana Forgáče z Ghymese (* 1573, † 1601).

Literatura

Externí odkazy

Zdroj