Sekundární viktimizace

Pojem Sekundární viktimizace čili druhotné zraňování se užívá v kriminologii, kriminalistické psychologii, soudnictví, mediálních studiích a jinde. Označuje proces, během něhož se oběť např. násilného trestného činu, poté, co o ní a činu referují média, stane obětí znovu (victim = oběť) – tentokrát trpí psychicky.

Zásadním problémem bývá zveřejňování identity oběti a podrobností činu u znásilnění, neboť psychologové vypozorovali, že okolí znásilněné ženy má tendenci část viny za zločin připsat oběti samotné.

Empiricky sekundární viktimizaci zkoumal mediolog Michael Kunczik. Ten potvrdil, že některé oběti trestných činů, o nichž referovala média, se cítily médii poškozeny, avšak především kvůli zkreslení událostí. Naopak většina respondentů Kunczikova výzkumu tvrdila, že jim mediální zpracování pomohlo se s traumatizujícím zážitkem vyrovnat.

V kriminologii: poškození oběti reakcí sociálního prostředí na oběť, na trestný čin atp. Sociálním prostředím se myslí např. rodina, přátelé, známí, orgány činné v trestním řízení, znalci při vypracování znaleckých posudků aj. Sekundární viktimizaci lze předcházet vhodnou komunikací s obětí trestného činu a podporou při zdravých způsobech vyrovnávání se s traumatickým zážitkem. Sekundární viktimizace je v ČR druhým nejčastějším důvodem, proč oběti vyhledávají poradny pro oběti trestných činů.

Za typické zdroje sekundární viktimizace lze považovat:

  • orgány činné v trestním řízení;
  • média;
  • okolí oběti.

Trauma-informovaný přístup

Pro zvýšení šance obětí traumatizující události či trestného činu na důstojný návrat do běžného života existuje tzv. trauma-informovaný (trauma-zohledňující) přístup.[1] Ten vychází ze znalostí o povaze traumatu a jeho důsledků a snaží se nereprodukovat tyto aspekty a vyhýbat se takovému jednání, které by mohlo na traumatickou situaci upozorňovat.

Základem trauma-informovaného přístupu jsou znalosti příslušných pracovníků o tom, co trauma je, jak se projevují jeho psychické, emoční, fyzické a spirituální dopady a co může v klientech retraumatizaci spustit. Jak uvádí Elliot[2], trauma-informovaný přístup v sociálních službách staví na pochopení, že prožitek interpersonálního traumatu, není izolovanou událostí v životě ženy (nebo muže), ale událostí (nebo dlouhodobou situací), která ovlivňuje identitu oběti, její sebepojetí a sebevědomí, její vztahy a očekávání, které má od okolí i od sebe samé, její emoce a schopnost jejich regulace i projevování. Některé chování, které by mohlo působit jako problémové, může být ve skutečnosti copingovým mechanismem fungující jako adaptace na situaci, která by jinak pro jedince byla nezvladatelná.

Druhým základním principem trauma-informovaného přístupu je bezpečí, které je zde vnímáno nejen jako pocit fyzického bezpečí, ale i psychické a emoční bezpečí (například jak je ošetřena mlčenlivost a možnost anonymity v procesu spolupráce se sociální službou).

Třetím základním faktorem je zmocňování a participace, který je založen na podporování participace klientů ve spolupráci se sociálními službami, a to díky poskytování co nejvíce informací o sociálních službách a následných možnostech volby ovlivnění procesu spolupráce. Mocenská nerovnost je typická hlavně pro účastníky domácího a sexuálního násilí, proto by si především v této oblasti měli pracovníci být vědomi hierarchie vztahu mezi nimi a klienty, kteří mohli dlouhodobě žít v naučené pasivitě a tím pádem vyhovovat přáním „mocnějšího“, nikoli svým. Důležitá je tedy práce na společném rozhodování mezi pracovníkem a klientem.

Reference

  1. ↑ MICHÁLKOVÁ, Eva. Trauma-zohledňující přístup v sociální práci jako prevence retraumatizace a sekundární viktimizace uživatelů a uživatelek sociálních služeb. Sociální práce [online]. [cit. 2023-12-22]. Roč. 2020, čís. 2. Dostupné online. ISSN 1805-885X. 
  2. ↑ ELLIOTT, Denise E.; BJELAJAC, Paula; FALLOT, Roger D. Trauma‐informed or trauma‐denied: Principles and implementation of trauma‐informed services for women. Journal of Community Psychology. 2005-07, roč. 33, čís. 4, s. 461–477. Dostupné online [cit. 2023-12-22]. ISSN 0090-4392. DOI 10.1002/jcop.20063. (anglicky) 

Literatura

  • ČÍRTKOVÁ, Ludmila; VITOUŠOVÁ, Petra a kol. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činů : příručka pro pomáhající profese. Praha: Grada, 2007, s. 16–23. ISBN 978-80-247-2014-2.
  • ELLIOTT, D. E., BJELAJAC, P., FALLOT, R. D., MARKOFF, L. S. & GLOVER, B. 2005. Trauma‐informed or trauma‐denied: Principles and implementation of trauma‐informed services for women. Journal of Community Psychology 33 (4): s. 461–477.
  • KUNCZIK, Michael. Základy masové komunikace. Praha: Karolinum, 1995. ISBN 978-80-7250-427-5. 
  • MICHÁLKOVÁ, Eva. Trauma-zohledňující přístup v sociální práci jako prevence retraumatizace a sekundární viktimizace uživatelů a uživatelek sociálních služeb. Sociální práce [online]. [cit. 2023-12-22]. Roč. 2020, čís. 2. Dostupné online. ISSN 1805-885X. 
  • VELIKOVSKÁ, Martina. Psychologie obetí trestných činů. Praha: Grada, 2016, s.72-81. ISBN 978-80-271-9173-4.

Zdroj