Sedmihradské velkoknížectví

Sedmihradské velkoknížectví Großfürstentum Siebenbürgen Erdélyi Nagyfejedelemség Marele Principat al Transilvaniei ←  1711–1867  → vlajka znak
geografie Podunajská knížectví okolo roku 1600, Sedmihradské knížectví je oranžově
hlavní město:	Hermannstadt (Nagyszeben, Sibiu) 1711–1791, 1848–1861 Klausenburg (Kolozsvár, Kluž) 1791–1848, 1861–1867
obyvatelstvo
národnostní složení:	Rumuni, Sikulové, Maďaři, Sedmihradští Sasové
jazyky:	němčina, maďarština, rumunština
náboženství:	římskokatolické, pravoslavné, řeckokatolické
státní útvar
státní zřízení:	monarchie
mateřská země:	Habsburská monarchie Habsburská monarchie Rakouské císařství Rakouské císařství
vznik:	1711 – potlačeno Rákócziho povstání 1765 – knížectví povýšeno na velkoknížectví
státní útvary a území
předcházející: Sedmihradské knížectví následující: Země Koruny svatoštěpánské

Sedmihradské knížectví (německy Fürstentum Siebenbürgen), v roce 1765 povýšeno na Sedmihradské velkoknížectví (německy Großfürstentum Siebenbürgen), bylo od roku 1711 jedno z rakouských korunních zemí.

Historie

Vznikla 2. listopadu 1765, kdy císařovna Marie Terezie jako uherská panovnice povýšila dosavadní Sedmihradské knížectví na velkoknížectví. Tento formální status si Sedmihradsko podrželo až do roku 1848. V květnu 1784 byla vyhlášena němčina za jediný úřední a vyučovací jazyk v Uhrách a Sedmihradsku. To se ale nepodařilo uvést do praxe.

Během revoluce v roce 1848 sepsali 15. května 1848 zdejší Rumuni petici, kterou požadovali zrovnoprávnění. Tomuto požadavku však nebylo vyhověno, naopak byl pod uherským nátlakem přijat zákon vyhlašující plné spojení Sedmihradska s Uherskem. Tento zákon však nakonec nebyl realizován a rakouská říšská ústava ze 4. března 1849 Sedmihradsko a Uhersko opět plně oddělila, přičemž Sedmihradsko a Uhersko přišly o své samosprávné instituce.

Říjnovým diplomem byla roku 1860 obnovena autonomie obou korunních zemí, ale Sedmihradsko přišlo o zbytek Partia a zmenšilo se tím na 57 243 km². 1. července 1863 svolal císař František Josef I. do Sibině sedmihradský sněm na němž došlo ke zrovnoprávnění Rumunů.

Po Rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 se Sedmihradské velkoknížectví stalo částí Zalitavska v jehož rámci bylo znovuzačleněno do Uherska a spolu se zrušením jeho zemských institucí přestalo 20. června 1867 existovat jako územní jednotka. Zákonem z roku 1868 pak byla zrušena všechna privilegia sedmihradského velkoknížectví, jeho území nově rozděleno na 15 žup a od 90. let 19. století započala maďarizace.

Literatura

• Ottův slovník naučný, heslo Sedmihradsko. Sv. 22, str. 763

Související články

• Uhersko
• Dějiny Maďarska
• Sedmihradsko
• Sedmihradské knížectví
• Seznam sedmihradských panovníků
• Podunajská knížectví

Externí odkazy

• (česky) Sedmihradská správa

Zdroj