Samuel Johnson (teolog)

Samuel Johnson (teolog)
Narození 14. října 1696
Guilford
Úmrtí 6. ledna 1772 (ve věku 75 let)
Stratford
Alma mater Yaleova kolej
Děti William Samuel Johnson
Rodiče Samuel Johnson[1] a Mary Sage
Příbuzní Robert Charles Johnson[2] a Samuel William Johnson (vnoučata)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Samuel Johnson (14. října 1696 Guilford – 6. ledna 1772 Stratford) byl severoamerický pastor a jeden z nejvýraznějších filozofujících teologů v první polovině XVIII. století.[3]

Životopis

Dědeček a otec Samuele Johnsona byli opaty kongregační církve. V souvislostí s tím získal Johnson ortodoxně teologické vzdělání a v letech 1710–1714 studoval teologii na Yaleově univerzitě,[4] kde vyučoval od roku 1715 do 1720.[5] Pak vystoupil z kongregační církve a přijal anglikánskou víru. V roce 1722 odjel do Anglie, kde obdržel magisterské diplomy na Cambridgeské a Oxfordské univerzitě.[6] Roku 1752 uveřejnil svou základní práci Elementa philosophica,[3] která se skládá z dvou částí: Noetica a Etika.[7]

Filozofie

Samuel Johnson byl horlivým stoupencem Berkeleye. S Berkeleyem ho pojila nejen korespondence, ale i osobní styk z doby Berkeleyova pobytu v Americe v letech 1729–1731.[8] Johnson, tak jako Berkeley, zavrhoval objektivní realitu hmoty. Pro něho, stejně jako pro irského biskupa, „bytí věcí není ničím jiným, než jejich vnímáním“ a hmota, to je „holé nic“ (anglicky a meer non-Entity).[9] Podobně jako Berkeley, i Johnson vychází ze subjektivního idealismu a dospívá k pantheistické koncepci Boha jako zdroje našich idejí.[10]

Problém existence světa před vznikem člověka, nesnadný pro subjektivní idealismus, pokouší se Johnson vyřešit pomocí platónského učení o idejích — předobrazech věcí:[11]

„ Ačkoli před Adamem ještě nebylo rozumných stvoření, která by jej (svět) mohla vnímat, přesto reálně existoval šest dní jako archetyp. “
— Samuel Johnson[9]

Současně s existencí hmoty odmítá Johnson i fyzikální, materiální příčinnost:

„ Pro vás je hmota samočinným, aktivním principem, zatím co já nazývám duchem to, co je principem aktivnosti, zahrnujícím všechny věci a uvádějícím je v pochyb. “
— Samuel Johnson: Dopis Coldenovi

Podobně jako Nicolas Malebranche a cambridgeští platonikové, dochází i Johnson k okazionalistické koncepci:[11]

„ Říkáme, že Slunce hřeje, oživuje, dává uzrát plodům; při přesnějším zkoumání však vidíme, že ono zde nikterak není pravou příčinou. Slunce a ostatní tak zvané přirozené příčiny jsou samy o sobě toliko pasivní, inertní. [...] Nemohou být, přesně řečeno, příčinami obvykle jim připisovaných vlivů; mohou být nazývány pouze znaky, podněty (occasions), prosředky nebo nástroji, za nimiž musíme hledat jiné podstaty. “
— Samuel Johnson. Elementa philosophica.

Reference

  1. ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ Kindred Britain.
  3. ↑ a b Dějiny filosofie, sv. II, s. 493.
  4. ↑ Покровский, s. 180.
  5. ↑ Покровский, s. 180–181.
  6. ↑ Покровский, s. 181.
  7. ↑ Покровский, s. 183.
  8. ↑ Покровский, s. 182.
  9. ↑ a b Samuel Johnson. Dopis Berkeleyovi ze dne 10, září 1729.
  10. ↑ Dějiny filosofie, sv. II, s. 493–494.
  11. ↑ a b Dějiny filosofie, sv. II, s. 494.

Externí odkazy

Literatura

v češtině
v cizích jazycích
  • ПОКРОВСКИЙ, Н. Е., 1989. Ранняя американская философия. Пуританизм. 1. vyd. Moskva: Высшая школа. 246 s. (Учебное издание). Dostupné online. Kapitola IV „Samuel Johnson“, s. 180–208. (rusky) 

Zdroj