Rogožarski IK-3

Rogožarski IK-3
	Rogožarski IK-3
Určení	Stíhací letoun
Výrobce	Prva Srpska Aeroplana Fabrika Rogožarski
První let	1938
Uživatel	Jugoslávské královské letectvo
Vyrobeno kusů	13
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rogožarski IK-3 byl jugoslávský jednomístný jednomotorový jednoplošný stíhací letoun z období druhé světové války, nasazený při napadení Jugoslávie německým letectvem.

Vznik

Za konstrukcí letounu IK-3 stáli konstruktéři Ljubomir Ilič a Kosta Sivčev, kteří se již dříve podíleli na stavbě stíhacího hornoplošníku Ikarus IK-2. K nim se později přidal ještě Slobodan Zrnič. V létě 1936 byl nabídnut vojenskému letectvu, které v březnu 1937 zadalo stavbu prototypu firmě Rogožarski.

Prototyp byl dokončen na jaře 1938 a první let byl proveden v květnu kapitánem Milanem Bjelanovičovem. Stroj byl velice obratný s velmi citlivým řízením, které však nevyhovovalo každému pilotovi. V lednu 1939 při zkušebním letu s prototypem havaroval kapitán Pokorni, kdy se stroj stal neovladatelným a při střemhlavém letu se rozlomil nosník křídla. Pilot při nehodě zahynul. Následovalo vyšetřování nehody, které však neodhalilo žádnou vadu v konstrukci. Při lámací zkoušce bylo prokázáno, že křídlo vydrží přetížení až 14G.

Popis konstrukce

Konstrukce letounu byla smíšená, trup byl vyroben z ocelových trubek bez svařování, v přední části s plechovým potahem. Zbytek trupu byl potažen plátnem. Křídlo bylo dřevěné potažené překližkou.

Prototyp byl poháněn francouzským motorem Hispano-Suiza 12Y29 o výkonu 720 kW (980 k). Výzbroj tvořil jeden kanón Hispano-Suiza HS.404 ráže 20 mm umístěný mezi válci motoru a dva synchronizované kulomety Browning - FN ráže 7,92 mm s 500 náboji, umístěnými nad motorem.

Vývoj

Sériová výroba začala na jaře 1939 a letoun prošel několika změnami. Francouzský motor byl nahrazen licenčně vyráběnými motory Hispano-Suiza 12Ycrs z Avie o výkonu 632 kW (860 k), na které se montovaly kanóny Oerlikon MG FF ráže 20 mm s bubnovým zásobníkem pro 60 nábojů. Vrtule byly třílisté, buď Hamilton Standard nebo Ratier. První sériový stroj byl vybaven radiostanici Telefunken FuG VII, vice jich však z Německa nedorazilo.

Sériově bylo postaveno 12 strojů, které firma Rogožarski dodala v březnu a červenci 1940. Bylo objednáno dalších 48 kusů, ale ty nebyly do útoku německé armády dokončeny. Dále měly být stroje zkoušeny i s jinými motory. Uvažovalo se o motorech Daimler Benz DB 601A a Rolls-Royce Merlin II, který by ovšem vyžadoval změnu kanónu, protože nebyl uzpůsoben k jeho uchycení. V plánu byla i dvoumístná cvičná verze IK-3/2.

Nasazení

Stroje byly nasazeny v eskadrách 161 a 162 51. stíhací grupy 6. leteckého pluku jugoslávského letectva na letišti Zemuni, určených k obraně Bělehradu. Dne 6. dubna 1941, v den německého náletu na Bělehrad měly eskadry ve stavu 6 strojů IK-3. Do bojů však toho dne zasáhlo pouze 5 letounů, kvůli poruše na motoru jednoho z nich.

Při prvním letu sestřelili piloti Savo Poljanec, Dušan Borčič a Milislav Semiz každý jeden bombardér a Poljanec přidal ještě jeden Bf 109. Na letiště se vrátili pouze dva stroje, ke kterým se po té připojil jeden opravený stroj. Při druhém vzletu se pilotům Todoru Gojičovi a Dušanu Vujčičovi podařil jeden společný sestřel. Dne 7. dubna vzlétli tři IK-3 pětkrát proti německé přesile a sestřelili další tři nepřátelské bombardéry. 8. dubna pak s letouny odletěli na pomocné letiště Veliki Radinci asi 50 km od Bělehradu, odkud, v důsledku zhoršeného počasí, opět vzlétli 11. dubna. Semizovi se podařilo sestřelit jeden Bf 110, piloti Gojič a Vujčič sestřelili každý jeden Ju 87. Celkem si piloti nárokovali 11 sestřelů. V noci na 12. dubna se však německá vojska dostala do blízkosti letiště a tak všechny letouny byly zničeny.

Pilot Savo Poljanec později uprchl se zajetí a dostal se na Slovensko, kde bojoval v řadách Kombinované letky ve Slovenském národním povstání.