Richard Jiří Prachner
| Richard Jiří Prachner | |
|---|---|
| Narození |
1705 Dietfurt an der Altmühl  Svatá říše římská
|
| Úmrtí |
22. května 1782 (ve věku 76–77 let) Praha  Habsburská monarchie
|
| Povolání | sochař, řezbář |
| Děti | Jan Josef Prachner, Petr Prachner |
| Příbuzní | vnuk Václav Prachner |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny
| |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Richard Jiří Prachner, také Richard Georg Prachner (1705 Dietfurt an der Altmühl, Bavorsko[1] nebo Breitenbrunn–Gimpertshausen (Horní Falc) – 22. května 1782 Praha), byl český sochař a řezbář německého původu, činný v období pozdního baroka a rokoka, zakladatel třígenerační rodiny pražských sochařů, řezbářů a modelérů.
Život
Na přelomu 20. a 30. let 18. století přišel z Bavorska do Prahy. Dne 17. ledna roku 1731 se ve staroměstské radě prokázal domovským listem správce Paumanna z Dietfurtu a byl přijat za měšťana Starého Města pražského, s bydlištěm v domě u Dobřenských. Poté byl přijat do staroměstského cechu sochařů. Poprvé se oženil roku 1733 s Reginou, s níž dal roku 1737 pokřtít prvorozeného (?) syna Jana Antonína (později fortifikačního stavitele) a roku 1739 dalšího syna, Tomáše Vincence.[2] Podruhé se oženil 25. května 1760 s Annou Marií Müllerovou a za svědky jim šli sochař Josef Prachner a Eva Prachnerová (děti z prvního manželství?).[3]
Pokračovatelé
- Syn Jan Antonín Prachner (1737–1787) byl fortifikační inženýr, známý jako autor přestavby Buquoyského domu čp. 562/I v Celetné ulici pro Univerzitu Karlovu.
- Syn Petr Prachner (1747–1807) se vyučil v otcově dílně a společně s ním vytvořil některá díla, například sousoší Zvěstování pro Břevnovský klášter nebo výzdobu kazatelny v malostranském kostele sv. Mikuláše.
- Syn Valentin Prachner byl také sochařem v Praze a je doložen při svém sňatku roku 1772 a při pohřbu své manželky roku 1790.[4]
- Syn Jan Josef Prachner (1748–1792?) byl architektem a stavitelem, s otcem spolupracoval při realizaci kaple Libeňského zámečku.
- V rodinné sochařské tradici pokračoval také vnuk Václav Prachner (1784–1832).
Dílo
- Čtyři dvojice andílků na bočních oltářích kostela Narození Páně v areálu Pražské Lorety
- Protějškové oltáře sv. Anny a sv. Jana Nepomuckého v kostele Všech svatých v Uhřiněvsi (1745)
- Sochy zábranského kostela Zvěstování Panny Marie[5] v Berouně (1749)
- Hlavní oltář kostela Všech svatých na Pražském hradě (1750)
- Chrámové lavice (1756) a oltář Panny Marie benediktinské se sochou poustevníka Vintíře (1757) v závěru klášterního chrámu sv. Markéty v Břevnově
- Sousoší Zvěstování pro Břevnovský klášter (1765–1770), z lipového dřeva, zapůjčen v expozici Národní galerie[6]
- Oltáře se sochami sv. Prokopa a sv. Vojtěcha v kostele svatého Prokopa v Sázavském klášteře[7]
- Sochy Panny Marie Immaculaty (1756) a sv. Jana Nepomuckého (1758) před kostelem sv. Františka křižovníků v Praze, datované chronogramy, ale nesignované. Autorství určili Oldřich J. Blažíček [8] a Emanuel Poche[9], oproti nim je P. Vlček připsal Janu Jiřímu Quitainerovi[10]
- Boční oltáře a výzdoba tří zpovědnic v dominikánském kostele svatého Jiljí na Starém Městě, kolem 1765
- Pracoval pravděpodobně také v dalších kostelech na Starém Městě pražském (sv. Jakuba, sv. Havla, sv. Salvátora, sv. Šimona a Judy)[11]
- Oltářní sochy a dřevořezby na kazatelně se sochou sv. Jana Křtitele, v kostele v Lánech[12]
- Hlavní oltář se sochami andělů v kostele Všech svatých na Pražském hradě
- Sochy na kazatelně kostela sv. Mikuláše v Praze na Malé Straněː Stětí sv. Jana Křtitele, Víra, Naděje a Láska, Křest Kristův a Kázání sv. Jana Křtitele – společně se synem Petrem
- Sochy v kostele v Líbeznicích, přenesené ze zrušeného kostela sv. Michaela v Praze na Starém Městě (70. léta)
- Sochy andělů a puttů z hlavního oltáře a dřevořezby kazatelny zámecké kaple Panny Marie v Libni (asi 1770)[13]
Odkazy
Reference
- ↑ Staré české umění, sbírky Národní galerie. NG Praha 1988, katalog s. 147, č. kat. 411
- ↑ Materiálie ke slovníku výtvarných umělců, Památky archeologické a místopisné 28, 1916, s.109–110
- ↑ Materiálie ke slovníku výtvarných umělců, Památky archeologické a místopisné 28, 1916, s. 49
- ↑ PA 28, 1916, s. 110
- ↑ Kostel Zvěstování Panny Marie (Zábranský kostel) - Beroun - Sakrální architektura - Monumentální - kostely, kláštery - Středočeský kraj - Beroun. www.historickasidla.cz [online]. [cit. 2025-05-31]. Dostupné online.
- ↑ Staré české umění, sbírky Národní galerie. NG Praha 1988, s. 147, č. kat. 411
- ↑ ADAMCOVÁ, Kateřina. Přehled dějin českého umění barokní sochařství v Čechách [online]. Praha: Filozofická fakulta, Univerzita Karlova [cit. 2024-01-18]. Dostupné online.
- ↑ Blažíček O.J., Sochařství baroku v Čechách., 1958, s. 199
- ↑ Nová encyklopedie českého výtvarného umění 2, 1995, s. 643
- ↑ Umělecké památky Prahy I, 1996, s. 94
- ↑ VLČEK Pavel a kolektiv, Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov, Praha 1996, pouze ve jmenném rejstříku s. 632
- ↑ AbART. cs.isabart.org [online]. [cit. 2024-01-18]. Dostupné online.
- ↑ PODLAHA Antonín, Soupis památek historických a uměleckých v království Českém, XV. Politický okres Karlínský, Praha 1901, s.255-256
Literatura
- BLAŽÍČEK, Oldřich J. Sochařství baroku v Čechách. Plastika 17. a 18. věku, Praha 1958, s. 199–202, 236, 249–250.
- BLAŽÍČEK, Oldřich J. Sochařství pozdního baroka, rokoka a klasicismu v Čechách, in: idem (ed.), Dějiny českého výtvarného umění II/2, Od počátků renesance do závěru baroka, Praha 1989, s. 711–751.
- HOROVÁ, Anděla, ed. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. [Díl 2.], N–Ž. Vyd. 1. Praha: Academia, 1995. s. 642–643 (autor hesla Emanuel Poche), ISBN 80-200-0536-6.
- NEUMANN, Jaromír. Český barok, Praha 1968, 2. vyd. 1974.
- Ottův slovník naučný, heslo Prachner. Sv. 20, s. 535
- Ottův slovník naučný nové doby, heslo Prachner. Sv. 9, s. 67
- TOMAN, Prokop Hugo, Nový slovník československých výtvarných umělců. II, L–Ž, Praha 1947, reedice Ostrava 1993. ISBN 80-900648-4-1.
- VLČEK Pavel, BAŤKOVÁ Růžena a kol., Umělecké památky Prahy 1–4. Praha: Academia 1996–2000 (rejstříky) ISBN 80-200-0538-2.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Richard Jiří Prachner na Wikimedia Commons
