Rennerové

Rod Rennerů patří mezi nejstarší a nejznámější krkonošské rody. Rennerové pocházejí původem z Alp a do Krkonoš přišli v době kolonizace v 16. století. Německy psaná zpráva úředníků české královské komory ze dne 6. srpna 1644 obsahuje nejstarší dochovaný seznam krkonošských boudařů a mezi nimi hned tři Rennery - Christofa Rennera, Thoma Rennera a Georga Rennera.^[1]

Rennerové byli po staletí dědičnými rychtáři horské části vrchlabského panství (německy Hohenelber Gebirge).^[2] Jejich jméno je spojeno s řadou známých hřebenových bud, zejména Luční boudou, Rennerovou boudou, Lesní boudou, Boudou Na Pláni a enklávou Zadních Rennerovek (německy Hinter Rennerbauden) a Předních Rennerovek.

Luční bouda (Wiesenbaude)

Luční bouda (německy Wiesenbaude) je nejstarší horskou chatou na hřebenech Krkonoš a jednou z největších v Evropě. Rozprostírá se na Bílé louce na levém břehu Bílého Labe nedaleko západně pod Úpským rašeliništěm, prameništěm Bílého Labe i Úpy, v nadmořské výšce 1410 m n. m., vzdušnou čarou asi 1,2 km severovýchodně od vrcholu Luční hory (1555 m n. m.) a 1 km severozápadně od vrcholu Studniční hory (1554 m n. m.).

Luční bouda byla v majetku rodiny Rennerů od svého založení až do roku 1857.^[3] V roce 1778 je zmiňován Johann Heinrich Renner, který o rok později boudu, dobytek, seniště, práva a povinnosti vůči šlechtě přenechal i s rychtářským úřadem svému synovi Augustinu Rennerovi. V témže roce v září při krkonošském putování boudu navštívil v doprovodu generála Laudona budoucí rakouský císař Josef II. Asi od roku 1831 spravoval Luční boudu Jakob Renner. Od Morzinů, majitelů vrchlabského panství, měl propachtováno přes sto hektarů luk a pastvin, aby mohl držet více než třicet kusů dobytka a nejméně tolik koz. Další dobytek bral hospodář v létě z nižších obcí. Z kravského mléka se po staletí na Luční boudě připravovalo vyhlášené horské solené máslo, bylinné sýry a speciální kozí sýr. Nejlepší výrobky horalé snášeli na krosnách do údolí a prodávali i do vzdálených měst - Prahy, Karlových Varů, také do zahraničí. Ze zbylého podmáslí si dělali prostý sýr pro sebe a zdejší pocestné. Máselnice poháněné vodou Bílého Labe, ve kterých se tlučením měnila čerstvá smetana na máslo, byly v provozu po celý den. Přestože Jakob Renner strávil na Bílé louce celý svůj život, zabloudil dne 11. dubna 1868 ve vánici a tři sta metrů od boudy urmzl. Jméno i smrt horala připomíná kovaný kříž u cesty k Lučnímu sedlu.^[4]

Rennerův kříž

Při cestě z Luční boudy do sedla Luční hory směrem k Památníku obětem hor se nachází tzv. Rennerův kříž připomínající smrt majitele Luční boudy Jakuba Rennera při sněhové vánici dne 11. dubna 1868.^[5]

Rennerova bouda (Rennerbaude)

Rennerova bouda (německy Rennerbaude) je dnes již neexistující horskou boudou v Krkonoších postavenou v roce 1797 bratry Augustinem a Ignatzem Rennerovými z Krausových Bud (německy Krausebauden; dnešní Labské ve Špindlerově Mlýně). Nacházela se na Bílé louce na svahu Luční hory. Kolem vede Stará Bucharova cesta ze Svatého Petra po svahu Kozích hřbetů k Luční boudě. Po boudě na Sněžce to byla druhá nejvýše položená bouda v českých Krkonoších s polohou cca 1400 m n. m.

V době všeobecné mobilizace byla Rennerova bouda obsazena hlídkami československé armády. Po mnichovské dohodě armáda objekt dne 2. října 1938 opustila a bouda stejně jako nedaleká Luční bouda vyhořela. V době okupace byla započata nová výstavba, ale nakonec nebyla dokončena. V roce 1950 byla stavba rozebrána.^[6] Po Rennerově boudě zbyla plošina se zbytkem základů a vyvěrající pramen (dnešní Rennerova studánka).^[7]

Bouda Na Pláni (Planurbaude)

Bouda Na Pláni (německy Planurbaude) leží v nadmořské výšce 1180 m n. m. na vrcholu Přední Planiny. Náleží do katastru Přední Labská obce Špindlerův Mlýn. Rennerové postavili boudu už v roce 1530, tedy ještě před příchodem prvních dřevařů v polovině 16. století.

Od roku 1934 se v boudě ubytovávali vážení hosté z Německa, kteří patřili k prominentní katolické šlechtické skupině a řadili se k předním odpůrcům nacismu. Na několikatýdenní pobyty přijížděl profesor Adolf Reichwein ze Svídnice, později také plukovník hrabě Claus von Stauffenberg se svojí rodinou. V zastrčené Boudě na Pláni uprostřed hor se sešli naposledy v březnu 1944. Nepřijeli se však rekreovat, ale dohodnout akci, která měla ovlivnit životy miliónů lidí. Domluvili zde detaily atentátu na Adolfa Hitlera a následné převzetí moci. Do celé akce byl zasvěcen i jejich hostitel, majitel Boudy Na Pláni a horský hospodář Heinrich Renner.^[8]

Zadní Rennerovky (Hinter Rennerbauden)

Zadní Rennerovky (německy Hinter Rennerbauden) jsou osada a luční enkláva v Krkonoších, součást obce Strážné, od které jsou vzdáleny přibližně 7 km severovýchodně. Založeny byly rodem Rennerů v roce 1695. Nacházejí se na východním úbočí Světlého vrchu, v současné době též na území II. zóny Krkonošského národního parku. Tvoří je chata Spořitelna, Kuprovka, Grohmannova bouda a Dvorská bouda. V okolí je k dispozici množství turistických cest s tyčovým značením a běžkařské trasy (Krkonošská magistrála).

Luční enkláva (tj. louka zcela obklopená lesem) Zadní Rennerovky je jedna z nejhodnotnějších luk v KRNAP. Od 16. století se pravidelně spásala, což umožnilo výskyt vzácných druhů rostlin a živočichů, např. zvonku českého, zdrojovky prameništní, kropenáče vytrvalého nebo vrbovky nící.

Alois a Wenzel Rennerové - vápenka v Černém Dole

Dalšími významnými představiteli rodu Rennerů byli Alois a Wenzel Rennerové původem z Tetřevích bud, kteří založili slavnou vápenku v Černém Dole.^[9]

.^[10][11]

.^[12],^[13][14].^[15],^[16][17],^[18][19][20].^[21].^[22]

^[23].^[24].^[12]

Josef a Jaroslav Feistauerovi

V rodokmenu Rennerů ze Svobody nad Úpou lze nalézt i další historicky zajímavá jména, a to úspěšné všestranné lyžaře – bratry Josefa Feistauera (*1893) a Jaroslava Feistauera (*12.5.1909) z Benecka - Mrklova. Starší z bratrů Josef Feistauer byl parťákem Bohumila Hanče z Českého krkonošského spolku Ski Jilemnice. O velikonočních svátcích dne 24. března 1913 se účastnil na hřebenech Krkonoš tragického lyžařského závodu, v němž zahynuli Bohumil Hanč a Václav Vrbata.^[25]

Reference

Zdroj