Růžena Vacková

Růžena Vacková
Profesorka Dr. Růžena Vacková 1947
Profesorka Dr. Růžena Vacková 1947
Narození 23. dubna 1901
Velké Meziříčí
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 14. prosince 1982 (ve věku 81 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Hřbitov na Malvazinkách
Povolání pedagožka, historička umění, učitelka, archeoložka, divadelní kritička a estetička
Alma mater Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Témata klasická archeologie, dějiny umění, divadelní kritika a estetika
Ocenění Řád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm II. třídy, in memoriam (1992)
Příbuzní Andrej Gjurič synovec
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob na hřbitově Malvazinky v Praze

Růžena Vacková (23. dubna 1901 Velké Meziříčí[1] – 14. prosince 1982 Praha) byla česká teoretička a historička umění, divadelní kritička a pedagožka, věnovala se také archeologii.

Život

Pocházela z rodiny lékaře a spoluzakladatele Čsl. červeného kříže. Studovala na klasickém gymnáziu ve Vyškově a maturovala na gymnáziu v Brně roku 1920. Dopisovala si s Jiřím Wolkerem, ale pro jeho levicové zaměření brzy kontakty přerušila. Dále absolvovala studia klasické archeologie (prof. Hynek Vysoký), dějin umění a estetiky (prof. Vojtěch Birnbaum) a dějin divadla na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1923 pracovala jako asistentka Ústavu pro klasickou archeologii FF UK, po habilitaci[2] tam od roku 1930 přednášela jako soukromá docentka klasické archeologie, roku 1945 byla jmenována profesorkou se zpětnou platností od roku 1941.

V letech 1934–1942 publikovala své divadelní kritiky v Národním středu. Recenzovala knihy Mukařovského, archeologické edice, divadelní premiéry, spisy Komenského, vedla dlouhé polemiky s časopisem Volné směry.

Roku 1942 nacisté zatkli jako účastníky odboje jejího bratra a švagra a roku 1944 je popravili. Počátkem roku 1945 byla zatčena „pro přípravu velezrady“ i Růžena Vacková, odsouzena k trestu smrti a do roku 1945 vězněna nacisty. Popravě unikla díky květnovému povstání. Za války se spřátelila s katolickým knězem a teologem Josefem Zvěřinou a konvertovala ke katolicismu. Od roku 1942 pracovala na díle Výtvarný projev v dramatickém umění, ale musela z něj vynechat některá jména a neměla k dispozici dostatečné písemné zdroje. Kniha vyšla až roku 1948, ale záhy byla stažena a ze širšího povědomí byla takřka vymazána. V letech 1946–1948 byla ředitelkou Ústavu pro klasickou archeologii FF UK. Společně s Josefem Zvěřinou, Otou Mádrem, Alexandrem Heidlerem, Václavem Vaškem a dalšími se již těsně po skončení války zapojila do Katolické akce – vzdělávacích kroužků pro studentskou mládež, inspirovaných chorvatským jezuitou Tomislavem Kolakovičem. V časopisu Katolík vyšla její třídílná polemika s marxistickým uměním, jejíž závěrečná část byla zveřejněna 15. února 1948. Do roku 1947 pracovala na rukopisu Základy latinské kultury evropské, který se později ztratil.

V únoru 1948 šla jako jediná z učitelů Karlovy univerzity ve studentském pochodu na Hrad na podporu prezidenta Beneše a vysloužila si tím nenávist komunistů. Při zasedání prvního poúnorového profesorského sboru Filosofické fakulty UK se opět jako jediná z přítomných ohradila proti vylučování studentů, předtím se zúčastnivších pochodu. Prohlásila zde: „Souhlasím s názorem pana děkana, pokud jde o události posledních dnů, ale scházelo mi konstatování, že každé společenství zakládá mravní řád. O povaze mravního řádu soudím podle kritérií. Zajímala by mne kriteria, kterými se řídilo vyloučení profesorů a hlavně studentů. Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací, prohlašuji, že to byly skutečné manifestace a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní a byla-li kriteriem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud.“ Když jí univerzita na začátku 50. let zakázala přednášet, pokračovala ve své činnosti dál. Byla zatčena v roce 1951 a v červnu 1952 odsouzena v procesu Mádr a spol. za vyzvědačství a velezradu na 22 let do vězení. Státnímu soudu v Brně předsedal JUDr. Jaroslav Novák, jako hlavní žalobce vystoupil JUDr. Karel Čížek. Proces byl veřejný a konal se za přítomnosti zhruba patnácti set diváků.

Růžena Vacková strávila ve vězení téměř 16 let (včetně vyšetřovací vazby) a prošla věznicemi v Pardubicích, Ilavě, Novém Jičíně a Opavě. Ve vězení organizovala vzdělávací přednášky.[3]

Rehabilitace dosáhla v roce 1967, kdy byla propuštěna z vězení v Ostrově. Ihned po propuštění navázala opět kontakty se Zvěřinou i Mádrem. Zapojila se do aktivit kolem spolku K 231 a jako jeho místopředsedkyně usilovala o zneplatnění všech politických procesů. Počátkem normalizace byla její rehabilitace zrušena. Později byla signatářkou Charty 77. V normalizační době organizovala bytové semináře hlavně pro mladé lidi a přednášela na nich o duchovním životě a dějinách umění. Zemřela v roce 1982.

V samizdatových Skrytých tvářích vyšel její medailon od Zdeňka Rotrekla. Teprve po roce 1989 o jejím životě a díle publikovala články Jarmila Vacková a vyšlo několik odborných statí od Adély Gjuričové a Věry Ptáčkové a beletrizovaný životopis od Mileny Štráfeldové. Dílem Růženy Vackové se zabývali Josef Vojvodík a Marie Langerová, Česká křesťanská akademie vydala výbor z její korespondence, Aula část Vědy o slohu, Univerzita Karlova zápisky z vězeňských přednášek. Výtvarný projev v dramatickém umění i esej o Sokratovi z roku 1939 lze najít pouze v antikvariátech.[4]

Synovcem Růženy Vackové byl spisovatel Andrej Gjurič.

Ocenění a odkaz

Dílo

  • Sokrates, vychovatel národa, 1939
  • Výtvarný projev v umění dramatickém, Praha 1948
  • Věda o slohu, Praha 1993
  • Ticho s ozvěnami, dopisy z vězení (1952–1967). Praha 2011
  • Vězeňské přednášky, archiv Univerzity Karlovy 1999 – přednášky spoluvězeňkyním

Obraz v umění

V roce 2023 uvedl Divadelní spolek JEDL ve Studiu Švandova divadla představení na motivy ze života Růženy Vackové s názvem Ženy, držte huby! Scénář: Lucie Trmíková, režie a scéna: Jan Nebeský, hudba: Matouš Hejl, kostýmy: Petra Vlachynská, hrají: Filip Dámec, Jiří Černý, Lucie Trmíková, Monika Knoblochová, Libor Mašek. Premiéra představení: 7. únor 2023.[6][7]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ habilitační spis: Římské historické reliéfy I (Formální vývoj), II (Obsahový vývoj), 1929
  3. ↑ Adam Drda: Naději jsem za komunismu nepěstovala Archivováno 9. 6. 2008 na Wayback Machine., Babylon 6/XVI, 2. března 2007 (rozhovor s Annou Magdalenou Schwarzovou)
  4. ↑ Barbora Čiháková: Růžena Vacková 120, Bubínek Revolveru, 22.4.2021
  5. ↑ Postavila se komunistům a skončila ve vězení. V Praze odhalili pamětní desku Růženy Vackové. ČT24 [online]. Česká televize, 2023-05-11 [cit. 2023-05-13]. Dostupné online. 
  6. ↑ Ženy, držte huby!. JEDL [online]. [cit. 2023-02-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-02-01. 
  7. ↑ ŠŤÁSTKA, Tomáš. Ženy, držte huby! Nezlomnou Růženu Vackovou věznili nacisti i komunisti. iDNES.cz [online]. 2023-02-01 [cit. 2023-02-01]. Dostupné online. 

Literatura

  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 2, s. 1571–1572, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Mojmír Horyna, Růžena Vacková jako teoretička umění, in:Pictura verba culpit 2006, s. 459–466
  • E. Stehlíková, Výběrová bibliografie prací doc. dr. Růženy Vackové, Zprávy jednoty klasických filologů 24, 1982, s. 71–72
  • Nová encyklopedie dějin českého výtvarného umění II., editor Anděla Horová. Praha 1995, heslo Růžena Vacková
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 267, 328–9
  • Milena Štráfeldová: Trestankyně. Příběh Růženy Vackové. Mladá fronta, Praha, 2016 recenze [1]
  • Jakub Jareš: Chci sdílet jejich osud… Profesorka Růžena Vacková v březnu 1948. In: iForum: Časopis Univerzity Karlovy, 2. 8. 2013.

Externí odkazy

Zdroj