Pterodroma gouldi

Jak číst taxoboxBuřňák šedolící
alternativní popis obrázku chybí
Buřňák šedolící v letu (jihovýchodní Tasmánie)
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád trubkonosí (Procellariiformes)
Čeleď buřňákovití (Procellariidae)
Rod buřňák (Pterodroma)
Binomické jméno
Pterodroma gouldi
(Hutton, 1869)
Areál rozšíření:      Přibližné rozšíření na moři      Hnízdiště
Areál rozšíření:
     Přibližné rozšíření na moři
     Hnízdiště
Areál rozšíření:
     Přibližné rozšíření na moři
     Hnízdiště
Synonyma

Pterodroma macroptera gouldi

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Buřňák šedolící[2] (Pterodroma gouldi) je druh buřňákovitého ptáka, který se vyskytuje v oblastech Nového Zélandu a jihovýchodní Austrálie. Hnízdí pouze na několika lokalitách na Severním ostrově Nového Zélandu a jeho přilehlých ostrůvcích, zbytek roku tráví na moři. Jedná se poměrně o početný druh s odhadem populace kolem 200–300 tisíc párů.

Systematika

Druh byl znám evropské vědě již někdy od roku 1840, avšak v té době byl považován za tentýž druh jako buřňák dlouhokřídlý (Pterodroma macroptera). V roce 1869 však britsko-novozélandský vědec Frederick Huttontaxon popsal buřňáka šedolícího jako nový druh na základě odlišnosti v opeření od buřňáka dlouhokřídlého.[3] V seznamu ptáků z roku 1913 však P. gouldi byl opět považován za tentýž druh jako P. macroptera.[4] V následujících desetiletích byl P. gouldi považován často za poddruh P. macroptera a jeho vědecké jméno tedy bylo Pterodroma macroptera gouldi. Od přelomu 20. a 21. století se však začali objevovat autoři, kteří se začali přiklánět k názoru, že se jedná o samostatný druh. Tuto otázku definitivně rozlouskla studie z roku 2016, která seznala, že buřňák šedolící má dostatečně odlišné DNA, opeření, morfologii, osteologii, vokalizaci, externí parazity i etologii na to, aby byl považován za samostatný druh.[3] Co více, na základě rozboru mitochondriální DNA se ukázalo, že buřňák dlouhokřídlý je nejblíže příbuzný s buřňákem bělohlavým (Pterodroma lessonii).[3]

Rozšíření a populace

Buřňák šedolící v letu u australských břehů

Hnízdí pouze na Severním ostrově Nového Zélandu, a to jak na pevnině (samotném Severním ostrově), tak na řadě menších příbřežních ostrůvcích jako jsou Tříkrálové ostrovy, Hen a Chicken, Mokohinau, Moutohora, Hongiora, Mercury nebo Aldermenoy ostrovy. Hnízdí v norách v blízkosti skalnatého pobřeží moře. Nory bývají umístěny jak v lese, tak na travnatých plochách. V době mimo hnízdění buřňák šedolící zalétá do Tasmanova moře, kde tráví veškerý čas.[5]

Je známo přes 100 kolonií druhu. Největší se nachází na ostrovech Moutohora a Hongiora v Bay of Plenty, které hostí přes 100 tisíc hnízdních párů. Globální populace se odhaduje na 200–300 tisíc párů.[6]

Popis

Tento středně velký buřňák dorůstá délky těla 41 cm a váhy 550 g. Zobák je krátký a statný, horní čelist je zakončena ostrou špičkou směřující dolů. Křídla jsou úzká a dlouhá. Zobák a nohy jsou černé. Opeření je takřka po celém těle hnědočerné, pouze čelo, tváře, brada a hrdlo jsou světle šedé.[7]

Biologie

Hlavně za soumraku a těsně po něm se buřňáci šedolící s oblibou prolétávají nad svými koloniemi za častého volání o-hi nebo o-hoe. Na hnízdě nebo vedle něj se ozývají hlasitým or-uik a si-si-si.[7] Živí se různými druhy desetiramenatců, mají rádi i ryby a korýše. Potravu sbírají hlavně z hladiny moře nebo těsně pod ní typicky do 5m hloubek, avšak patrně se dovedou potopit až do 20m hloubek.[6][8] V koloniích jsou buřňáci aktivní hlavně v noci, kdy předvádí nad koloniemi impozantní letové variace.[6]

Hnízdění

Buřňák šedolící s patrným krátkým ocasem a zašpičatělou zahnutou špičkou horní čelisti

Doba hnízdění je značně prodloužená, trvá zhruba od března do ledna. Buřňáci šedolící hnízdí v norách, které si sami vyhrabávají. Samice klade pouze jedno oválné vejce o rozměrech c. 68×48 mm, a to nejčastěji od poloviny června do konce července.[6]Inkubace je sdílená oběma partnery a trvá kolem 55 dní. Těchto 55 dní je přitom rozděleno pouze do 3 dlouhých inkubačních směn; 2 z nich zajišťuje samec, jednu samice. Zatímco jeden z partnerů sedí na vejci, druhý shání na moři potravu.[9][10] Lovit přitom může i tisíce kilometrů daleko. K prvnímu letu dochází kolem věku 118 dní a bezprostředně po něm dochází i k osamostatnění. Následujících několik let stráví mladý buřňák na moři a po 3 letech se vrací do své natální kolonie a začíná si hledat partnera. Poprvé může zahnízdit již ve 4 letech, nejčastěji však dochází k zahnízdění až v 8–10 letech.[6]

Ohrožení

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený z důvodu vysokého stavu populace. Populační trend buřňáků šedolících je nicméně klesající, hlavní příčinou jsou invazivní druhy savců jako jsou kočky, krysy ostrovní, potkani, krysy obecné, hranostaji a prasata. Snad největším problémem jsou kočky, které vedle útoků na vejce a ptáčata mohou usmrtit i dospělce.[11] Dalším problémem je sběr ptáků z hnízdišť místními maorskými kmeny jako je Ngāti Awa a Hauraki, ke kterému dochází hlavně v oblasti Bay of Plenty. Maorové takto buřňáky sbírají (mohlo by se říci loví, nicméně hnízdící buřňáci jsou extrémně zranitelní a věrní svým hnízdům, takže je lze z nory jednoduše vytáhnout a usmrtit) ke konzumaci již od dávných dob a v minulosti se už stalo, že místní úřady sběr ptáků na čas zakázaly z důvodů populačních poklesů. Tato aktivita tradičního maorského sběru se v angličtině nazývá muttonbirding.[12][13] Při nejmenším někteří buřňáci šedolící jsou ohroženi zvýšenou hladinou rtuti v těle, což může mít negativní vliv na jejich hnízdní úspěšnost.[14]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ České názvosloví ptáků světa - řád trubkonosí [online]. Názvoslovná komise ČSO, 2023 [cit. 2023-05-09]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c WOOD, Jamie R.; LAWRENCE, Hayley A.; SCOFIELD, R. Paul. Morphological, behavioural, and genetic evidence supports reinstatement of full species status for the grey-faced petrel, Pterodroma macroptera gouldi (Procellariiformes: Procellariidae). Zoological Journal of the Linnean Society. 2016-05. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. ISSN 0024-4082. DOI 10.1111/zoj.12432. 
  4. ↑ MATHEWS, Geegory M.; IREDALE, Tom. A Reference List of the Birds of New Zealand. Part I. Ibis. 2008-06-28, roč. 55, čís. 2, s. 201–262. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. DOI 10.1111/j.1474-919X.1913.tb06550.x. (anglicky) 
  5. ↑ PRIDDEL, D.; CARLILE, N.; EVANS, O.; EVANS, B.; MCCOY, H. A review of the seabirds of Phillip Island in the Norfolk Island Group. S. 113–127. Notornis [online]. 2010 [cit. 2023-02-01]. Roč. 57, čís. 3, s. 113–127. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c d e TAYLOR, G. A. Grey-faced petrel | Ōi. nzbirdsonline.org.nz [online]. New Zealand Birds Online, 2013 [cit. 2023-05-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ a b Heather, Robertson & Onley 2015, s. 58.
  8. ↑ IMBER, M. J. The Food of Grey-Faced Petrels (Pterodroma macroptera gouldi (Hutton)), with Special Reference to Diurnal Vertical Migration of their Prey. Journal of Animal Ecology. 1973, roč. 42, čís. 3, s. 645–662. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. ISSN 0021-8790. DOI 10.2307/3130. 
  9. ↑ JOHNSTONE, Robin M.; DAVIS, Lloyd S. Incubation routines and foraging-trip regulation in the Grey-faced Petrel Pterodroma macroptera gouldi. Ibis. 2008-04-03, roč. 132, čís. 1, s. 14–20. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. DOI 10.1111/j.1474-919X.1990.tb01011.x. (anglicky) 
  10. ↑ IMBER, M. J. BREEDING BIOLOGY OF THE GREY-FACED PETREL PTERODROMA MACROPTERA GOVLDI. Ibis. 2008-04-03, roč. 118, čís. 1, s. 51–64. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. DOI 10.1111/j.1474-919X.1976.tb02010.x. (anglicky) 
  11. ↑ Pterodroma gouldi [online]. Pterodroma gouldi. The IUCN Red List of Threatened Species 2018: e.T45048990A132667566, 2018 [cit. 2023-05-01]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T45048990A132667566.en. (anglicky) 
  12. ↑ GREENE, B.S.; TAYLOR, G.A.; EARL, R. Distribution, population status and trends of grey-faced petrel (Pterodroma macroptera gouldi) in the northern North Island, New Zealand. Notornis [online]. The Ornithological Society of New Zealand Inc., 2015 [cit. 2023-05-09]. Roč. 62. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ JONES, Christopher J.; LYVER, Philip O'B.; DAVIS, Joe. Reinstatement of customary seabird harvests after a 50-year moratorium: Reinstating Seabird Harvest on Islands. The Journal of Wildlife Management. 2015-01, roč. 79, čís. 1, s. 31–38. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. DOI 10.1002/jwmg.815. (anglicky) 
  14. ↑ LYVER, P. O'. B.; ALDRIDGE, S. P.; GORMLEY, A. M. Elevated mercury concentrations in the feathers of grey-faced petrels (Pterodroma gouldi) in New Zealand. Marine Pollution Bulletin. 2017-06-15, roč. 119, čís. 1, s. 195–203. Dostupné online [cit. 2023-05-09]. ISSN 0025-326X. DOI 10.1016/j.marpolbul.2017.03.055. (anglicky) 

Literatura

  • HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky) 
  • MARCHANT, S.; HIGGINS, P. J., 1990. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds. Volume 1, Ratites to ducks; Part A, Ratites to petrels. Svazek 2. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 9780195530681. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj