Prometheus (Goethe)

Prometheus
Malba od Constantina Hansena z roku 1845
Malba od Constantina Hansena z roku 1845
Autor Johann Wolfgang Goethe
Překladatel Otokar Fischer
Jazyk němčina
Žánr báseň
Datum vydání vznik asi 1784, tiskem 1785
Česky vydáno 1916
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prometheus (vznik asi 1784, tiskem 1785) je báseň německého básníka Johanna Wolfganga Goetha.[1] Často je označovaná za hymnus. Princip chvalozpěvu je zde ale obrácen, protože postava mytického Promethea bohy nikterak nechválí, ale vzpurně i pohrdavě oslovuje Dia i ostatní bohy, ve kterých vidí nelítostné a parazitující postavy, závislé na obětech důvěřivých lidí. Sám se také staví bohům na roveň.[2]

Báseň byla několikrát zhudebněna, například Johannem Friedrichem Reichardtem roku 1809, Franzem Schubertem roku 1819, Hugo Wolfem roku 1889 nebo F. M. Einheitem roku 1993.

Česky byla báseň vydána v překladu Otokara Fischera roku 1916, 1927, 1949, 1955, 1973 a 1979.[1]

Vznik a význam básně

Báseň, napsaná bez rýmů a volným rytmem, vznikla v letech 1772–1774 na základě stejnojmenné nedokončené divadelní hry a je velice významná pro hnutí Sturm und Drang, jehož představitelé chápali génia jako osobu, která žije zcela v souladu se sebou, je nad světem a přírodou, má téměř božské schopnosti a překonává tradiční autority. Poprvé byla vydána anonymně a bez Goethova vědomí roku 1785 Friedrichen Heinrichem Jacobim v jeho polemickém spise týkajícím se nizozemského filosofa Spinozy.[2]

Samotný Goethe vydal hymnus až roku 1789 společně s básní Ganymed, která vznikla ve stejném období. Obě básně je třeba chápat ve společných souvislostech, protože vyjadřují dva aspekty člověka. Prometheus je vzpurný tvůrčí duch, který, Bohem odmítnutý, ho napadá a prosazuje se proti němu, zatímco Ganymed je chlapec zbožňovaný a svedený Bohem a je jeho věrným služebníkem.[2][3]

Obsah básně

Goethův rukopis básně

Obsahem básně je Prometheův monolog, ve kterém v šesti slokách Prométheus promlouvá k Diovi, uráží ho a napadá také ostatní bohy.[4]

Hned v první sloce zesměšňuje Diův hněv jeho připodobněním k chlapci, který stíná květ bodláčí.

Své nebe, Die, zahaluj
v kouř mraků, par,
a tak, jako stíná hoch
květ bodláčí,
do dubů třískej a v horstvech hřbet.

V následující druhé sloce oslovuje pohrdavě ostatní bohy slovy

Já pod sluncem neznám nic
chudšího, než jste vy, bozi!

a zdůrazňuje, že jejich stravou jsou oběti a modlitby lidí

a bláznovské důvěry nebýt
žebráků a dětí,
vy mřeli byste hladem.

Ve třetí sloce Prometheus vzpomíná na dětství, kdy se obracel k nebi a k bohům,

Když jsem byl dítě
a v světě dosud se neznal.
já těkavým bloudil zrakem
tam k slunci, jako by nad ním
bděl sluch, jenž slyší můj nářek,
či srdce jak mé,
jež mělo by s bědným slitování.

ale ve čtvrté konstatuje, že nikdy od bohů žádnou pomoc nezískal.

Kdo mne od smrti spasil.
od poroby, kdo?

Proto se v předposlední páté sloce Dia ptá:

Já tebe uctívat? Zač?
Zda jsi kdy nadnášel břímě
tomu, jejž tíží bol?
Zda jsi kdy konejšil slzy
tomu, hrůzou jenž lká?
Zda mne v muže neukovaly
všemohoucí čas
a věčný osud – dvě pánů,
již vládnou mně jako tobě?

V závěrečné šesté sloce Prometheus zdůrazňuje, že na základě svého rozhodnutí nerespektovat bohy získal moc formovat lidi k obrazu svému.

Zde sedím, hnětu lidi
k obrazu svému,
tvořím rod, aby mně byl roven:
aby strádal a plakal,
měl rozkoš, měl slast –
a tebe, tebe by nedbal,
jak já![5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b GLOSÍKOVÁ, Viera; TVRDÍK, Milan a kol. Slovník německy píšících spisovatelů - Německo. 1. vyd. Praha: Libri, 2018. 808 s. ISBN 978-80-7277-560-6. S. 243.
  2. ↑ a b c REINHARDT, Hartmut. Prometheus und die Folgen [online]. Goethe-Jahrbuch 1991, Goethezeitportal 2004, 1991, rev. 2004-02-21 [cit. 2022-09-16]. S. 137–168. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-03-28. 
  3. ↑ KIEFER, Steven. Johann Wolfgang Goethe - "Prometheus" und "Ganymed". GRIN Publishing 2009, S. 6-22.
  4. ↑ JURCZYGOVÁ, Magdaléna. Antická mytologie v díle představitele literárního hnutí Sturm und Drang Johanna Wolfganga Goetheho. , 2012 [cit. 2021-07-22]. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Vedoucí práce PhDr. Noemi Sklenářová. s. 10. Dostupné online.
  5. ↑ Veškeré citace jsou převzaty z překladu Otokara Fischera vydaného v knize Básně; Západovýchodní díván, Praha: SNKLHU 1955. S. 28-29

Externí odkazy

Zdroj