Petrohradský protokol

Petrohradský protokol
     Rumunsko      Bulharsko      území předané Rumunsku (Silistra)      území požadované Rumunskem                      Hranice v r. 1913                     Hranice územních požadavků
     Rumunsko
     Bulharsko
     území předané Rumunsku (Silistra)
     území požadované Rumunskem
                     Hranice v r. 1913                     Hranice územních požadavků
Téma První balkánská válka
Data
Podepsáno 9. května 1913
Místo podpisu Petrohrad
Strany
Země RumunskoRumunsko Rumunsko BulharskoBulharsko Bulharsko
Obsah
Důvod poválečná územní kompenzace
Důsledky územní změny na Balkáně

Petrohradský protokol (bulharsky Петербургският протокол) byla dohoda o jižní Dobrudže, kterou na základě mezinárodní arbitráže spolu po první balkánské válce uzavřely Bulharsko a Rumunsko 9. května.greg.[p 1]

Okolnosti

Ihned po prvních úspěších bulharské armády v první balkánské válce proti Osmanské říši začalo Rumunsko po Bulharsku požadovat územní ústupky jako kompenzaci za očekávanou bulharskou expanzi v Thrákii. 8. října 1912greg.[p 2] přijel do Sofie rumunský zvláštní vyslanec, který trval na území severně od linie Tutrakan–Balčik. Rumunská vláda Titu Maioresca chtěla posunutím hranice na jih zabezpečit rumunský přístup k Černému moři a železniční trať z Cernavodă–Constanța a vlastní pobřeží rozšířit o další přístav Balčik.[1]

Bulharská vláda se pokusila snížit rumunské nároky tím, že slíbila postoupit dvacet pohraničních vesnic v jižní Dobrudži a neohrožovat rumunskou moc v oblasti zničením opevnění kolem Silistry. Tyto podmínky byly Bukurešti předány na konci listopadu. Diskuse pokračovaly od prosince 1912 do ledna 1913 v Londýně paralelně při projednávání Londýnské smlouvy, ale bezvýsledně.[2][3]

Arbitráž

Na konci ledna 1913 obnovilo Rumunsko své požadavky, tentokrát na území až po linii Silistra–Balčik (celkem 3 300 km²) a jednání pokračovala v lednu až únoru 1913 v Sofii a byla rovněž neúspěšná, protože vláda Ivana Gešova odmítla učinit významnější ústupky.[4] Hrozilo, že spor mezi oběma zeměmi přeroste v celoevropský konflikt, protože Rumunsko bylo spojencem Centrálních mocností a Bulharsko je spojencem Dohody. Z tohoto důvodu země obou vojenskopolitických bloků zprostředkovávaly diplomatické řešení. Obě strany souhlasily s arbitráží. 31. březnagreg.[p 3] začala v Petrohradě konference velvyslanců velmocí (Ruska, Francie, Velké Británie, Itálie, Rakousko-Uherska a Německa) za předsednictví ruského ministra zahraničí Sergeje Sazonova. 9. květnagreg.[p 1] byl podepsán protokol, kterým Bulharsko postoupilo Rumunsku město Silistra a okolí v okruhu 3 km.[5][6] Ministr Stojan Danev byl obviněn z přijetí arbitráže jako národní zrady a objevila se lidová píseň s veršem „Zeptejte se Daneva ministra, proč prodal Silistru,“ (bulharsky Попитай Данев министра защо продаде Силистра, Popitaj Danev ministra zašto prodade Silistra).

Důsledky

Bulharská i rumunská strana byly s tímto kompromisem nespokojeny.[2] Rumunské územní nároky vůči Bulharsku nebyly uspokojeny, a přestože 5. června Rumunsko varovalo Bulharsko, že v případě války uvnitř Balkánského svazu proti němu vojensky zakročí,[7] zaútočila bulharská armáda 16. června 1913 na své bývalé spojence Srbsko a Řecko, čímž vypukla druhá balkánská válka.[8] Rumunsko vojensky intervenovalo a jižní Dobrudžu dobylo, což bylo následně stvrzeno Bukurešťským mírem.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ a b 26. dubna podle tehdy užívaného juliánského kalendáře.
  2. ↑ 21. října podle tehdy užívaného juliánského kalendáře.
  3. ↑ 18. března podle tehdy užívaného juliánského kalendáře.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Петербургски протокол na bulharské Wikipedii.

  1. ↑ Trifonov, s. 157–159.
  2. ↑ a b Trifonov, s. 159–160.
  3. ↑ ЮРУКОВ, Велко. Романcкият конфликтъ. Варненски новини - eжедневен информационен вестник. Варна: Год. I, Бр. 90, s. 1. Datum vydání dle juliánského kalendáře. Dostupné online [ve formátu pdf, cit. 2025-03-13]. (bulharsky) 
  4. ↑ АЛЕКСАНДРОВ, Емил; ТРАЙКОВ, Веселин; ТОШКОВА, Витка; СПАСОВ, Людмил. История на българите. Том 4: Българската дипломация от древността до наши дни. София: Труд, 2003. 696 s. ISBN 954-528-405-6. S. 312–314. (bulharsky) 
  5. ↑ МАРКОВ, Георги. България в Балканския съюз срещу Османската империя 1912–1913. София: Наука и изкуство, 1989. 457 s. Dostupné online. Kapitola 4.1. Добруджанският въпрос на посланическата конференция в Петербург. (bulharsky) 
  6. ↑ Statelova, Popov, Tankova, s. 463–466.
  7. ↑ Statelova, Popov, Tankova, s. 474.
  8. ↑ ХРИСТОВ, А. Исторически прегледъ на войната на България срещу всички балкански държави 1913 г.. София: Печатница на Армейския Военноиздателски фонд, 1922. 242 s. S. 72–73, 106. (bulharsky) 

Literatura

  • ТРИФОНОВ, Стайко. Очерци по българска история 1878–1948. София: Век 22, 1992. 240 s. ISBN 954-416-024-8. Kapitola Добруджанският въпрос, 1878–1944. (bulharsky) 
  • СТАТЕЛОВА, Елена Боянова; ПОПОВ, Радослав; ТАНКОВА, Василка. История на българската дипломация: 1879-1913 г.. София: Фондация Отворено общество, 1994. 503 s. Dostupné online. ISBN 978-954-520-038-0. S. 474. (bulharsky) Google-Books-ID: m7C2AAAAIAAJ. 

Zdroj