Pavel Fraenkl

Pavel Fraenkl
Narození	20. května 1904 Hradec Králové
Úmrtí	5. listopadu 1985 (ve věku 81 let) Oslo
Alma mater	Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povolání	teatrolog, literární kritik, historik, knihovník a literární vědec
Děti	Ellinor F. Major
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Pavel Fraenkl (20. května 1904, Hradec Králové - 5. listopadu 1985, Oslo) byl český literární historik židovského původu, který se usadil v Norsku. Ve svých literárně historických pracích z českého období se věnoval zejména české literatuře 90. let 19. století, jeho velkými tématy byly Tomáš G. Masarayk a Otokar Březina. Ze soudobých autorů věnoval pozornost Egonu Hostovskému.

Život

Narodil se v rodině obchodníka. Roku 1923 maturoval na katolickém gymnáziu v rodném Hradci Králové. Poté vystudoval dějiny literatur na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, doktorát zde získal v roce 1927 (dizertační práce: Boje o volnost kritického projevu a nové pojetí světovosti v letech devadesátých). V letech 1930–1939 byl knihovníkem brněnské univerzitní knihovny (dnes Moravská zemská knihovna v Brně).^[1] Především divadelní recenze psal do periodika Národní osvobození. V roce 1940 emigroval s pomocí Nansenova pasu (který získal s pomocí profesora Haralda Schjelderupa a novináře Odda Eidema) před nacisty do Norska, ale poté, co Němci okupovali i Norsko, byl roku 1942 zatřen (při pokusu přejít hranice do Švédska) a uvězněn v koncentračním táboře v Terezíně, a později v Sachsenhausenu a v Osvětimi (kde zahynuli oba jeho rodiče). Fraenkl byl jedním ze třiceti Židů, kteří byli během druhé světové války deportováni z Norska a přežili. Po osvobození v roce 1945 se rozhodl do Norska vrátit. Na univerzitě v Oslo se stal vedoucí Institutu divadelní vědy, roku 1965 docentem a v roce 1974 profesorem divadelní vědy - prvním v zemi.^[2] Psal i recenze do norského tisku.^[3] V Norsku se snažil ve své odborné práci hledat styčné body mezi českou a norskou kulturou (např. studie Masaryk a Garborg), později se věnoval i vyloženě norským tématům, napsal například studii o Ibsenovi či Stridbergovi.^[4] Jeho dcera Ellinor F. Majorová se stala psycholožkou, která se mj. věnovala důsledkům věznění v koncentračních táborech pro přeživší a jejich děti. U té příležitosti převyprávěla i příběh svého otce.

Dílo

Ve svých literárněvědných teoriích byl ovlivněn psychologií, zejména Carla Gustava Junga a Eduarda Sprangera. Lexikon české literatury jeho bádání popsal slovy: "Jeho literárněhistorické studie vycházejí z pojetí díla jako výrazu básníkovy duše a literatury jako dějin lidského ducha. (...) Svou literárněvědnou metodu programově stavěl na teleologickém pojetí vývoje, v němž hledal cestu k překonání subjektivní anarchie kritického soudu; z téhož důvodu přejímal některé metodologické prvky literárněvědného strukturalismu a soustřeďoval se k podrobným analýzám výrazových složek díla (např. k apostrofičnosti Březinově). Pečlivý zřetel k detailu spojoval ve svých studiích s podrobným rozborem historického materiálu. (...) V posuzování současné literatury a divadla většinou nevybočoval z mezí záznamu subjektivního dojmu z díla či představení, vyjadřovaného esejistickým stylem."^[5]

Bibliografie

• K vývoji novodobé české literární kritiky (1930)
• Masaryk a literatura (1930)
• Problém titanismu ve "Zločinu a trestu" (1931)
• Masaryk a moderní titanism (1932)
• Nerudův cyklus "Otci" (1933)
• K problematice sebecitu v díle E. Hostovského (1936)
• Otokar Březina: mysticismus umění a věrnost sobě (1936)
• Mácha a Březina (1936)
• Březinova "Modlitba večerní" (1936)
• Otokar Březina. Mládí a přerod (1937)
• Masaryk a Garborg (1952)
• Bjørnson og tsjekkisk litteratur (1953)
• Ibsens vei til drama (1955)
• To kapitler om Aleksander Solsjenitsyns forfatterskap (1971)

Reference

Zdroj