Paul Durand-Ruel

Paul Durand-Ruel
Paul Durand-Ruel, malíř Pierre-Auguste Renoir, kolem r. 1910
Paul Durand-Ruel, malíř Pierre-Auguste Renoir, kolem r. 1910
Rodné jméno Paul-Marie-Joseph Durand-Ruel
Narození 31. října 1831
Paříž, Francie
Úmrtí 5. února 1922 (ve věku 90 let)
Paříž, Francie
Místo pohřbení Hřbitov Montmartre
Národnost francouzská
Povolání galerista
Znám jako obchodník s uměním, podporovatel impresionistů a moderního umění
Ocenění rytíř Řádu čestné legie (1920)
Choť Jeanne Marie Eva Lafon
Děti Charles Durand-Ruel
Georges Durand-Ruel
Joseph Durand-Ruel
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paul Durand-Ruel (31. října 1831, Paříž, Francie – 5. února 1922, Paříž, Francie) byl francouzský obchodník s uměním spojený s impresionisty a barbizonskou školou.[1] Byl první kdo podporoval umělce jako byli Claude Monet, Camille Pissarro a Pierre August Renoir. Je znám svými inovacemi v modernizaci uměleckých trhů a je obecně považován za nejdůležitějšího obchodníka s uměním 19. století. Ambiciózní podnikatel, Durand-Ruel, kultivoval mezinárodní zájem o francouzské umělce zřizováním uměleckých galerií a výstav v Londýně, New Yorku, Berlíně a Bruselu.[2] Dále se podílel na decentralizaci uměleckých trhů ve Francii, která byla před polovinou 19. století monopolizována systémem „Salon“.

Mládí a kariéra

Paul-Marie-Joseph Durand-Ruel se narodil v Paříži jako syn Jeana Marie Fortuné Duranda a Marie Ferdinande Ruel. Jeho rodiče, kteří si v roce 1839 otevřeli obchod s uměním, používali pro rodinný podnik název „Durand-Ruel“. V roce 1851 se Paul zapsal na vojenskou školu „Ecole Militaire de Saint-Cyr“, ale ze zdravotních důvodů byl krátce poté nucen odejít[3] V roce 1862 se oženil s Jeanne Marie Evou Lafonovou; pár měl krátce poté své první dítě.

Kariéra

V roce 1865 převzal Paul rodinný podnik, který zastupoval umělce jako Camille Corot a další osobnosti barbizonské školy francouzské krajinomalby. V roce 1867 přesunul svou galerii z 1. rue de la Paix v Paříži do 16. rue Laffitte s pobočkou na 111. rue Le Peletier.[4] Během šedesátých a počátku sedmdesátých let 19. století byl Durand-Ruel důležitým obhájcem a úspěšným obchodníkem s uměním barbizonské školy, ale je nejznámější je svým vztahem se skupinou malířů, kteří se stali známými jako impresionisté.

Systém pařížských Salonů

Až do přelomu 20. století byl francouzský „Salon System“ primární institucí pro vystavování umění ve veřejné sféře. Francouzský systém Salon des artistes français založený v roce 1667 byl účinným nástrojem pro financování a marketing nových umělců, byl zcela centralizován a spoléhal se na stát a francouzskou akademii (Académie royale de peinture et de sculpture). Systém ovšem některým umělcům v zásadě ztěžoval získání popularity. Impresionisté byli první skupinou umělců vyloučených ze systému, kteří úspěšně zahájili řadu vlastních, na státu nezávislých uměleckých výstav mimo státem sponzorovaný systém, a to s pomocí Paula Durand-Ruela a dalších prodejců.[5] Výstavy se opíraly o nový obchodní model volného trhu, kde by si umělci ponechali výnosy z vlastního prodeje, a úspěch výstavy se opíral spíše o tržní poptávku po umění než o recenze státu. Vznik vztahu mezi obchodníky a umělci a nezávislé výstavy začínající v 70. letech 19. století rozbily monopolní moc Salonu a zahájily novou éru trhů s uměním.[6]

La Belle École z roku 1830

Před svou podporou impresionistů zahájil Durand-Ruel svou kariéru v roce 1830 kampaní zaměřenou na zvýšení prestiže umění v době označované jako „krásná doba – La Belle École“.[3] Svou kampaní podporoval skupinu umělců známých svým romantismem a krajinomalbou. Patřili sem malíři Jean-Baptiste-Camille Corot, Théodore Rousseau, Jean-François Millet, Eugéne Delacroix a Gustave Courbet. Durand-Ruel během 60. a 70. let 19. století kupoval díla těchto umělců a podařilo se mu vytvořit úctyhodnou sbírku: do roku 1874 koupil 432 děl Delacroix, Corot a Rousseau. Sám se ovšem dostal do finanční tísně.[3][2] Přesto se stále snažil umělce podporovat, vyvinul celkem sedm inovativních principů pro podporu a zvýšení hodnoty umění. Díky organizování mezinárodních výstav a vedení veřejné diskuze o umění se investice Durand-Ruela do skupiny „La Belle École“ ukázala jako nesmírně výnosná a pomohla financovat jeho pozdější podporu impresionistů.

Paul Durand-Ruel ve své galerii v roce 1910. Foto Dornac.
[7]

Impresionisté

Umělecký a módní potenciál impresionismu poznal Paul již v roce 1870 a první velká výstava jejich prací se konala v jeho londýnské galerii v roce 1872. Nakonec Durand-Ruel pořádal výstavy impresionismu a dalších děl ve svých pařížských a londýnských galeriích, a to včetně prací jeho krajana, amerického malíře Jamese Abbotta McNeill Whistlera, který se sice narodil v Massachusetts, ale převážnou část života strávil ve Francii a Anglii. Během posledních tří desetiletí 19. století se Durand-Ruel stal nejznámějším obchodníkem s uměním a nejdůležitějším obchodním zastáncem francouzského impresionismu na světě. Podařilo se mu vytvořit trh pro impresionismus ve Spojených státech i v Evropě. Edgar Degas, Mary Cassatt, Édouard Manet, Claude Monet, Berthe Morisot, Camille Pissarro, Pierre-Auguste Renoir a Alfred Sisley patří k významným impresionistickým umělcům, které proslavil Durand-Ruel.[8] Zastupoval i mnoho méně známých umělců, mimo jiné Maxime Dethomase nebo Hugues Merleho.

Část úspěchu impresionismu byla způsobena mezinárodní poptávkou. Durand-Ruel založil síť galerií a výstav v mnoha zemích s centry v Londýně, New Yorku a Berlíně. Pokud jde o otevřenost Američanů vůči impresionismu, Durand-Ruel kdysi řekl: „Americká veřejnost se nesměje. Nakupuje!“[9] „Bez Ameriky,“ řekl, „byl bych po finanční ztrátě ztracen, zničen po koupi tolika Monetů a Renoirů. Dvě výstavy v Americe v roce 1886 mě zachránily. Americká veřejnost nakupovala mírně. . . ale díky této veřejnosti bylo Monetovi a Renoirovi umožněno žít a poté Američany následovala i francouzská veřejnost.“[10]

Origina plakátu k první rosenkruciánské výstavě, Galerie Durand Ruel, Paříž, rok 1892, autor Carlos Schwabe

Londýn

Během francouzsko-pruské války v letech 1870–71 opustil Durand-Ruel Paříž a uprchl do Londýna, kde se setkal s řadou francouzských umělců, včetně Charlese-Françoise Daubignyho, Clauda Moneta a Camilla Pissarra. V prosinci 1870 zahájil první z deseti výročních výstav Společnosti francouzských umělců (Society of French Artists) ve své nové londýnské galerii na ulici 168. New Bond Street pod vedením Charlese Deschampse.[11]

Hlavní sál The Grafton Galleries, 1905

V Londýně vytvořil Durand-Ruel mnoho nových strategií pro organizaci výstav umění, jako je tisk katalogu pro každou výstavu, účtování vstupného a strategické umisťování děl neznámých umělců vedle drahých obrazů už známých tvůrců aby se zvýšila jejich cena.[3] Během této doby získal ikonické obrazy z počátku 19. století, jako je obraz Jacques-Louise Davida zvaný Maratova smrt a Delacroixova Smrt Sardanapala, aby je představil na svých výstavách a zvýšil tím publicitu.

Během této doby začal Durand-Ruel na svých výstavách představovat obrazy tehdy neznámého Moneta a Pissarra. Počínaje rokem 1872 zahájil velké nákupy impresionistických obrazů umělců, které se později staly známými. Durand-Ruel pořádal první londýnské výlučně impresionistické výstavy v letech 1882 a 1883.[3] Tyto výstavy se ale ukázaly jako neúspěšné a téměř zruinovaly jeho galerii Durand-Ruel.

V roce 1905, když se Durand-Ruel vrátil do Londýna, předvedl rozsáhlou výstavu impresionistických obrazů pocházejících převážně z jeho soukromé sbírky. Galerie Grafton představila 315 obrazů od Maneta, Eugèna Boudina , Pissarra, Renoira a Moneta. Zatímco přehlídka poskytla pouze 13 přímých prodejů pro Durand-Ruel, vyvolala zájem mezi mezinárodními sběrateli umění o impresionismus.[3]

Amerika

Jeho obchodní jednání s Američany sahá až do 60. let 18. století[3], ale zpočátku bylo zaměřeno na krátkodobé akce, jako jsou výstavy v Bostonu a Filadelfii, stejně jako návštěvy klientů v Paříži. Durand-Ruel otevřel svou první stálou galerii ve Spojených státech v roce 1887. Podnik v New Yorku je považován za základní kámen úspěchu Duranda-Ruela v jeho propagaci impresionismu.

Durand-Ruel & Sons byl oficiální název jeho amerického podniku, ve kterém pracovali jeho synové Joseph, Charles a Georges až do roku 1893.[3] Přes své syny tak Durand-Ruel byl trvale přítomen ve Spojených státech. Kromě stálé galerie v New Yorku organizoval mimo jiné výstavy v Bostonu, Filadelfii, Cincinnati, St. Louis a Chicagu. Rodinný americký podnik pokračoval v činnosti i po smrti Paula Durand-Ruela až do roku 1950.

Německo

Podnikání Durand-Ruela v Německu přišlo brzy po jeho úspěchu ve Spojených státech. V roce 1883 uspořádalo Německo svou první výstavu impresionistů organizovanou za pomoci Durand-Ruela.[3] S hlavním zaměřením na USA v 80. letech 19. století se přítomnost Paula Durand-Ruela v Německu uskutečnila pomocí německé uměleckého kritika Emila Heilbuta, který v letech 1880 až 1896 nakupoval a prodával mnoho obrazů. Jeho spojení s německým malířem Maxem Liebermannem vedlo k výstavám francouzského impresionismu v Drážďanech, Berlíně a Hamburku a byly zde ukázány i pozdější práce samotného Liebermanna.[3]

Od roku 1899 se firma Durand-Ruel v Německu soustředila na Berlín, a to prostřednictvím spolupráce s německým obchodníkem s uměním Paulem Cassirerem, který tam provozoval stálou uměleckou galerii.[3]

Paul Durand-Ruel vizionář

Durand-Ruel byl průkopníkem v integraci volných trhů s uměním. Strategie Duranda-Ruela investovat do slibných děl i za cenu finančních potíží se řídila sedmi inovativními principy:

  1. Ochrana a obhajoba umění nade vše
  2. Výhradnost produkce umělců
  3. Jednotlivé výstavy
  4. Síť mezinárodních galerií
  5. Volný přístup do svých galerií a do svého bytu
  6. Propagace práce umělců prostřednictvím tisku
  7. Spojit svět umění se světem financí[12]

Prostřednictvím těchto principů Durand-Ruel přeměnil trhy s uměním na tržní systém, kde jsou umělci finančně podporováni finančníky, na něž jejich práce zapůsobila. V letech 1891 až 1922 zakoupil Durand-Ruel téměř 12 000 obrazů. V roce 1920, ve věku 89 let, prohlásil:

„Nakonec impresionisté zvítězili, stejně jako generace z roku 1830. Mým šílenstvím byla moudrost. Když si pomyslím, že kdybych zemřel v šedesáti, byl bych mrtvý a zbaven dluhů, obklopen bohatstvím podceňovaných pokladů ... „[12]

Smrt Sardanapala obraz Delacroix, uvedený na výstavě Daumier 17. dubna 1878. Právě práce Delacroixe poprvé zaujala Durand-Ruela v roce 1855 a inspirovala ho k obchodování s uměním.[13]
Snídaně veslařů, Auguste Renoir' obraz visel v bytě Duranda-Ruela, kde přijímal klienty a dával večeře v domácím prostředí[14]
Ovčák v měsíční noci, Jean-François Millet, obraz koupil Durand-Ruel v roce 1872, věřil, že je to Milletovo mistrovské dílo.[15]
Green Park, Londýn, Claude Monet, první jeho obraz zakoupil Paul Durand-Ruel v roce 1872[15]
Koncert v Tuileriích Edouard Manet,nejvyhledávanější dílo koupil Durand-Ruel při návštěvě Manetova ateliéru v roce 1872. Později byl úspěšně vystaven v londýnské galerii Grafton Galleries.[15]

Počty prací

Umělci podporovaní Paulem Durand-Ruelem
Jméno narození/úmrtí Hnutí Počet děl spojených s Durand-Ruelem
ANDRÉ, Albert 1869–1954 Postimpresionismus
BARYE, Antoine-Louis 1795–1895 Sochařství
BENASSIT, Émile 1833–1902 Žánrová malba
BOUDIN, Eugène 1824–1898 Impresionismus ~400
BROWN, John-Lewis 1829–1890 Žánrová malba
CAILLEBOTTE, Gustave 1848–1894 Realismus, Impresionismus
CASSATT, Mary 1844–1926 Impresionismus ~400
CEZANNE, Paul 1839–1906 Impresionismus
COROT, Jean-Baptiste 1796–1875 Realismus ~300
COURBET, Gustave 1819–1877 Realismus >30
DAUBIGNY, Charles-François 1817–1878 Realismus
DAUMIER, Honoré 1808–1879 Realismus, Impresionismus
DEGAS, Edgar 1834–1917 Impresionismus ~400
DELACROIX, Eugène 1798–1863 Romantismus ~200
DIAZ DE LA PENA, Narcisse-Virgile 1807–1876 Orientalismus
DURENNE, Eugène-Antoine 1860–1944 Impresionismus
EDZARD, Dietz 1893–1963 Impresionismus
ESPAGNAT, Georges d’ 1870–1950 Postimpresionismus
FANTIN-LATOUR, Henri Théodore Jean Ignace 1836–1904 Impresionismus
FORAIN, Jean-Louis 1852–1931 Impresionismus
GAUGUIN, Paul 1848–1903 Impresionismus
GUILLAUMIN, Jean-Baptiste-Armand 1841–1927 Impresionismus
HASSAM, Childe 1859–1935 Impresionismus
HELLEU, Paul-César 1859–1927 Postimpresionismus
HOSCHEDE-MONET, Blanche 1865–1947 Impresionismus
HUGUET, Victor-Pierre 1835–1902 Orientalismus
JONGKIND, Johan ou Jean-Barthold 1819–1891 Impresionismus
KHMELUK, Vassyl 1903–1986 Postimpresionismus
LEPINE, Stanislas-Victor-Edouard 1835–1892 Impresionismus
LOISEAU, Gustave 1865–1935 Postimpresionismus
MANET, Edouard 1832–1883 Realismus, Impresionismus ~200
MAUFRA, Maxime, Maxime-Emile-Louis 1861–1918 Impresionismus
MILLET, Jean François 1814–1875 Realismus >61
MONET, Claude 1840–1926 Impresionismus ~1000
MORET, Henry 1856–1913 Impresionismus
MORISOT, Berthe 1841–1895 Impresionismus
PISSARRO, Camille 1830–1903 Impresionismus ~800
PUVIS DE CHAVANNES, Pierre 1824–1898 Symbolismus
REDON, Odilon 1840–1916 Postimpresionismus
RENOIR, Pierre-Auguste 1841–1919 Impresionismus ~1500
RODIN, August 1840–1917 Sochařství
ROUSSEAU, Théodore 1812–1867 Realismus, Romantismus ~100
SISLEY, Alfred 1839–1899 Impresionismus ~400
TOULOUSE-LAUTREC, Henri de 1864–1901 Postimpresionismus
VALTAT, Louis 1869–1952 Fauvismus
VIGNON, Victor-Alfred-Paul 1847–1909 Impresionismus
ZANDOMENEGHI, Federico 1841–1917 Impresionismus
ZIEM, Félix-François-Georges-Philibert 1821–1911 Orientalismus

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paul Durand-Ruel na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Chilvers, Ian (2015). “Durand-Ruel, Paul”, The Oxford Dictionary of Art and Artists. Oxford University Press.
  2. ↑ a b Paul Durand-Ruel [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e f g h i j k Inventing Impressionism [online]. [cit. 2015-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-14. (anglicky) 
  4. ↑ Eric Hazan, David Fernbach (trans.) (2011). The Invention of Paris: A History in Footsteps. London; New York: Verso Books. ISBN 978-1-84467-800-6. Accessed September 2013.
  5. ↑ Galenson, David, and Robert Jensen. 2002. “Careers and Canvases: The Rise of the Market for Modern Art in the Nineteenth Century.” National Bureau of Economic Research, doi:10.3386/w9123.
  6. ↑ GALENSON, David. Careers and Canvases: The Rise of the Market for Modern Art in the Nineteenth Century. National Bureau of Economic Research. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ Durand-Ruel a Claude Monet v Giverny, rok 1900]ROBBINS, Anne. Inventing Impressionism: Paul Durand-Ruel and the Modern Art Market. London: National Gallery, 2015. 
  8. ↑ STAMBERG, Susan. Durand-Ruel: The Art Dealer Who Liked Impressionists Before They Were Cool. NPR. 18 August 2015. Dostupné online [cit. 18 August 2015]. (anglicky) 
  9. ↑ Mendelsohn, Meredith and Meghan Dailey. “The Purveyor of Modern Life” Art+Auction, November 2009.
  10. ↑ DURRANT, Nancy. Paul Durand-Ruel, the man who saved the impressionists. The Times. thetimes.co.uk. Dostupné online. (anglicky) 
  11. ↑ Biography for: Paul Durand-Ruel. www.whistler.arts.gla.ac.uk [online]. [cit. 2021-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-11-06. 
  12. ↑ a b Durand-Ruel and Cie [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ DURAND-RUEL. Paul Durand-Ruel, Memoirs of an Impressionist Art Dealer. Paris: [s.n.], 2014. 
  14. ↑ DURAND-RUEL, Goffrey. Paul Durand-Ruel and Renoir: 47 Years of Friendship. [s.l.]: [s.n.], 2009. 
  15. ↑ a b c SENSIER AND MANTZ. La vie et l'oeuvre de Jean-François Millet. [s.l.]: Eds. des champs, 2005. ISBN 9782910138172. S. 153. 

Externí odkazy

Zdroj