Paolo Pellegrin

Paolo Pellegrin
Narození 11. března 1964 (59 let)
Řím
Alma mater Univerzita La Sapienza
Povolání fotograf
Ocenění Zlatá medaile Roberta Capy (2006)
Cena Ericha Salomona (2013)
Webová stránka www.magnumphotos.com/PaoloPellegrin
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Paolo Pellegrin (* 11. března 1964, Řím) je italský fotožurnalista.[1] Je členem agentury Magnum Photos a držitelem deseti cen World Press Photo.[2]

Životopis

Pellegrin v roce 2019

Pellegrin se narodil v Římě[2] do rodiny architektů. Vystudoval architekturu na Univerzitě la Sapienza v Římě a po třech letech se rozhodl změnit profesní směr a v letech 1986 až 1987 odešel studovat fotografii na Istituto Italiano di Fotografia v Římě. Během těchto let se seznámil s italským fotografem Enzem Ragazzinim, který se stal jeho mentorem.

V roce 1992 začal Pellegrin pracovat na osobních projektech, na tématech jako Romové v Itálii a Bosně a podnikl několik cest na Balkán poté, co Albánie otevřela své hranice. Prostřednictvím Christiana Caujolla se seznámil s Graziou Neri, která ho v Itálii zastupovala. V letech 1994 až 1995 začal pracovat na projektu o dětech v poválečné Bosně a v rámci projektu o onemocnění HIV / AIDS cestoval po Itálii, Rumunsku, Mexiku, Ugandě, Zimbabwe a Keni. V roce 1995 získal svou první cenu World Press Photo za svou práci o AIDS v Ugandě.[3]

V roce 1997 Pellegrin vydal svou první knihu Bambini o své práci o dětech v Bosně, Ugandě a Rumunsku a za práci o dětech v poválečné Bosně získal Mezinárodní cenu fotožurnalistiky města Gijòn. V roce 1998 pracoval na projektu pro Lékaře bez hranic, ze kterého vznikla kniha Kambodža a putovní výstava. Za svou práci v Kambodži získal cenu World Press Photo.[3]

V letech 1999 až 2000 Pellegrin během války často cestoval mezi Kosovem, Albánií, Makedonií a Srbskem a vytvořil hloubkovou reportáž o konfliktu a jeho následcích. Za reportáž o konfliktu v Kosovu vyhrál World Press Photo.[3]

V roce 2001 získal Pellegrin nominaci na člena v Magnum Photos a získal cenu World Press Photo za svou práci v oblasti boje proti terorismu v Alžírsku.[3] Během téhož roku získal medaili Leica Medal of Excellence za svou práci na Balkáně. Začal hodně cestovat, pokrýval zpravodajské události hlavně na Blízkém východě a v Africe. V roce 2002 vydal knihu Kosovo 1999-2000: The Flight of Reason a získal německou cenu Hansely Miethové za příběh v Bosně. V roce 2003 cestoval, aby informoval o invazi do Iráku pod vedením USA. V roce 2004 začal cestovat do Dárfúru, aby informoval o humanitární krizi, a za své zpravodajství o Dárfúru získal cenu Oliviera Rebbota od Overseas Press Clubu v USA. Získal také cenu World Press Photo za reportáž o pohřbu Jásira Arafata.[3] S Thomasem Dworzakem, Alexem Majolim a Ilkkou Uimonen vytvořili putovní multimediální projekt Off Broadway. V roce 2005 se stal řádným členem Magnum Photos[2] Ve stejném roce popsal následky tsunami a hurikánu Katrina a získal dvě ceny World Press Photo, jednu za práci na pohřbu papeže Jana Pavla II. a druhou za reportáž ze zákulisí módních přehlídek v New Yorku.[3]

V roce 2006 Pellegrin odcestoval do Libanonu, aby dokumentoval válku, kde byl zraněn v Tyru. Za svou práci v Libanonu[3] získal cenu World Press Photo a za dlouhodobý projekt o islámu W. Eugene Smith Grant v oblasti humanistické fotografie. V roce 2007 mu Overseas Press Club za práci o válce v Libanonu udělil zlatou medaili Roberta Capy a získal cenu Leica European Publishers Award for Photography[4], v důsledku čehož jeho As I Was Dying vyšlo v sedmi jazycích.

V roce 2013 Pellegrin vyhrál svou desátou cenu World Press Photo.[3] V troce 2022 dokumentoval ruskou invazi na Ukrajinu.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paolo Pellegrin na anglické Wikipedii.

  1. ↑ PULVER, Andrew. www.theguardian.com. Photographer Paolo Pellegrin's best shot. The Guardian. 2. 9. 2009. Dostupné online [cit. 2019-01-06]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  2. ↑ a b c POVOLEDO, Elisabetta. NYTimes.com. A Look Back on a Life’s Work Capturing Conflict. The New York Times. 16. 11. 2018. Dostupné online [cit. 2019-01-06]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  3. ↑ a b c d e f g h Paolo Pellegrin [online]. [cit. 2019-01-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ "Exhibitions: Paolo Pellegrin: As I was dying Archivováno 24. 11. 2015 na Wayback Machine.", Les Rencontres d'Arles. cit. 8. května 2014.

Externí odkazy

Zdroj