Otto Černín

Otto Rudolf Černín
Erb rodu
Erb rodu
Rakousko-uherský vyslanec v Bulharsku
Ve funkci:
24. leden 1917 – 11. listopad 1918
Panovník Karel I.
Předchůdce Lajos Széchényi
Nástupce Rakousko-Uhersko zaniklo
Narození 27. srpna 1875
Dymokury
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 14. června 1962 (ve věku 86 let)
Salcburk
RakouskoRakousko Rakousko
Choť Lucy Katherine Beckettová (od 1903)
Marialisa Pfeifferová
Rodiče Děpold Černín z Chudenic a Anna Marie Westphalenová z Fürstenbergu
Děti Edmund Černín z Chudenic
Manfred Černín z Chudenic
Pavel Otto Černín z Chudenic
Evžen Jaromír Černín z Chudenic
Příbuzní Otakar Černín z Chudenic, Děpold Josef Černín z Chudenic, Pavel Bedřich Černín z Chudenic, Bedřich Černín z Chudenic a Marie Rosina Černínová z Chudenic (sourozenci)
Profese diplomat a politik
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otto Rudolf hrabě Černín (německy Otto Graf Czernin, 27. srpna 1875 v Dymokurách[1] – 14. června 1962 v Salcburku, narozen jako Otto Rudolf Teobald Otakar Maria hrabě Černín z Chudenic[2]) byl český šlechtic z rodu Černínů z Chudenic. rakousko-uherský diplomat před a během první světové války.

Život

Černín se narodil do české šlechtické rodiny Černínů z Chudenic jako mladší bratr Otakara Černína, pozdějšího c. a k. rakousko-uherského ministra zahraničních věcí. Poté, co dkončil studia Diplomatické akademie na Terezianu, vstoupil do zahraničních služeb Rakouska-Uherska. Byl vyslán jako tajemník velvyslanců v Londýně a roku 1904 do Říma. Jeho učitelem byl pozdější ministr zahraničních věcí Alois Lexa von Ährenthal, jehož aktivistická expanzivní politiku, jako při bosenské anekční krizi, podporoval.[3]

V roce 1903 se Černín v Londýně oženil s Lucy Katherine Beckettovou, dcerou Ernesta Williama Becketta, 2. barona de Grimthorpe. Z manželství se narodili tři synové. Krátce po vypuknutí války v roce 1914 byl svazek rozveden. Roku 1939 se v Bratislavě oženil podruhé s Marií Lisou Pfeifferovou.[4]

Před začátkem války byl legačním radou a zmocněncem (velvyslancem) ministra vnitra na velvyslanectví v ruském Petrohradu a jako přímý jednací partner ruského ministra zahraničních věcí Sazonova se bezprostředně podílel na červencovém ultimátu a tím i na vypuknutí první světové války.

Po návratu do Vídně byl Černín ve zpravodajském oddělení c.k. armády a během četných návštěv na frontě se informoval o skutečném stavu, přičemž se podle svých možností podílel také na samotných bojích.[5]

Jako vyslanec monarchie v Sofii od ledna 1917 do 4. listopadu 1918 měl Černín zásadní vliv na bulharskou politiku v rámci dohody centrálních mocností.[6] „Krásný hrabě (schöne Graf)“ byl podle mínění mnohých lepším diplomatem, než jeho charismatický, avšak roztržitý bratr Otakar.[7]

Po válce roku 1919 Otto Černín odešel ze státních služeb a zastupoval zájmy německojazyčných vlastníků pozemků v Československu. On a další aristokraté se bez větších výsledků snažili bránit vyvlastnění ze strany ČSR a získat angloamerický kapitál.[8]

Ve 30. letech 20. století sympatizoval s politikou NSDAP, když v prosinci 1933 zveřejnil jako vyslanec v době klidu příspěvek ve štvavém časopise Der Stürmer pod „agresivním titulkem“ Pan-Juda im Kleide Pan-Europas (Panjudaismus v rouše panevropském).[9] Po druhé světové válce se Otto Černín při mnoha setkáních v Bavorsku znovu sblížil s Otou Habsbursko-Lotrinským, Panevropským hnutím a Habsburky.[10]

Jeho syn Manfred (1913–1962) po rozvodu rodičů odešel se svou matkou do Itálie a vzdělání získal ve Spojeném království. Manfred byl pilot RAF a od roku 1943 člen britské tajné služby Special Operations Executive (SOE) a důstojník odpovědný za nasazení britských vojáků v Rakousku.[11][12]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Otto Czernin na německé Wikipedii.

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Dymokury
  2. ↑ Viz Zákon o zrušení šlechtictví z roku 1919
  3. ↑ Ralph Melville (Hrsg.): Deutschland und Europa in der Neuzeit. Festschrift für Karl Otmar Frhr. von Aretin zum 65. Geburtstag. Verlag Steiner, Stuttgart 1988, ISBN 3-515-05053-1, sv. 1, str. 663.
  4. ↑ Familie Černín auf worldroots.com. www.worldroots.com [online]. [cit. 2014-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-19. 
  5. ↑ Heinrich Benedikt: Damals im alten Österreich. Erinnerungen. Verlag Amaltea, Wien 1979, ISBN 3-85002-109-2, S. 292.
  6. ↑ Elisabeth Kovács: Untergang oder Rettung der Donaumonarchie? Band 2: Politische Dokumente zu Kaiser und König Karl I. (IV.) aus internationalen Archiven. Verlag Böhlau, Wien 2004, ISBN 3-205-77238-5, S. 322.
  7. ↑ Erwin Matsch (Hrsg.): November 1918 auf dem Ballhausplatz. Erinnerungen Ludwigs Freiherrn von Flotow, des letzten Chefs des Österreichisch-Ungarischen Auswärtigen Dienstes 1895–1920. Verlag Böhlau, Wien 1982, ISBN 3-205-07190-5, S. 108 und 321.
  8. ↑ Eagle Glassheim: Noble nationalists. The transformation of the Bohemian aristocracy. Harvard University Press, Cambridge (Mass.) 2005, ISBN 0-674-01889-3, S. 109.
  9. ↑ Michael Gehler: Der lange Weg nach Europa. Österreich vom Ende der Monarchie bis zur EU. Studien-Verlag, Innsbruck/Wien 2002, ISBN 3-7065-1537-7, S. 497.
  10. ↑ Stephan Baier, Eva Demmerle: Otto von Habsburg. Die autorisierte Biografie. Verlag Amaltea, Wien 2002, ISBN 3-85002-486-5, S. 216.
  11. ↑ Dokumentensammlung Manfred Czernin aus der ROYAL AIR FORCE (Eric Campion Collection). Auktionsbeschreibung September 2003, Dix Noonan Webb. Abgerufen am 8. November 2010.
  12. ↑ Peter Pirker (Hrsg.), Patrick Martin-Smith: Widerstand vom Himmel. Österreicheinsätze des britischen Geheimdienstes SOE 1944. Verlag Czernin, Wien 2004, ISBN 3-7076-0182-X, S. 36ff.

Externí odkazy

Zdroj