Opus Dei

Prelatura Svatého kříže a Opus Dei
Znak Opus Dei: kříž vepsaný do kruhu značícího zeměkouli
Zakladatel	Josemaría Escrivá de Balaguer
Vznik	2. října 1928
Typ	osobní prelatura
Sídlo	Viale Bruno Buozzi, 73, 00197, Řím, Itálie
Souřadnice	41°55′18,4″ s. š., 12°29′2,6″ v. d.
Působnost	svět
Členové	cca 90 000
Zakladatel	sv. Josemaría Escrivá de Balaguer
Prelát	mons. Fernando Ocáriz Braña
Jeho předchůdce	biskup Javier Echevarría Rodriguez
Předchůdce Javier Echevarría Rodriguez	biskup Álvaro del Portillo
Hlavní orgán	generální rada, centrální asesorie
Mateřská organizace	katolická církev
Oficiální web	www.opusdei.org
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Opus Dei, plným názvem Praelatura Sanctae Crucis et Operis Dei (česky Boží dílo či zkráceně Dílo, plným názvem Prelatura Svatého kříže a Opus Dei) je osobní prelaturou katolické církve. Jejím posláním je šířit poselství o tom, že všichni lidé, i laici, jsou povoláni ke svatosti, a poskytovat jim k tomu nezbytnou pomoc spočívající ve formaci a duchovním vedení.

Opus Dei bylo založeno ve Španělsku roku 1928 sv. Josemariou Escrivá de Balaguer, kterého v roce 2002 svatořečil papež Jan Pavel II. Svou definitivní právní podobu získalo Opus Dei v roce 1982, kdy jej papež Jan Pavel II. ustanovil jako osobní prelaturu. Není tedy řádem ani hnutím, ale součástí hierarchické struktury církve. Sídlo prelatury se nachází v Římě a v jejím čele stojí prelát. V současné době Opus Dei působí v 68 zemích světa.^[1]

Opus Dei se z velké většiny skládá z laiků, dále pak z kněží, kteří tvoří vlastní klérus prelatury.^{[pozn. 1]} Podle papežské ročenky Anuario Pontificio z roku 2011 čítá Opus Dei 2 015 kněží a celkem 88 245 věřících, z čehož vyplývá, že 86 230 jsou laici. Celkem 55 % věřících Prelatury jsou ženy a kolem 90 % členů žije v Evropě a Americe.^[2]

Historie

Opus Dei založil madridský kněz Josemaría Escrivá de Balaguer dne 2. října 1928 jakožto cestu osobního posvěcování se, která je určena lidem všech tříd skrze jejich profesní práci a plnění běžných povinností křesťana. Toto poselství narazilo na všeobecné mínění tehdejší doby, že k dosažení svatosti je třeba vést život zasvěcený pouze Bohu, tedy svatými mohou být pouze řeholníci nebo kněží. Roku 1930 založil také ženskou část Opus Dei, které do té doby bylo určeno pouze pro muže.

V roce 1933 bylo otevřeno první centrum Opus Dei, tzv. Academia DYA, kde se vyučovalo právo a architektura. O rok později se tato akademie přeměnila v malou vysokoškolskou kolej.

Během španělské občanské války, která byla poznamenána krutým náboženským pronásledováním, byl Josemaría Escrivá nucen skrývat se na několika místech Madridu.^[3] V roce 1937 on i několik členů Opus Dei utekli z republikánské zóny Španělska a přes Pyreneje a Andorru se dostali do Francie, odkud bylo možné přejít do druhé části Španělska, ve které nebyla církev pronásledována. Tyto události a vypuknutí druhé světové války prozatím znemožnily uskutečnění projektů zakladatele Opus Dei na rozšíření své apoštolské práce do dalších zemí Evropy.

Během druhé světové války se zakladatel přestěhoval do Říma, jelikož si byl vědom nutnosti sídla v tomto městě pro další expanzi do celého světa. V následujících letech cestoval po celé Evropě, aby připravoval započetí práce Opus Dei v různých zemích. V roce 1946 začala tato práce v Portugalsku, Itálii, Anglii, Irsku a Francii. Do České republiky Opus Dei přišlo v roce 1990.

Roku 1941 získalo Opus Dei diecézní schválení od madridského biskupa. O šest let později (roku 1947) bylo schváleno Svatým stolcem.

Poslání

Opus Dei založil Sv. Josemaría Escrivá, který svou obětavou evangelizační činností propagoval již od počátku svého pastoračního působení myšlenku všeobecného povolání ke svatosti. To znamená, že pokřtěný člověk jako Boží dítě je schopen svým každodenním příkladným životem, spočívajícím v dodržování evangelia a posvěcováním práce, následovat Ježíše Krista v jeho radostech i utrpení. Každý tedy může křesťanské ctnosti rozvíjet v nejrůznějších okolnostech všedního života uprostřed světa. Proto prelatura poskytuje duchovní formaci a pastorační péči všem svým členům i mnoha ostatním. Nedílnou součástí formace v duchu Opus Dei je vydávání osobního svědectví o křesťanské lásce a potřebě následování Krista, čímž každý vykonává svůj apoštolát uprostřed světa.

Struktura a aktivity

Osobní prelatura Opus Dei představuje zvláštní strukturu v rámci katolické církve, v jejímž čele stojí prelát. Sdružuje laiky a kněze, přičemž povolání laiků všech typů a kněží pro prelaturu je naprosto rovnocenné. Pokud tedy povaha konkrétní záležitosti nestanovuje organizační odpovědnost někoho konkrétního, jsou si v ní všichni členové Opus Dei rovni. Kněz je v pojetí Díla člověk, který je povolán duchovně sloužit ostatním členům sdružení. Členové i po vstupu Opus Dei zůstávají (krom vnitřních záležitostí prelatury) součástí místních církví, ke kterým náleží.^[zdroj?] Opus Dei byla povýšena na prelaturu Apoštolskou konstitucí Ut sit z 28. prosince 1982 a v rámci katolické církve byla podřízena Kongregaci pro biskupy.^[4]

14. července 2022 vydal papež František motu proprio Ad Charisma Tuendum, ^[5] v němž ustanovil, že v souvislosti s reformou římské kurie bude prelatura podřízema Dikasteriu pro klérus a že prelát nemůže být jmenován biskupem. Opus Dei zároveň nemůže svou činnost v diecézích vyvíjet bez souhlasu příslušných místních biskupů.

8. srpna 2023 vydal papež motu proprio, jímž postavil osobní prelatury (fakticky tedy jen Opus Dei jakožto jedinou existující osobní prelaturu) na úroveň ostatních veřejných sdružení věřících papežského práva.

Organizační členění Opus Dei

Supernumeráři – jde o laiky žijící běžný rodinný a kariérní život, tvoří asi 70 % členů

Numeráři – jsou svobodní, v celibátu žijící členové, kteří se kromě profesní práce věnují také službě prelatuře. Žijí v centrech Opus Dei a představují asi 20 % členů. Ženská a mužská větev jsou striktně odděleny.

Numerářky auxiliar – jsou ženy, které se starají o provoz a udržování domácího prostředí v centrech Opus Dei, což je jejich jediná profese.

Přidružení – od numerářů se liší tím, že je profesní či rodinné závazky nutí žít mimo centra Opus Dei, jsou též svobodní a žijí v celibátu.

Kněží prelatury – představují asi 2 % členů. Drtivou většinu z nich představují numeráři, kteří se na výzvu stali kněžími (drtivou většinu kněží si tedy Dílo vychovalo samo).

S prelaturou je spojena Kněžská společnost Svatého Kříže, která sdružuje kněze spojené s Opus Dei.

Mimo členy Opus Dei, kteří jsou pochopitelně všichni katolíci, existují ještě spolupracovníci Opus Dei, toto postavení lze zastávat bez ohledu na vyznání.

Opus Dei ve světě

Opus Dei zakládá svoje centra po celém světě. Mimo samotná centra je zde mnoho dalších činností, které jeho členové zakládají, z organizačního hlediska však obvykle nikoliv jako součást vlastní prelatury a s pomocí řady nečlenů, takže je někdy sporné, zda dotyčnou instituci nebo iniciativu označit za součást Díla. Obvykle se tak označují instituce a iniciativy založené členy Opus Dei a vykazující významný podíl členů Díla na klíčových pozicích a zejména pak instituce, které mají své spojení s Opus Dei kodifikovány ve svých vnitřních pravidlech. Takovýchto iniciativ v současné době existuje přes 600. Opus Dei provozuje Navarrskou univerzitu a univerzitu Santa Croce v Římě.^[6]

Zásady

Opus Dei je považováno za baštu konzervativismu a tzv. integrismu v katolické církvi. Odmítá to, co považuje za přehnaně liberální dezinterpretaci Druhého vatikánského koncilu, a velice důrazně prosazuje zásady správného křesťanského života. Velký důraz je kladen na askezi (dodržování půstů, mortifikace), mariánskou úctu a pravidelné a časté modlitby. Kněží Díla jsou povinni oblékat se do kněžského oděvu.^[7]

Kritika

Podle katolického novináře Messoriho a jeho knihy Případ Opus Dei lze kritiky a nepřátele Opus Dei rozdělit do dvou skupin. Zde nutno vzít v potaz, že Messori sám je vnímán jako představitel silně konzervativních a tradicionalistických proudů katolicismu a liberální nebo údajně marxismem poznamenané proudy katolicismu považuje za už v podstatě nekatolické.^[8]

Tou první jsou mimokatolické skupiny, z nichž nejvýznamnější jsou součástí tzv. „protisektářského hnutí“, přičemž ovšem Messori zdůrazňuje, že jako sektářství tyto skupiny vnímají jakýkoliv intenzívněji žitý náboženský život a ve skutečnosti nejsou protisektářské, ale protináboženské a protikatolické. Podrobným rozborem vyvozuje, že snaha označit Dílo za sektářské a destruktivní nemá reálný základ. Zároveň také odmítá i další části kritiky Díla, které operují s tzv. „Černou legendou“, kterou řadí mezi ničím nepodložené konspirační teorie vzniklé jednak nepochopením, jednak úmyslnou lživou propagandou.^[7]

Druhou skupinu kritiků Messori charakterizuje jako vnitrocírkevní opozici proti hnutí, která podle něj vychází z liberálních a údajně marxistických proudů katolicismu. Podle tradicionalisty Messoriho tyto skupiny vnímají Dílo jako výspu a oporu tradicionalistických a integristických hnutí a jako takové je napadají.^[7]

V roce 1991 vzniklo mezinárodní sdružení ODAN (Opus Dei Awareness Network). Toto sdružení sjednocuje bývalé členy Opus Dei, kteří sdružení kritizují pro manipulaci, sektářské rysy a dezintegraci osobnosti. V českém prostředí se v podobném duchu vyjádřila bývalá supernumerářka (necelibátní členka) pražského společenství Opus Dei Jana D. Pláteníková, která v komunitě strávila více než dva roky. ^[9]

Jednotlivé body kritiky

• Přehnaný důraz na sebetrýznění – stránky opuslibros.org udávají jiné informace o formách sebetrýznění, které jsou v rozporu s prohlášeními představitelů prelatury, a dokládají je údajnými vnitřními směrnicemi. Numeráři a přidružení mají podle instrukcí údajné interní směrnice „De spiritu et de piis servandis consuetudinibus“ (č.125) cilicium používat všechny dny kromě nedělí a svátků nejméně dvě hodiny. Jednou týdně se mají bičovat pětiocasým karabáčem.^[10]

• Seznam zakázaných knih – podle bývalých členů mají členové Opus Dei zakázáno číst knihy ze seznamu, který prelatura sestavila. Pokud je potřebují ke studijním účelům, potřebují souhlas nadřízeného. (U jednotlivých knih se liší, u nejtěžší 6. kategorie, kam patří i autor Milan Kundera, je nutný souhlas preláta.)^[11]

• „Černá legenda“ – je podle Messoriho označení pro soubor konspiračních teorií, podle nichž je Opus Dei tajnou organizací podporující fašismus a pravicový extremismus a sloužící katolické církvi jako špionážní služba a mocenský nástroj výrazně ovlivňující politiku na státní a celosvětové úrovni. Opus Dei to popírá a uznávaní autoři, kteří blíže zkoumali Dílo, dospěli k názoru, že tyto legendy většinou nemají reálný základ. Vittorio Messori i John Allen ve svých knihách dokládají, že Dílo má své stoupence jak na pravici, tak na levici a že proklamované sepětí Díla jako celku s frankistickým režimem neexistovalo, neboť členové Opus Dei sice byli (sami za sebe) zastoupeni ve vládách pozdní fáze Francova režimu jakožto ekonomičtí experti (např. ministr obchodu Alberto Ullastres, ministr financí Mariano Navarro Rubio, ministr průmyslu Gregorio López Bravo a ministr bez portfeje Laureano López Rodó), ale ve stejné době jiní stáli v opozici proti němu (např. Rafael Calvo Serer a Antonio Fontán). Messori i Allen tvrdí, že hnutí má závazná pravidla týkající se pouze duchovního života, askeze a života hnutí a de facto nemá možnost a ani nesmí vytvářet jakoukoliv systematickou politiku a politická sdružení. Dále Messori dodává, že poslední období Francova režimu už bylo značně volnější a členství ve vládě v této době už není nijak závadné.^[12]

• Zatajování základních informací – dlouhodobá snaha Opus Dei držet v tajnosti informace o vnitřním chodu prelatury vede ke spekulacím ohledně financování, majetkových poměrů nebo více či méně viditelného vměšování samotné prelatury do věcí veřejných. Žádosti o větší transparentnost a sebereflexi zatím zůstaly nevyslyšeny.^[zdroj?]

• Techniky náboru – Opus Dei dlouhodobě čelí kritice za příliš agresivní techniky náboru nových členů (např. bombardování láskou) a chladnou vypočítavost (instruování k navazovaní přátelství, podávání písemných reportů o potenciálních členech).^[zdroj?]

Reakce na kritiku

Dřívější mluvčí Opus Dei Jack Valero popřel veškerá obvinění Opus Dei, ačkoliv připustil, že někteří členové se mohli dopustit pochybení. V dějinách bylo podle něj obvyklé, že „nové“ katolické instituce byly kritizovány: tak se stalo dominikánům, jezuité byli dokonce rozpuštěni, sv. Josef Kalasanský byl vyloučen z jím samotným založené kongregace piaristů.^[13]

Co se týče obvinění ze strany bývalých členů Opus Dei, Valero řekl, že jej bolí jejich odchod ve zlém a že takto mluví o Opus Dei, zároveň ale poukazuje na případy členů, kteří Opus Dei opustili, nadále s ním ale udržují přátelský kontakt.^[14]

John Allen, autor obsáhlé knihy o Opus Dei,^[15] ke kritice ze strany bývalých členů Díla říká, že mnohá z jejich tvrzení si protiřečí s tím, co o Opus Dei říkají jiní bývalí členové,^[16] a velkým množstvím lidí přímo zapojených do různých činností Opus Dei (Allen odhaduje jejich počet na 900 000).

Významné práce o Opus Dei

Významné práce o Opus Dei dostupné v češtině:

• mnoho času věnoval Opus Dei prominentní italský katolický novinář Vittorio Messori, který o něm napsal řadu článků a knihu Případ Opus Dei (orig. Opus dei, un'indagine, 1994, česky vyšlo v roce 1998). V knize Messori píše, že její tvorbě věnoval rok studia jednak Díla samého, jednak literatuře o něm a netají se velmi příznivým dojmem, kterým na něj zapůsobilo.
• další významnou knihou o Opus Dei je Opus Dei (orig.: Opus Dei: An Objective Look Behind the Myths and Reality of the Most Controversial Force in the Catholic Church, 2005) Johna Allena.
• řada textů sv. Josemaríi Escrivá, zakladatele Opus Dei
• v češtině je k dispozici i kniha Noam Friedlanderové Co je Opus Dei (orig. What is Opus Dei, 2005)

Opus Dei v médiích

Zájem veřejnosti o Opus Dei vyvolala kniha a film Šifra mistra Leonarda, v níž představitelé Opus Dei vystupují jako záporné postavy.

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Opus Dei na španělské Wikipedii.

Literatura

• John L. Allan: Opus Dei, Knižní klub, Praha 2007, ISBN 978-80-242-1853-3
• Vittorio Messori: Případ Opus Dei, Cesta, Brno 1998, ISBN 80-85319-77-2
• Rozhovory s mos. Escrivou De Balaguer, Cesta, Brno 2002
• Francois Gondrand: Božím krokem, MCM, Olomouc 2007

Související články

• Ad charisma tuendum
• Ut sit

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Opus Dei na Wikimedia Commons
• Téma Opus Dei ve Wikicitátech
• (česky) Oficiální stránky pro Českou republiku
• (česky) Rozsáhlé pojednání o Opus Dei na www.katolík.cz
• (česky) Opus Dei a jeho vztah k lidskému tělu – bakalářská práce Johany Pižlové
• (anglicky) Opus Dei Awareness Network – kritické stránky bývalých členů a rodinných příslušníků

Zdroj