Oleksandr Jevhenovyč Položynskyj

Oleksandr Jevhenovyč Položynskyj
Narození 28. května 1972 (52 let)
Luck
Alma mater Lutsk National Technical University
Povolání zpěvák a moderátor
Ocenění Cena Vasyla Stuse
Webová stránka sashko.com.ua
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oleksandr Jevhenovyč Položynskyj (ukrajinsky Положинський Олександр Євгенович, * 28. května 1972 Luck) je ukrajinský zpěvák, moderátor, textař, hudebník a showman. Byl zpěvákem skupiny Tartak, založené v roce 1996. Dále byl členem kapel Boovyeah (2014) a Ol.Iv.'Yeh (2019) a moderátorem rádia NV.[1]

Život

Narodil se 28. května 1972 v Lucku. Zpívat začal velmi brzy, když vystupoval na slavnostních matiné. Jeho maminka zpívala ve sboru a brávala ho s sebou a Saško brzy překvapil své okolí, když se písně sboru naučil nazpaměť. Studoval na Luck School No. 15. V roce 1987 po absolvování 8. třídy nastoupil do vojenského internátu ve Lvově.[2] Zde dostal i jednu ze svých přezdívek „Komis“, odvozenou ze slov vojenský komisař.[3]

S rodiči udělal dohodu, že pokud jim přinese diplom z univerzity, nechají ho pak dělat to, co ho bude bavit. Následně Oleksandr vystudoval Ekonomickou fakultu Lucké technické univerzity se zaměřením na "podnikovou ekonomiku". V prvních letech univerzity studoval se špatným prospěchem, ale ve třetím ročníku se stal výborným studentem a začal se účastnit kulturních akcí a soutěží.

Umění

Oleksandr Položynskyj

Saško začal hrát s Luckou kapelou Mouchy v čaji, která hrála i několik jeho vlastních písní a se kterou debutoval na pódiu. Vstoupil do punkového projektu Makarov & Peterson, se kterým se zkoušel vystupovat i jako showman.[4] V roce 1996 se Oleksandr dozvěděl, že známý ukrajinský festival Červená routa /Červona ruta/ se bude odehrávat v jeho městě. Podmínkou účasti bylo mít kapelu a tři písničky a podat přihlášku. Saško neměl žádnou kapelu, ale měl název a čtyři písničky. Saško tedy poslal jednu přihlášku za skupinu Makarov & Peterson v kategorii rocková hudba a další přihlášku v kategorii moderní taneční hudba poslal za skupinu Tartak, která v té době ještě ani neexistovala. Členy pro nově vzniklou kapelu Tartak našel později a stal se jejím vedoucím a autorem většiny písní. Sám v kapele Tartak zastával většinu funkcí, do února 2020 uměleckým ředitelem, koproducentem, zpěvákem, showmanem, a také autorem většiny textů. Současně pracoval na částečný úvazek jako moderátor v televizi a rozhlase. V letech 2001–2002 moderoval varietní show Ruskie horky na kanálech ICTV a M1. V tomto pořadu jako moderátor satirizoval představitele ruského popu, které sám považuje za nezajímavé a někdy dokonce směšné. Ale tímto způsobem ruský showbyznys pomohl ukrajinské kapele natočit debutové album kapely Tartak Demografická exploze.[5] Dále byl Saško moderátorem pořadu Čerstvá krev na televizním kanálu M1. Pořad se zabýval vyhledáváním a podporou mladých talentovaných kapel. Saško se velmi aktivně účastnil a pomáhal nováčkům. Od 1. října 2007 spolu s Romanem Davydovem, Andrijem Kuzmenkem a Igorem Pelichem (do května 2009) moderoval ranní DSP Show na rádiu Evropa Plus. Spolu s Kuzmenkem /Kuzma/ měli rubriky Spánek do ruky, Sejf, Morning star, Se svým samovarem, Čistá píseň, Švirjaj-show a Zavolej příteli.[6] Od roku 2018 do 27. května 2020 moderoval na Rádiu HB svůj autorský pořad Zvuky pro.[1][7] Protože si přál zprostředkovat ukrajinský folklór mladým, spolupracoval Saško v roce 2006 s lidovou skupinou Huljajhorod, což vedlo k vytvoření stejnojmenného alba, ve kterém ukrajinské lidové umění získalo moderní zvuk. Dalším z projektů bylo společné natáčení alba PoNeDilOK s Orestem Krysou a Eduardem Prystupou, které bylo doprovázeno ukázkami ze známých děl ukrajinské klasiky.

Ocenění

  • 2013 – Laureát ceny Vasyla Stuse[8]
  • 2020 – Odmítl převzít Řád za zásluhy III. stupně, který mu udělil prezident Zelenskyj. V reakci na udělení řádu napsal prezidentovi Zelenskému, že řád odmítá a vyjádřil přesvědčení, že řádem by měli být oceněni jeho kolega Andrij Antoněnko, lékařka Julie Kuzmenko a zdravotní sestra Jana Dugar, kteří byli křivě obviněni v případě vraždy novináře Pavlo Šeremeta.[9]

Veřejné postoje a činnost

Oleksandr je známý svým vlasteneckým postojem, který opakovaně dává najevo v textech svých písní a během svých veřejných projevů. Zejména je to znát v písni Ja ne choču/Nechci z alba Hudební dopisy z Lucku, která se stala neoficiální hymnou Oranžové revoluce. A dále v písni Ne kažuči nikomu/Neříkej nikomu, kterou napsal ve spolupráci s Andrejem Pidlužným a která je jednou z mála skladeb, věnovaných ukrajinským rebelům. Byl i členem Rady lidového sdružení Majdan. Dále byl jedním z organizátorů akce 14 hudebních festivalů a interaktivních koncertů Nebuďte lhostejní, které se na podporu ukrajinského jazyka konaly v různých městech střední Ukrajiny. V rádiu Luck se účastnil projektu Považuj se za Evropana – mluv ukrajinsky!. Spolu s dalšími hudebníky vystupoval na podporu vojáků Zbrojních sil Ukrajiny, kteří jsou v OSS (ATO). V roce 2015 společně s hudebníky ze skupiny Riffmaster vystoupili pro 3. samostatný pluk speciálních sil a 72. samostatnou mechanizovanou brigádu. Spolu s Ivanem Marunyčem vystupoval pro armádu ve Volnovaše, poté založili projekt Ol. Iv'E.. Spolu s Arsenem Mirzojanem vystoupili pro vojáky 128. OGŠBr a s kapelou Ukiez pro vojáky Národní gardy.

V roce 2020 se v médiích rozšířily fámy, že Položynskyj kandiduje na starostu Lucku. Oleksandr tyto fámy popřel a na své facebookové stránce napsal, že chce zůstat nezávislým a novináři by si měli ověřit informace z primárních zdrojů.

Vojenská služba

Oleksandr Položynskyj, léto 2022

V únoru 2022 chtěl Oleksandr Položynskyj podepsat smlouvu o vojenské službě v Teritoriální obraně Ukrajiny, nakazil se však covidem a následně kvůli administrativním průtahům čekal doma v Lucku na povolání do služby. Od května 2022 sloužil u 47. praporu Ozbrojených sil Ukrajiny, později 47. útočný pluk a nyní 47. samostatná útočná brigáda. V létě 2022 strávil nějaký čas na frontě. V současné době působí v týlu a pracuje pro vojenskou rozhlasovou stanici Armija FM a od ledna 2024 také jako reportér vojenské televizní stanice Armija TV. V roce 2023 odehrál několik koncertů v Kyjevě, kde v rámci své práce slouží v armádě.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Положинський Олександр Євгенович na ukrajinské Wikipedii.

  1. ↑ a b Радіо НВ - прямий ефір [online]. [cit. 2023-02-02]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  2. ↑ 2019-02-15 [cit. 2023-02-02]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  3. ↑ Олександр Положинський відверто про те, як потрапив у фатальне ДТП, дружбу з Кузьмою та головну помилку своєї кар’єри [online]. 2018-08-17 [cit. 2023-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-02-02. (ukrajinsky) 
  4. ↑ ТАРТАК: 'Ми лишаємося чесними з собою' [online]. 2011-12-03 [cit. 2023-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-05-23. (ukrajinsky) 
  5. ↑ Антологія українського альбому. Тартак і "Демографічний вибух" [online]. 2022-01-21 [cit. 2023-02-02]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  6. ↑ Европа Плюс Украина - Новое утреннее шоу на Европе Плюс! [online]. 2007-11-28 [cit. 2023-02-02]. Dostupné online. 
  7. ↑ Радіо NV: програма Звуки про [online]. [cit. 2023-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-02-02. (ukrajinsky) 
  8. ↑ Руслана, Вакарчук і Положинський удостоєні премії ім. Василя Стуса [online]. [cit. 2023-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-09-17. (ukrajinsky) 
  9. ↑ ЗАМОК, Високий. Положинський відмовився від "нагороди Зеленського" — Високий Замок [online]. 2020-08-24 [cit. 2023-02-02]. Dostupné online. (ukrajinsky) 

Externí odkazy

Zdroj